Ukázky pocházejí z prvního dílu Autobiografie, která vyšla jako třídílná. Nakladatelství Volvox Globator plánuje vydat i zbylé dva díly.

Úvodem

Mezi roky 1870 a 1905 se Mark Twain (Samuel L. Clemens) opakovaně pokoušel, s dlouhými prodlevami, sepsat (či nadiktovat) svůj životopis. Ve všech případech rukopis velmi brzy odložil. V roce 1905 už měl za sebou třicet nebo čtyřicet takových lichých začátků — tyto rukopisy byly v podstatě pokusy, náčrtky epizod a kapitol; mnohé z nich se dochovaly v souboru písemností Marka Twaina a ve dvou dalších knihovnách. U některých z těchto rukopisů dospěl tak daleko, že očísloval kapitoly, čímž stanovil jejich pozici v líčení historie, jejíž bílá místa ale nikdy nevyplnil, natož aby vyprávění o svém životě dokončil. Nikdo neměl možnost přečíst si víc než krátké úryvky jeho životního příběhu.

Tuto tradici porušil teprve v lednu 1906, kdy začal téměř denně diktovat stenografovi. Už zpočátku se rozhodl, že tyto diktované autobiografické texty by měly tvořit jádro jeho zamýšlené Autobiografie Marka Twaina. Během několika měsíců prošel soubor svých lichých pokusů a rozhodl se, které začlení mezi novějších, diktované texty a které publikovat nebude. V době, kdy měl na kontě více než dvě stě padesát sezení se stenografem (a v prosinci 1909 napsal závěrečnou kapitolu o nedávné smrti své dcery Jean), obsahoval jeho text více než půl milionu slov. Prohlásil dílo za hotové, ale trval na tom, že by nemělo vyjít dříve než sto let po jeho smrti. Twain zemřel o necelé čtyři měsíce později, 12. dubna 1910.

Opožděný úspěch projektu, který se vzpíral dokončení třicet pět let, lze přičíst dvěma novým okolnostem. Zaprvé konečně nalezl schopného stenografa, který byl zároveň vnímavým posluchačem — Josephine S. Hobbyovou. Díky tomu se odhodlal přijmout diktování jako kompoziční metodu. Experimentoval s ním už v roce 1885. Druhým, neméně významným důvodem je, že díky diktování textu mohl snáze zachovat styl kompozice, k němuž směřoval nejméně dvacet let. V červnu 1906 uvedl, že konečně pochopil, jak „správně“ diktovat autobiografii: „… nezačínejte ji v žádném určitém okamžiku vašeho života; dle libosti se toulejte sem a tam celým svým životem; zmiňte jen to, co vás právě zajímá; přestaňte ve chvíli, kdy hrozí, že váš zájem opadne, a obraťte svou pozornost k něčemu novému a zajímavějšímu, co se vám mezitím vloudilo do hlavy.“

Kombinace diktování textu a výrazného odbíhání od tématu byla až nečekaně osvobozující, z větší části proto, že nepřinášela konvenční vyprávění, které nezadržitelně spěje k fyzickému konci člověka, ale spíše řadu spontánních vzpomínek a komentářů k současnosti i minulosti uspořádaných jednoduše tak, jak přicházely. Problém metody byl vyřešen. Osvobozující byl rovněž požadavek, aby text vyšel až posmrtně. Tato myšlenka však visela ve vzduchu už od počátku a úzce souvisela s Clemensovou touhou vyslovit celou pravdu a nebrat si servítky. Jak vysvětlil jistému reportérovi, který s ním v roce 1899 dělal rozhovor: „Kniha, která má vyjít až za sto let, poskytuje autorovi svobodu, kterou by jinak nezískal. Za těchto podmínek můžete vykreslit člověka bez jakéhokoliv omezení, přesně tak, jak jste ho znali, aniž byste se obávali, že zraníte jeho city či city jeho synů nebo vnuků.“ Posmrtné vydání mohlo rovněž Clemensovi usnadnit, aby přiznal i stinné stránky svého života, ale tento záměr se ukázal jako iluzorní. Ve zmíněném rozhovoru z roku 1899 připouští, že „člověk o sobě nemůže prozradit úplně všechno, ani kdyby byl přesvědčen, že to, co napsal, si nikdo nikdy nepřečte.“

Harriet Elinor Smithová

Konečný (a správný) plán

Sestavím text — který uvede Autobiografii; a také předmluvu, která bude následovat po dotyčném textu.

Jak nepatrný dílek lidského života tvoří jeho činy a jeho slova! Jeho skutečný život se odehrává v hlavě a všem kromě něj zůstává utajen. Celý dlouhý den a každý den jeho života se otáčejí mlýnské kameny mozku a soukromé dějiny člověka představují jeho myšlenky (jež nejsou ničím jiným než mlčenlivým vyjádřením jeho citů a pocitů), nikoliv jiné věci. Jeho činy a jeho slova jsou pouze tenkou, viditelnou skořápkou jeho světa, s jejími zasněženými vrcholky rozesetými v prostoru a čase a s jejími prázdnými, pustými vodními plochami — jsou tak nicotnou součástí toho všeho! pouhou pokožkou, jíž je vše potaženo! Jádro člověka je skryté — ono a jeho magmatické krby, které ve dne v noci bouří, vřou a neznají oddechu. Ony jsou jeho život, přesto nejsou popsány a nemohou být popsány. Každý den by vydal na celou knihu o osmdesáti tisících slov — tři sta šedesát pět knih za rok. Životopisy jsou však jen šaty a knoflíky člověka — životopis samotného člověka nelze napsat.

Předmluva: Jako hlas ze záhrobí

I.

V této autobiografii budu mít na paměti onu skutečnost, že hovořím ze záhrobí. Doslova hovořím ze záhrobí, protože až kniha vyjde tiskem, budu už mrtvý. Abych byl přesný — devatenáct dvacetin této knihy rozhodně nespatří tiskařský stroj, dokud nezemřu.

Ze záhrobí promlouvám raději než jazykem živého člověka, a to z dobrého důvodu: mohu odtamtud hovořit svobodně. Když člověk píše knihu dotýkající se jeho soukromí — knihu, která se má číst za jeho života, — ustupuje od myšlenky hovořit upřímně a nic nezatajovat; vždy, když se o to pokusí, selhává, poznává, že se snaží o cosi, co je pro lidskou bytost zhola nemožné. Tím nejupřímnějším, nejsvobodnějším a nejdůvěrnějším plodem lidské mysli a srdce je milostný dopis; vědomí, že nikdo cizí nespatří jeho výtvor, poskytuje autorovi neomezenou svobodu vyjádřit cokoliv a jakkoliv. Někdy se přihodí, že onen příslib postupem doby přestane platit; a když člověk vidí svůj dopis v tisku, je mu to hrubě nepříjemné; kdyby jen tušil, říká si, že píše pro veřejnost, nikdy by si s v takové míře a s takovou otevřeností nevylil duši. V dopise nenachází nic, co by nebylo pravdivé, upřímné a poctivé; na tom však nesejde — kdyby věděl, že píše text, který bude otištěn, byl by mnohem rezervovanější.

Mám dojem, že bych mohl být stejně otevřený, svobodný a ničím neomezovaný jako milostný dopis, musím však vědět, že to, co píši, spatří lidské oči, teprve až zemřu, já o tom nebudu vědět a bude mi to lhostejné.

II.

Svým redaktorům, dědicům a právním zástupcům tímto nařizuji, aby v prvním vydání vynechali veškerá líčení týkající se přátel i nepřátel, jež by mohla zranit city popisovaných osob nebo jejich rodin a příbuzných. Tato kniha není aktem msty. Pokud na jejích stránkách určitou osobu dusím ve vlastní šťávě, nečiním tak pouze kvůli potěšení z pohledu na to, jak je hezky podušená, ale proto, že mi stojí za tu námahu. Je to tudíž poklona, vyznamenání; nechť mi tedy poděkuje a pomlčí. Malé, nezajímavé a neschopné já nedusím.

Z prvního, druhého, třetího a čtvrtého vydání musejí být vypuštěny všechny zásadní a přiléhavé formulace názorů. Za sto let se snad najdou zákazníci i pro tento druh zboží. Jen žádný spěch. Počkejte a uvidíte.

III.

Jednotlivá vydání by se měla objevovat vždy po dvaceti pěti letech. Mnohé z toho, bez čeho se musí obejít první vydání, bude vhodné zařadit do druhého; mnohé z toho, bez čeho se musí obejít první i druhé vydání, bude vhodné zařadit do třetího; čtvrté — nebo nejpozději páté — vydání už může obsahovat kompletní, necenzurovanou autobiografii.

Mark Twain