POZNÁMKY K POVÍDKÁM

O kupci a alchymistově bráně

V půlce devadesátých let jsem byl na přednášce amerického fyzika Kipa Thornea během turné spojeného s vydáním jeho knihy, kde prohlásil, že teoreticky je možné vytvořit stroj času, který by fungoval ve shodě s Einsteinovou teorií relativity. Připadalo mi to naprosto fascinující. Filmy v kinech i televizi nás ponoukají, abychom si stroje času představovali jako nějaká vozidla, do nichž stačí nasednout a jet, nebo teleportační zařízení, která nás přenesou do jiné doby. Thorne ale popisoval spíše cosi jako dvoje dveře, kterými když něco projde tím či oním směrem přes jedny dveře, tak to později v určený čas projde druhými dveřmi. Otázky, které vyvstávají u strojů času vozidlového či transportačního typu — co pohyb Země, proč jsme ještě neviděli návštěvníky z budoucnosti? —, jsou v tomto typu stroje času zodpovězeny. Ještě zajímavější na tom bylo, že Thorne provedl jakousi matematickou analýzu, z níž vyplývalo, že tímto strojem času nelze změnit minulost a že funguje pouze na jedné jediné časové ose, která je se sebou konzistentní. Ve většině příběhů o cestování časem se předpokládá, že minulost změnit lze, a ty z nich, kde to možné není, často končí tragicky. Touha změnit něco v naší minulosti je jistě pochopitelná, já jsem ale chtěl zkusit napsat příběh, kde neschopnost změnit minulost nebude nutně důvodem ke smutku. Říkal jsem si, že muslimské prostředí by mohlo fungovat, protože smíření s osudem je v islámu jedním ze základních článků víry. Pak mě napadlo, že rekurzivní povaha příběhu o cestování časem by se dala dobře napasovat na princip orientálních pohádek z Tisíce a jedné noci, tedy příběhů uvnitř příběhů, a to znělo jako zajímavý experiment.

Výdech

Tato povídka má dva zcela odlišné zdroje inspirace. Prvním je povídka Philipa K. Dicka „Elektrický mravenec“, kterou jsem četl v mládí. Hlavní hrdina jde k lékaři na rutinní prohlídku a ke svému obrovskému překvapení se dozví, že je ve skutečnosti robotem. Později otevře svůj hrudní koš a vidí, jak se tam odvíjí kotouč děrné pásky, který vytváří jeho subjektivní zkušenost. Tento obraz, kdy někdo doslova hledí na svou vlastní mysl, se mi vryl do paměti. Druhou inspirací mi byla kapitola v knize Císařova nová mysl od anglického matematika a teoretického fyzika Rogera Penrose, kde se věnuje entropii. Penrose upozorňuje na to, že v jistém smyslu by bylo omylem si myslet, že jíme potravu, protože potřebujeme energii v ní obsaženou. Uchování energie totiž znamená, že není ani stvořena, ani zničena; energii vyzařujeme neustále, a to přibližně stejnou měrou, jakou ji pohlcujeme. Rozdíl je v tom, že teplo, které vyzařujeme, je forma energie s vysokou entropií, což znamená, že je neuspořádaná. Chemická energie, kterou absorbujeme, má nízkou entropii, je tedy uspořádaná. V podstatě se dá říct, že konzumujeme řád a generujeme chaos; žijeme díky tomu, že zvyšujeme neuspořádanost vesmíru. Naše existence je možná jen díky tomu, že univerzum vzniklo ve vysoce uspořádaném stavu. Je to prostá myšlenka, ale v této podobě jsem na ni narazil až u Penrose. Byl jsem zvědavý, jestli se mi ji podaří převést do fiktivní formy.

Co se od nás čeká

Komediální skupina Monty Python má skeč o vtipu tak legračním, že kdo ho uslyší nebo přečte, umře smíchy. Jedná se o příklad starého tropu zvaného „motiv zhoubného vjemu“, v němž jde o to, že lze zemřít čistě v důsledku toho, že něco uslyšíte nebo spatříte. Anebo, jak to bývá v některých verzích, že něčemu porozumíte; ve zmiňovaném skeči od Monty Pythonů mohou Angličané bezpečně odříkávat německou verzi onoho smrtonosného vtipu, jelikož mu nerozumějí. Většina verzí tohoto tropu obsahuje nějaký prvek nadpřirozena; například v hororech se objevují prokleté knihy, které přivádějí čtenáře k šílenství. Uvažoval jsem, jestli je možná i verze, která by nebyla nadpřirozená, a napadlo mě, že by se takto dal zpracovat nějaký opravdu přesvědčivý argument na téma, že život nemá smysl. Nefungovalo by to okamžitě; takový argument by potřeboval nějaký čas, aby se člověku rozležel v hlavě, což ale znamená, že by se mohl zdárně šířit, protože lidé by ho předávali druhým, zatímco by si ho omílali v duchu. Pojistkou proti tomu je samozřejmě skutečnost, že i kdyby to byl argument zcela neprůstřelný, stejně by nepřesvědčil každého. Většina lidí se nenechá zviklat argumenty, protože argumenty jsou zkrátka příliš abstraktní. Mnohem efektivnější je ovšem názorná ukázka.

Životní cyklus softwarových objektů

Science fiction je plná umělých bytostí, které — stejně jako Athéna, když vystoupila z Diovy hlavy — vznikají plně formované, nicméně já nevěřím, že vědomí funguje takto. Vzhledem ke zkušenostem s lidskou myslí víme, že to zabere přinejmenším dvacet let usilovné práce, abychom vychovali užitečného člověka, a nevidím důvod, proč by výuka umělých bytostí měla probíhat rychleji. Chtěl jsem tedy napsat povídku o tom, co by se mohlo stát během těch dvaceti let. Taky mě zajímalo téma emočních vztahů mezi lidmi a umělou inteligencí, a tím nemyslím posedlost sexuálními roboty. Na sexu skutečný vztah nestojí; podstatná je ochota vyvinout úsilí k uchování vztahu. Někteří milenci se rozcházejí po první velké hádce; někteří rodiče dělají pro své děti jen to úplné minimum, které jim ještě projde; někteří lidé ignorují své domácí mazlíčky, kdykoli jsou jim zrovna na obtíž. Ve všech případech jde o to, že někdo není ochoten vyvinout úsilí. Být ve skutečném vztahu, ať už s milencem, dítětem nebo zvířetem, znamená být ochoten vybalancovat touhy a potřeby druhé strany se svými. Četl jsem povídky, ve kterých se argumentuje, že umělá inteligence si zaslouží zákonná práva, ale při všem tom soustředění na velkou filozofickou otázku se v těchto povídkách jaksi opomíjí světská realita. Je to podobné, jako když se ve filmech zobrazuje láska ve stylu velkolepých romantických gest, a přitom v dlouhodobé perspektivě jde v lásce o překonávání finančních problémů a sbírání špinavého prádla z podlahy. Takže garantovat umělé inteligenci její práva by byl veliký krok vpřed, ale dalším a neméně důležitým milníkem by bylo, kdyby lidé začali do svých vztahů s umělou inteligencí vkládat opravdové úsilí. Ale i v případě, že nám na jejich zákonných právech nesejde, existují dobré důvody, proč by se s vědomými stroji mělo zacházet s úctou. Nemusíme věřit, že psi detekující bomby si zaslouží volební právo, abychom dokázali uznat, že jejich zneužívání je špatné. I kdyby nám záleželo jen na tom, jak dobře dokážou vyčmuchat bomby, je v našem nejlepším zájmu, aby s nimi bylo zacházeno dobře. Ať už má umělá inteligence zastávat roli našich zaměstnanců, milenců, nebo domácích mazlíčků, tuším, že jí to půjde lépe, když během svého vývoje pozná lidi, kterým na ní záleží. Na závěr bych rád citoval Molly Glossovou, která v jedné své přednášce hovořila o tom, jaký vliv na její psaní mělo mateřství. Při výchově dítěte, jak píše, „se vás začnou hluboce, nevyhnutelně a každodenně týkat vcelku znepokojivé otázky: Co je to láska a kde se nám jí dostane? Proč je na světě zlo, bolest a ztráta? Jak se dá objevit důstojnost a tolerance? Kdo má nad kým moc a proč? Jak co nejlépe vyřešit konflikt?“ Chceme-li dát jakékoli umělé inteligenci větší zodpovědnost, budeme potřebovat dobré odpovědi právě na tyto otázky. A k tomu nestačí nahrát 370 do paměti počítače sebrané svazky Kanta; bude potřeba jí poskytnout ekvivalent dobré rodičovské výchovy.

Daceyho patentní automatická chůva

Obecně nedokážu napsat povídku na zadané téma, ale ve vzácných případech to funguje. Jeff VanderMeer skládal antologii na téma muzejních výstav imaginárních artefaktů: umělci vytvářeli iluze artefaktů a spisovatelé je doprovázeli popiskem. Když novozélandský umělec Greg Broadmore navrhl „automatickou chůvu“ coby „subrobotický stroj vytvořený za účelem péče o dítě“, měl jsem pocit, že by se s tím dalo pracovat. Americký behaviorální psycholog B. F. Skinner navrhl pro svou dceru speciální postýlku a traduje se, že z ní vyrostla psychologicky narušená osoba a že nakonec spáchala sebevraždu. Vůbec to není pravda; vyrostl z ní zdravý a šťastný člověk. Oproti tomu si vezměte slova psychologa Johna B. Watsona, zakladatele behavioralismu, jenž radil rodičům: „Kdykoli jste v pokušení pohladit své dítě, pomněte, jak nebezpečným nástrojem je mateřská láska.“ Svým dílem významně ovlivnil názory na výchovu dětí v první polovině dvacátého století. Byl přesvědčený, že jeho přístup je v nejlepším zájmu dítěte, avšak všechny jeho děti trpěly v dospělosti depresí. Více než jedno se pokusilo o sebevraždu a jedno ji i dokonalo.

Pravda faktů, pravda pocitů

Na konci devadesátých let jsem vyslechl přednášku o budoucnosti osobních počítačů, kde zaznělo, že jednou  bude možné pořídit permanentní videozáznam každého okamžiku v našem životě. V té době se jednalo o odvážné tvrzení — prostor na harddiscích byl drahý, videa se na nich ukládat nedala —, ale došlo mi, že má pravdu: jednoho dne budeme schopni nahrát cokoli. A přestože jsem netušil, jakou podobu to bude mít, byl jsem si jistý, že to bude mít ohromný dopad na lidskou psychiku. Intelektuálně jsme si vědomi, že naše vzpomínky nejsou neomylné, ale jen málokdy jsme s tím konfrontováni. Co by to s námi udělalo, kdybychom měli opravdu přesnou paměť? Každých pár let mi tahle otázka znovu vytanula na mysli, ale nikdy jsem nedospěl k tomu, abych na ní postavil příběh. O tom, jak je naše paměť tvárná, se už vydatně rozepsal kdejaký autor memoárů, a mně se nechtělo omílat to, co již bylo řečeno. Pak jsem si ale přečetl knihu Technologizace slova: Mluvená a psaná řeč (Orality and Literacy) od Waltera Onga, který v ní pojednává o tom, jaký vliv mělo psané slovo na orální kultury. Některá silnější tvrzení jsou tam sice sporná, ale pořád se jedná o inspirativní čtení. Ponouklo mě to, že by se dala načrtnout paralela mezi tím, jak kdysi technologie změnila naše poznávací schopnosti — a jak je promění příště.

Velké ticho

„Velké ticho“ ve skutečnosti existuje ve dvou verzích, ale jen jedna zapadá do tohoto výboru. Měl bych to krátce vysvětlit. V roce 2011 jsem se zúčastnil konference nazvané „Překlenout propast“, jejímž cílem bylo podpořit dialog mezi uměním a vědou. Jednou z účastnic byla i Jennifer Allorová z uměleckého dua Allorová & Calzadilla. Jejich umělecká forma pro mě byla něčím naprosto neznámým — ve své tvorbě kombinují performanci, sochařství a zvuk —, ale fascinovalo mě její povídání o tom, jakými tématy se zabývají. V roce 2014 mě pak Jennifer kontaktovala, jestli bych neměl zájem o spolupráci s ní a jejím partnerem Guillermem Calzadillou. Jejich záměrem bylo vytvořit s pomocí více obrazovek videoinstalaci na téma antropomorfismu, technologie a spojení mezi světem lidským a ne-lidským. Měli v plánu umístit vedle sebe záběry radioteleskopu v Arecibu a záběry ohrožených portorických papoušků žijících v nedalekém pralese a požádali mě, jestli bych nenapsal do titulků text, který by běžel na třetí obrazovce — báji vyprávěnou z pohledu papoušků, „něco jako mezidruhový překlad“. Váhal jsem, a to nejen proto, že jsem s vizuální tvorbou neměl žádnou zkušenost, ale i proto, že báje běžně nepíšu. Ale když mi ukázali, jak by ta videa mohla vypadat, rozhodl jsem se, že to zkusím, a během následujících týdnů jsme si vyměňovali myšlenky na témata jako glosolálie a vyhynutí jazyků. Výsledná videoinstalace byla nazvaná „Velké ticho“ a byla promítána ve filadelfské galerii Fabric Workshop and Museum jako součást výstavy věnované tvorbě dua Allorová & Calzadilla. Musím přiznat, že když jsem viděl výsledné dílo, zalitoval jsem jednoho dřívějšího rozhodnutí. Jennifer a Guillermo mě totiž předtím pozvali, abych se s nimi jel podívat do observatoře Arecibo, jenže já odmítl, protože jsem měl pocit, že to k napsání textu nepotřebuji. Když jsem uviděl záběry Areciba na obrovské nástěnné obrazovce, mrzelo mě, že jsem tam nejel. V roce 2015 byli Jennifer s Guillermem požádáni, aby přispěli do zvláštního vydání uměleckého magazínu e-flux u příležitosti 56. benátského bienále, a tak je napadlo, zdali bych nechtěl otisknout text z naší spolupráce. Nebyl psán tak, aby obstál sám o sobě, ale nakonec se ukázalo, že funguje vcelku dobře i po vyjmutí z původního kontextu. A tak vznikla povídka „Velké ticho“.

Pupek světa

To, čemu se dnes říká kreacionismus mladé Země, byl kdysi projev zdravého rozumu; až do sedmnáctého století se všeobecně předpokládalo, že svět vznikl nedávno. Jakmile se ale přírodovědci začali zabývat přírodou důkladněji, nalezli indicie, které tento předpoklad zpochybnily, a během posledních čtyř století se tyto indicie zmnohonásobily a propojily, důsledkem čehož bylo nesmírně přesvědčivé vyvrácení hypotézy. Položil jsem si tedy otázku, jak by musel vypadat svět, aby se potvrdila původní domněnka? Některé aspekty bylo snadné si představit: stromy bez letokruhů, lebky bez lebečních švů. Ale když jsem se zamyslel nad noční oblohou, odpověď se najednou jevila podstatně složitější. Moderní astronomie z valné části vychází z kopernikovského principu, tedy z ideje, že nejsme středem vesmíru a že při jeho pozorování nezaujímáme žádné výsadní postavení, což je víceméně opakem toho, čemu věří kreacionismus mladé Země. I Einsteinova teorie relativity, která předpokládá, že fyzikální zákony by měly být stejné bez ohledu na to, jakou rychlostí se pohybujeme, vyrůstá z kopernikovského principu. Napadlo mě, že kdyby bylo lidstvo důvodem, proč byl stvořen vesmír, pak by ani relativita neplatila; fyzikální zákony by se v různých situacích chovaly různě a přístroje by to měly být schopné zaznamenat.

Úzkost je závrať ze svobody

Při debatách o svobodné vůli často zaznívá názor, že aby byl nějaký náš skutek skutečně svobodně rozhodnutý — a my za něj mohli nést morální zodpovědnost —, museli bychom mít možnost udělat něco jiného za naprosto stejných okolností. Filozofové se přou do úmoru, co přesně to znamená. Někteří poukazují na to, že když Martin Luther v roce 1521 obhajoval své skutky před církví, údajně prohlásil: „Zde stojím, nemohu jinak“, tedy že se vlastně nemohl zachovat jinak. Znamená to však, že si za své činy nezaslouží uznání? Jistě si nemyslíme, že by byly chvályhodnější, kdyby tehdy býval pravil: „Mohl jsem se rozhodnout tak i tak.“ Pak tady máme mnohasvětovou interpretaci kvantové mechaniky, která bývá s oblibou chápána tak, že se náš vesmír neustále štěpí do takřka nekonečného počtu odlišujících se verzí. Osobně jsem víceméně názoru, že takový předpoklad nelze obhájit ani vyvrátit, nicméně myslím, že kdyby se jeho zastánci uskromnili ve svých tvrzeních o jeho důsledcích, setkávali by se s menším odporem. Někteří například tvrdí, že naše rozhodnutí z toho důvodu nemají smysl, protože bez ohledu na to, co uděláme, vždycky existuje vesmír, ve kterém uděláme rozhodnutí opačné, čímž se anuluje morální váha našeho rozhodnutí. Jsem přesvědčen, že i kdyby tato teorie mnoha světů byla správná, neznamená to, že se všechna naše rozhodnutí navzájem negují. Pokud platí, že se charakter jednotlivce vyjeví z rozhodnutí, která učiní v průběhu času, podobně by mělo platit, že se charakter jednotlivce vyjeví i z rozhodnutí, která učiní napříč mnoha světy. Kdybychom mohli nějak prozkoumat chování nespočtu Martinů Lutherů v mnoha světech, myslím, že bychom museli pátrat hodně dlouho, než bychom našli jednoho, který se církvi nepostavil, a to by vypovídalo něco o tom, jakým byl člověkem.

Ted Chiang

překlad Bob Hýsek