Právě tak kniha začíná, tři devatenáctiletí kamarádi Lincoln, Teddy a Mickey, studenti umělecké školy, sledují miniaturní televizi, kde se právě rozhoduje o jejich osudu. Vzápětí se dozvídáme, že jde o flashback. Je rok 2015, Obamovi končí funkční období a tři zestárlí kamarádi, zatěžkáni nemocemi a finančními problémy, se scházejí, aby společně strávili dovolenou v letním domě jednoho z protagonistů. Ani jeden ve Vietnamu nezemřel. Právě pocit viny – že měli větší štěstí než druzí ­– je jedním z ústředních témat románu.

Richard Russo (1949) napsal čtrnáct knih (většinu z nich tvoří romány) a osm filmových a televizních scénářů. Čeští čtenáři se s ním mohli seznámit prostřednictvím satirického románu Zánik Empire Falls (2001, česky 2004), který se odehrává v bankrotujícím maloměstě ve státě Maine. Za tento román získal Russo Pulitzerovu cenu a později podle ní byla natočena stejnojmenná televizní minisérie stanice HBO. Russo zná „americké maloměsto“, v duchu americké literární tradice dovede s bravurou vykreslit jeho pitoreskní hemžení, ale i komplikované charaktery konkrétních postav. Tento talent nakonec uplatnil i ve scénáři k britskému filmu Univerzální uklízečka s Rowanem Atkinsonem v hlavní roli.

Mnoho vašich děl se točí kolem osudu, počítaje vaše nové dílo. Věříte v osud?

 Na světě je mnoho věcí, které jsou předurčeny, a i když se sebevíc snažíme, tak je nedokážeme zvrátit či pozměnit. Pak jsou zde věci, nad kterými máme kontrolu. A nakonec tu je to pitomý štěstí. Ale předpokládejte, že mě postavíte znovu na místo, kde jsem všechno začal, se svými rodiči, ve stejné ulici a dáte mi 99 šancí na život. Bylo by to 99 rozdílných životů.

použity materiály z literarni.cz

Ukázka:

Prolog

Tři staří kamarádi dorazili na ostrov v obráceném pořadí — první přijel ten, který to měl nejdál. Lincoln, realitní makléř, přicestoval téměř přes celé Státy až z Las Vegas; následoval Teddy, šéfredaktor malého nakladatelství ze Syracusu; a poslední se objevil Mickey, muzikant a zvukař z nedalekého mysu Cod. Všem bylo šestašedesát, navštěvovali tutéž malou humanitně zaměřenou univerzitu v Connecticutu a všichni tři tehdy špajzovali čili makali v kuchyni místního univerzitního sesterstva. Ostatní špajzáci, většinou členové nějakého univerzitního bratrstva, prohlašovali, že si tuhle práci vybrali schválně, protože v klubu Théta je spousta sexy holek, nicméně Lincoln, Teddy i Mickey byli na stipendiu a brigádu si vybrali z ekonomických důvodů s různou mírou naléhavosti.

Lincoln vypadal zrovna tak dobře jako člen jakéhokoliv bratrstva, takže z něj okamžitě udělali „fešáka“, což znamenalo, že dostal tuhé bílé sáčko do pasu a obsluhoval dívky ve velké spolkové jídelně. Z Teddyho, který už v posledních dvou ročnících střední školy pracoval v restauraci, se stal pomocník kuchařky, dělal saláty, míchal omáčky a nandával jídla a moučníky. A Mickey? Stačil jim jeden pohled a šoupli ho ke dřezu, kde už čekala hora špinavých kastrolů a lepenková krabice levných drátěnek na nádobí.

To bylo v prváku. Než se dostali do posledního ročníku, vypracoval se Lincoln na vrchního špajzáka a mohl oběma kamarádům nabídnout místo vepředu v jídelně. Teddy už měl kuchyně plné zuby, takže nabídku okamžitě přijal, ale Mickey prohlásil, že pochybuje, jestli se pro něj najde dostatečně velké sako. Vlastně raději dál otročil u dřezu, než aby se musel culit na nóbl dívky vpředu, protože takhle byl alespoň svým způsobem svým vlastním pánem.

Když mířili na ostrov o čtyřiačtyřicet let později, všichni byli vděční za vzdělání, kterého se jim na Minervě dostalo. Byly tu malé třídy a přednášející byli dostupní a ochotní. Na první pohled škola vypadala jako většina jiných univerzit na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Kluci nosili dlouhé vlasy, seprané džíny a psychedelická trička. Na kolejích studenti kouřili trávu a její vůni se snažili překrýt vonnými tyčkami, poslouchali Doors a Buffalo Springfield. Byla to však jenom věc módy.

Pro většinu spolužáků byla válka čímsi vzdáleným, co se odehrávalo v jihovýchodní Asii, na Berkeley a v televizi, nikoliv na pobřeží Connecticutu. Úvodníky studentských novin Minerva Echo v jednom kuse bědovaly nad tím, že místním studentům se nedostává skutečného aktivismu. „Nekoná se žádný pozdvižení,“ narážel jeden z nich na slova tehdy slavné písně. „Ale proč, to moc jasný není.“ A v areálu univerzity by člověk nenašel méně odbojné místo, než byl spolkový dům klubu Théta. Pár holek tu kouřilo trávu a chodilo bez podprsenky, ale jinak sesterstvo tvořilo dokonalou ochrannou bublinu. Přesto se právě zde, spíš než během přednášek a seminářů, začal zřetelně vyjevovat skutečný svět, takže ho ani devatenáctiletí mladíci jako Lincoln, Teddy a Mickey nemohli ignorovat.

Auta, která parkovala za spolkovým domem, byla nejen hezčí než vozy běžných studentů, ale dokonce hezčí než vozy univerzitních pedagogů. A co se zdálo ještě podivnější — alespoň mladíkům, kteří nepocházeli ze zvlášť bohatých poměrů —, majitelky vozů ze spolkového parkoviště zřejmě neměly pocit, že studium na Minervě je bůhvíjaká výhra, nebo že je snad dokonce obzvláštní klika mít rodiče, kteří si mohou dovolit zdejší závratné školné. V rodinách, z nichž pocházely, byla Minerva jen přirozeným pokračováním prvních osmnácti let života. Co hůř, pro mnohé z nich byla tahle škola až druhou volbou a ony se celý první ročník snažily překonat zklamání z toho, že se nedostaly na Wesleyánskou, Williamsovu nebo na některou z univerzit Břečťanové ligy. Ačkoliv znaly statistiky ohledně prospěchu a věděly, jaké musí mít člověk výsledky u přijímaček, aby se na tak elitní školy probojoval, byly zároveň zvyklé spoléhat i na další faktory — na okolnosti, o kterých není třeba mluvit a které není nutné vyčíslovat, díky nimž se však přesto dveře otevírají jako mávnutím kouzelného proutku.

Nakonec byla Minerva vlastně docela dobrá. Alespoň dívky, které byly přijaty do klubu Théta, to tak nejspíš viděly. Jinak přece mohly klidně jít třeba na University of Connecticut. První prosincový večer roku 1969, když se měla poprvé konat celonárodní odvodová loterie, přesvědčil Lincoln správkyni spolkového domu, aby dovolila špajzákům podávat večeři o půl hodiny dřív, takže se pak mohli sesednout kolem maličké černobílé televize v zadní místnosti, kde obvykle sami večeřeli. Uvážíme-li, že jejich osudy visely na vlásku, byla nálada překvapivě bujará — alespoň zpočátku.

Komise postupně losovala data narození a mezi osmi shromážděnými špajzáky se jako první dočkal Mickey, jeho datum bylo vytaženo jako deváté z tří set šestašedesáti a ostatní špajzáci hned začali sborově zpívat kanadskou hymnu, což by jim šlo nejspíš lépe, kdyby znali víc než dvě první slova: O Canada!. Ze tří kamarádů přišel jako další na řadu Lincoln s vylosovaným číslem 189 — to bylo lepší, ale zdaleka nebyl mimo nebezpečí a těžko si mohl dělat nějaké dlouhodobější plány. Jak losování pokračovalo a z osudí neúprosně vycházela další a další data narození — 1. dubna, 23. září, 21. září —, nálada v místnosti postupně potemněla. Předtím, když podávali dívkám večeři, byli všichni na jedné lodi, ale teď z nich jejich data narození udělala jednotlivce, lidi s individuálními osudy, a oni jeden po druhém odplouvali zpět do svých pokojů a studentských bytů, aby mohli zavolat rodičům a přítelkyním a probrat s nimi skutečnost, že se jejich život právě změnil, v některých případech k lepšímu, v jiných k horšímu. Jejich známky, výsledky u zkoušek a oblíbenost v kolektivu byly náhle zcela vedlejší. Než konečně zaznělo i datum Teddyho narozenin, v místnosti s ním zůstal už jen Lincoln s Mickeym.

Teddy byl vášnivým odpůrcem války a řekl ten den kamarádům, že by radši utekl do Kanady nebo šel do basy, než aby narukoval, takže teoreticky by loterii nemusel přikládat žádný význam. Jenže tak to pochopitelně nebylo. Do Kanady se mu nechtělo a nebyl si jistý, zda by dokázal být tak důsledný a věrný svému přesvědčení, aby se nechal na protest zavřít, pokud by skutečně došlo na nejhorší. Do podobných myšlenek se zcela pohroužil, takže ve chvíli, kdy zbývalo už jen něco přes čtyřicet nevylosovaných dní, došel k názoru, že jeho datum narození už určitě zaznělo a on ho jen nějak prošvihnul, snad zrovna v ten okamžik upravovali anténu. Jenže potom konečně přišlo, třísté dvacáté druhé z tří set šestašedesáti. Byl mimo nebezpečí. Natáhl se, aby vypnul televizi, a zjistil, že se mu třese ruka.

Mezi své přátele počítali asi půl tuctu théťaček, ale když se konečně vynořili ze spolkového domu do chladné tmy, u zadního vchodu na ně čekala jen Jacy Callowayová, do které byli všichni tři zamilovaní. Jakmile jí Mickey s přihlouplým úsměvem od ucha k uchu přilepeným na tváři oznámil, že nejspíš pofrčí do jihovýchodní Asie, sklouzla z kapoty, na které seděla, zabořila mu tvář do prsou, pevně ho objala a pravila do košile: „Hajzlové zasraný.“ Lincoln a Teddy měli ten večer daleko větší kliku — a právě po tom, nikoliv po inteligenci či bohatství člověk onoho večera zoufale toužil —, když však viděli dívku svých společných snů v Mickeyho náruči, nemohli si pomoct a šíleně mu záviděli bez ohledu na nepříjemnou skutečnost, že Jacy už byla beztak zasnoubená s docela jiným mladíkem. Jako by štěstí, které se na Mickeyho usmálo v onen kratičký okamžik, znamenalo víc než krátká slámka, kterou si vytáhl hodinu předtím. Hodinu předtím, když zaznělo jeho datum narození, bleskla Lincolnovi i Teddymu hlavou tatáž nepříjemná myšlenka: že před dvěma lety stačil odpovědným osobám jediný pohled na Mickeyho a přidělily mu tu nejdebilnější špajzáckou práci ve spolkovém domě, a že až narukuje, nejspíš si ho opět změří pohledem a pošlou ho rovnou do první linie, kde jeho mohutnou postavu žádný odstřelovač nemine. Teď a tady se mu ovšem Jacy choulila v náruči a oni nemohli uvěřit, jakou má ten chlap kliku. Tomu se říká mládí.

přeložil Vratislav Kadlec