Ukázka:

Nesnášenlivost

Fundamentalismus a integrismus jsou obvykle považovány za dvě úzce související koncepce a zároveň za nejzjevnější formy nesnášenlivosti. Nahlédneme-li do vynikajících slovníků Petit Robert a Dictionnaire Historique de la Langue Française, najdeme pod heslem „fundamentalismus“ přímý odkaz na integrismus. To nás svádí k myšlence, že každý fundamentalismus je integristický a naopak. I kdyby to byla pravda, nelze z toho vyvodit závěr, že každý nesnášenlivý člověk je fundamentalista a integrista. Třebaže se v současné době musíme potýkat s nejrůznějšími formami fundamentalismu a všude kolem sebe narážíme na příklady integrismu, je problém nesnášenlivosti mnohem hlubší a nebezpečnější.

Historicky viděno je „fundamentalismus“ hermeneutický princip spojený s výkladem nějakého posvátného textu. Moderní západní fundamentalismus se zrodil v 19. století v protestantských kruzích v USA a vyznačuje se snahou o doslovnou interpretaci Písma, zvláště pokud jde o pojmy z kosmologie, jejíž důvěryhodnost tehdejší věda zjevně zpochybňovala. Zde má svůj původ mnohdy nesnášenlivé odmítání jakýchkoli alegorických výkladů, a zvláště jakékoli formy vzdělání, jež by se pokusila podkopat důvěru v biblický text, jak tomu bylo například u vítězného tažení darwinismu.

Tato forma fundamentalistické doslovnosti je velmi stará. Již v době církevních otců spolu debatovali příznivci doslovné interpretace a zastánci mírnější hermeneutiky, jako například svatý Augustin. V moderním světě však mohl být striktní fundamentalismus jen protestantský, poněvadž fundamentalistou se může stát pouze ten, kdo vychází z předpokladu, že pravdu určuje výklad Bible. V katolickém prostředí je garantem výkladu Písma naopak církevní autorita, a pokud v něm existuje nějaká obdoba protestantského fundamentalismu, pak na sebe bere podobu tradicionalismu. Vynechám zde úvahy o povaze muslimského a židovského fundamentalismu (a přenechám je odborníkům).

Je fundamentalismus nutně nesnášenlivý? V hermeneutické rovině ano, ale ne nezbytně v té politické. Dokážeme si představit fundamentalistickou sektu, jež předpokládá, že její vyvolení členové disponují privilegiem správného výkladu Písma, ale neprosazuje žádnou formu proselytismu, tj. nevyžaduje od ostatních, aby sdíleli její přesvědčení, ani se nebije za zavedení politického pořádku, který by vycházel z tohoto přesvědčení. Pod pojmem „integrismus“ rozumíme naopak náboženský a politický postoj, z jehož pohledu se náboženské principy musí stát vzorem politického života a zároveň i zdrojem státních zákonů.

Fundamentalismus a tradicionalismus jsou principiálně konzervativní, ale existují i druhy integrismu, jež se samy prezentují jako pokrokové a revoluční. Jsou katolická integristická hnutí, která nejsou fundamentalistická a zasazují se o společnost cele založenou na náboženských principech, aniž však trvají na doslovném výkladu Písma, a možná by byla ochotna akceptovat i teologii ve stylu Teilharda de Chardin.

Existují ještě jemnější nuance. Vzpomeňte si na fenomén politické korektnosti, political correctness v Americe. Vznikl s úmyslem propagovat toleranci a uznání jakýchkoli náboženských, rasových a sexuálních rozdílů, a přece se z něj stává nová forma fundamentalismu, jež téměř rituálním způsobem postihuje každodenní mluvu a pracuje s doslovností na úkor důvtipu – a tak může dokonce docházet k diskriminaci slepců jenom proto, že se takovým lidem musí ohleduplně říkat „nevidomí“, a především k diskriminaci těch, kteří se neřídí pravidly politické korektnosti.

A rasismus? Nacistický rasismus byl nepochybně totalitní, tvářil se vědecky, ale v rasové doktríně nebylo nic fundamentalistického. Nevědecký rasismus, jak ho provozuje například italská Liga Severu, má jiné kořeny než pseudovědecký rasismus (ve skutečnosti totiž žádné kulturní kořeny nemá), a přece je to rasismus.

A nesnášenlivost? Lze ji redukovat na uvedené rozdíly a příbuznost mezi fundamentalismem, integrismem a rasismem? Existovaly i nerasistické formy nesnášenlivosti (například pronásledování kacířů nebo nesnášenlivost diktatur vůči jejich odpůrcům). Nesnášenlivost je mnohem hlubší, je to něco, co je kořenem všech fenoménů, o nichž zde pojednávám. Fundamentalismus, integrismus, pseudovědecký rasismus jsou teoretické postoje, které předpokládají nějakou doktrínu. Nesnášenlivost stojí nad všemi doktrínami. V tomto smyslu má nesnášenlivost biologický původ, u zvířat se projevuje jako teritorialita, vychází z často povrchních emotivních reakcí – nesnášíme toho, kdo se od nás liší, protože má jinou barvu kůže, protože hovoří nesrozumitelným jazykem, protože jí žáby, psy, opice, vepře, česnek, protože se nechává tetovat…

 Nesnášenlivost vůči odlišnostem či neznámým věcem je u dítěte stejně přirozená jako instinktivní pud zmocnit se všeho, po čem touží. Dítě je postupně vychováváno k toleranci podobně jako k úctě k cizímu vlastnictví a ze všeho nejdříve pak k ovládání vlastního svěrače. Zatímco kontrolu nad vlastním tělem časem získá každý, zůstává tolerance bohužel otázkou permanentního vzdělávání dospělých, jelikož člověk je v každodenním životě vystaven traumatům z odlišnosti. Badatelé se často zaobírají doktrínami odlišnosti, ale nevěnují dostatečnou pozornost impulzivní nesnášenlivosti, poněvadž ta se vymyká všem definicím a kritickému uchopení. Doktríny odlišnosti přitom nevyvolávají impulzivní nesnášenlivost: naopak, využívají fond nesnášenlivosti, která už je rozšířená.

Vezměme si například hon na čarodějnice. Ten se nezrodil kdesi v temné minulosti, nýbrž v moderním věku. Kladivo na čarodějnice, Malleus Maleficarum, bylo napsáno krátce před objevením Ameriky, v době rozkvětu florentského humanismu; dílo La Démonomanie des sorciers Jeana Bodina pochází z pera renesančního člověka, který psal po Koperníkovi. Nehodlám tu vysvětlovat, proč v moderní době vznikají teoretické obhajoby honu na čarodějnice. Chci jen podotknout, že tato doktrína se mohla prosadit, poněvadž už existovala lidová nedůvěra vůči čarodějnicím. Setkáváme se s ní v klasické antice (Horatius), v Rotharově ediktu, v Sumě teologické Tomáše Akvinského. Byla považována za obyčejný fakt, podobně jako trestní zákoník počítá s existencí zlodějů kabelek. Bez těchto lidových přesvědčení by se nemohla rozšířit doktrína čarodějnictví ani jejich systematické pronásledování.

Pseudovědecký antisemitismus vznikl v 19. století a teprve v našem století se stal totalitní antropologií a masovou praktikou genocidy; nemohl by se však zrodit, kdyby už stovky let, již od dob církevních otců, neexistovala protižidovská polemika a u prostého lidu praktický antisemitismus, který se udržoval po staletí všude tam, kde bylo ghetto. Protijakobínské teorie o židovském komplotu ze začátku minulého století nestvořily lidový antisemitismus, ale naopak profitovaly z nenávisti k odlišnosti, která tu už byla.

Největší nebezpečí představuje nesnášenlivost, která vzniká za absence jakýchkoli doktrín, z primitivních pudů. Proto ji nelze kritizovat a brzdit racionálními argumenty. Teoretické základy Mein Kampfu lze vyvrátit pomocí řádky dosti elementárních argumentů, ale jelikož se toto dílo opírá o impulzivní nesnášenlivost odolnou vůči vší kritice, ustojí a ustály jeho myšlenky jakékoli námitky. Nesnášenlivost italské Ligy Severu je v mých očích nebezpečnější než nesnášenlivost Le Penovy Národní fronty. Za Le Penem dosud stojí klerikové, kteří zradili, zatímco Bossi za sebou nemá nic, jen nekontrolovatelné pudy. Vidíte, co se v těchto dnech děje v Itálii: do země v průběhu necelého týdne přicestovalo dvanáct tisíc Albánců . Veřejný a oficiální sektor jim nabídl azyl a většina těch, kteří se tento exodus pokoušejí zastavit, používá hospodářské a demografické argumenty.

Jenomže tváří v tvář plíživé nesnášenlivosti, jež den za dnem roste, žádná teorie neobstojí. Impulzivní nesnášenlivost staví na kategorickém zkratu, jímž si může posloužit každá budoucí rasistická doktrína: z většiny Albánců, kteří v minulých letech přišli do Itálie, se stali zloději či prostitutky (a to je pravda), a tudíž jsou všichni Albánci zloději a prostitutky. To je příšerný myšlenkový zkrat, protože představuje pro každého z nás neustálé pokušení: stačí, aby nám v nějaké nahodilé zemi ukradli na letišti zavazadlo, a po návratu domů tvrdíme, že lidem v té dané zemi není radno důvěřovat.

Nejstrašnějším druhem nesnášenlivosti je nesnášenlivost chudých, již jsou vždy prvními oběťmi odlišnosti. U bohatých rasismus neexistuje. Bohatí nanejvýš vytvářejí doktríny rasismu, ale chudí je realizují v praxi, což je o to nebezpečnější. Intelektuálové nemohou bojovat proti impulzivní nesnášenlivosti, poněvadž myšlení je tváří v tvář ryzí a zvířecké bezmyšlenkovitosti zcela bezbranné. Když se potom pustí do boje proti doktrinální nesnášenlivosti, je už příliš pozdě, protože jakmile se z nesnášenlivosti stane doktrína, je už neporazitelná a ti, kteří by se toho úkolu ujali, se stanou jejími prvními oběťmi. A právě v tom spočívá výzva. Chtít vychovávat dospělé, kteří po sobě střílejí z etnických a náboženských důvodů, je ztráta času. Příliš pozdě. Impulzivní nesnášenlivost je proto třeba potírat hned v zárodku prostřednictvím vytrvalé výchovy, jež by měla začínat již při jejích prvních krůčcích, ještě než bude zapsána na papír a stane se z ní příliš tlustá a tvrdá behaviorální krusta.

přeložila Helena Lergetporer