Úvod

Vzpomínky Lydie Tischlerové, britské psychoanalytické psychoterapeutky narozené za první republiky v tehdejší moravské Ostravě, se vymykají typickým válečným vyprávěním, která obyčejně začínají okupací a končí osvobozením. Jenomže žádný příběh se nevznáší ve vzduchoprázdnu, včetně těch nejděsivějších, k nimž bezpochyby patří historie holokaustu ve 20. století. Jaký vztah měli českoslovenští Židé k masarykovské republice? Doufali, že je Československo před Hitlerem ochrání?

Tyto a další otázky mě napadaly, když Lydie vyprávěla o svém dětství v činžovním domě v centru hornického města, v rodině, která nijak zvlášť neprosperovala a kde se přirozeně mísila čeština s němčinou a sounáležitost se židovstvím byla spíše kulturní než náboženská. Poznal jsem Lydii v létě 2019 jako vitální a lehce ironickou ženu, v jejíž češtině je stále cítit slezský přízvuk, přestože odešla, či spíše odletěla společně s dalšími válečnými sirotky do Británie s letkou bombardérů RAF v létě roku 1945. Později se vyškolila v dětské psychoanalýze u Anny Freudové, dcery Sigmunda Freuda, a po roce 1994 zakládala výcvik v psychoanalytické psychoterapii dětí a dospívajících u nás. Lydiiným světem byla po většinu jejího dosavadního života psychologie, přesně řečeno psychoanalýza, tedy obor, který si všímá všeho nevyřčeného, zamlčeného, snů a představ. Či jak Lydie říká, a dočtete se často v této knize, lidských fantazií, včetně těch obyčejně potlačených, násilných.

Konečně povaha nacistického režimu se jasně projevila nikoliv v Hitlerově blouznění o velkém Německu, ale hlavně ve slovníku nenávisti, kterým jsou od nástupu nacistů k moci systematicky ponižování a dehumanizováni Židé. Nacistům se jejich násilné fantazie, které se týkaly Židů, bohužel povedlo realizovat ve vyhlazovacích táborech. Hrůza a smutek spojené s Osvětimí jsou středobodem této knihy.

Přípravy na tyto knižní vzpomínky znamenaly také shlédnutí dokumentu The Last Survivors (Poslední přeživší), který s Lydií Tischlerovou a dalšími přeživšími holokaustu pořídila BBC a vysílala je roku 2019 v den Památky obětí holokaustu, který každoročně připadá na 27. leden, tedy na výročí osvobození vyhlazovacího tábora v Osvětimi-Březince Sověty v lednu 1945. Filmová kamera zachytila nejen ty, kdo vyhlazovacími tábory prošli, ale také jejich potomky. Nevyřčená traumata působila a stále ničivě působí v dalších generacích pamětníků holokaustu. Z dokumentu, v němž se ukazuje, že někteří nedokázali ještě půlstoletí po Osvětimi o své zkušenosti mluvit, zvláštním způsobem vystupují dva ze zpovídaných. Sochař Maurice Blick dokázal o zkušenosti „promluvit“ tím, že viděné ztvárnil. Lydia Tischlerová jako psychoterapeutka mluví věcně o poutu, kterým k sobě váže násilník svou oběť. O tom, že se z takového pouta dokázala vymanit.

„Nepodařilo se jim ze mě udělat oběť,“ řekla mi Lydie Tischlerová o nacistech. Nebavili jsme se o metafyzických otázkách viny a trestu, ani o banalitě zla, jak vyhlazovací mašinérii po válce popsala Hanah Arendtová. Slovo odpuštění zní při vzpomínkách na vraždy milionů lidí nemístně, nepoužili jsme je ani jeden z nás. Přesto se Lydii Tischlerové podařilo vyvázat z pouta ke strůjcům násilí, které tragicky poznačilo osud její a statisíců dalších rodin za války. Dokázala vyjít z pekla holokaustu svobodná.

Tady by vyprávění Lydie Tischlerové mohlo skončit. Jenomže jako pro mnoho dalších, konec války pro ni znamenal především zmatek a starost o ty nejzákladnější věci. A také zklamání snu o mamince, které by se zázrakem podařilo Osvětim přežít. Nebo o tatínkovi, který by se v nové zemi dokázal prosadit a zbohatnout.

Příběh psycholožky Lydie Tischlerové, která přežila holokaust, je portrétem historie, jež nikdy nevisí ve vzduchoprázdnu. Upozorněním, že největší tragédie začínají vlastně nenápadně, fantaziemi o násilí, slovníkem nesnášenlivosti a ponižování. A připomenutím, že odpuštění není sentimentální pocit, ale praktická obrana před zlem, které má moc člověka svírat ještě v generacích jeho potomků. Rád bych poděkoval Davidu Holubovi, významnému českému psychiatrovi, který mě na příběh Lydie Tischlerové upozornil.

Petr Vizina