Příběh stalkingu mezi dvěma ženami

/ nakl. Argo

Může-li japonský spisovatel získat nějakou prestižní cenu, je to ta Agutagawova. V roce 2019 ji získala za Ženu ve fialové sukni Nacuko Imamura (1980). Jde o příběh stalkingu, který navzdory vážnému tématu nepostrádá zvláštní jemný japonský humor.
Může-li japonský spisovatel získat nějakou prestižní cenu, je to ta Agutagawova. V roce 2019 ji získala za Ženu ve fialové sukni Nacuko Imamura (1980). Jde o příběh stalkingu, který navzdory vážnému tématu nepostrádá zvláštní jemný japonský humor.

Ukázka:

1.

V mém sousedství žije žena, které lidé říkají ‚ŽENA VE FIALOVÉ SUKNI‘. To proto, že na sobě má vždycky fialovou sukni. Zpočátku jsem si myslela, že se jedná o mladé děvče. Nějakou dívku drobné postavy s černými vlasy po ramena, která mi zdálky připadala skoro jako žačka nižší střední školy. Když jsem si ji však zblízka pořádně prohlédla, viděla jsem, že to už rozhodně není žádná mladice. Na tvářích se jí tu a tam vynořily pigmentové skvrny, její černé vlasy po ramena postrádaly lesk a působily vysušeně.

Žena ve fialové sukni si zhruba jednou týdně chodila do pekařství na nákupní třídě kupovat krémovou rolku. Kdykoliv jsem tam na ni narazila, tvářila jsem se, jako že si vybírám chleba, ale po očku jsem ji pozorovala. Připadalo mi, že se podobá někomu, koho znám. Ale komu? V parčíku poblíž našeho domu byla dokonce lavička, které se říkalo ‚místo vyhrazené pro ženu ve fi alové sukni‘.Byla to ta nejvzdálenější ze tří laviček stojících vedle sebe směrem na jih.

Jednoho dne si žena ve fialové sukni koupila v pekárně jako obvykle krémovou rolku, opustila nákupní uličku a zamířila do parčíku. Byly právě tři hodiny odpoledne. Listoví dubu, který v parku rostl, vrhalo na ‚místo vyhrazené pro ženu ve fi alové sukni‘ příjemný stín. Žena se posadila doprostřed lavičky a pustila se do právě zakoupené rolky. Aby jí neukápla na oblečení krémová náplň, přidržovala si pod rolkou levou dlaň jako talířek. Než vložila rolku do úst, na okamžik se zahleděla na její vrchní část ozdobenou mandlemi. Poslední sousto žvýkala obzvlášť dlouho, jako by jí bylo zatěžko se s ním rozloučit.

Jak jsem se na ni tak dívala, měla jsem pocit, že se podobá mé starší sestře. Bylo mi přitom samozřejmě jasné, že je to někdo úplně jiný. V obličeji si ty dvě vůbec nebyly podobné. Moje starší sestra si ale také, stejně jako ta žena ve fialové sukni, dávala s posledním soustem hodně načas. Povahou
byla sestra mírná a poslušná, takže v hádkách jsem ji jako mladší sestra vždycky porazila, ale v posedlosti jídlem měla nad ostatními rozhodně navrch. Jejím nejoblíbenějším jídlem byl pudink. Dokázala jsem se klidně deset nebo i dvacet minut dívat, jak lžičkou do poslední kapky pomalu vyjídá ze dna kelímku zbytky karamelu.

„Jestli už nebudeš jíst, já si to tedy vezmu,“ řekla jsem jí jednou a hltavě jsem všechno dojedla. Strhla se taková hádka a rvačka, že byl celý dům vzhůru nohama. Dodnes mi na levém nadloktí nezmizely jizvy po škrábancích, které mi tehdy sestra uštědřila. A jí zaseurčitě zůstaly na palci pravé ruky stopy po mých zubech, jak jsem ji tehdy vší silou kousla. Je to už dvacet let, co se rodiče rozvedli a každý z naší rodiny využil příležitosti, aby začal žít odděleně. Kdepak teď je asi moje starší sestra a co asi dělá?

Pamatuji si, že jejím nejoblíbenějším jídlem býval pudink, ale i to se teď možná už změnilo. Zajímalo by mě, jestli ten můj pocit, že se žena ve fialové sukni podobá mé starší sestře, může znamenat, že se ta žena podobá také její mladší sestře, tedy mně. Nezní to snad logicky? Podle našich společných rysů to není nemožné. Když ona je ‚žena ve fi alové sukni‘, já bych konec konců mohla být ‚žena ve žlutém svetru‘. Na rozdíl od ‚ženy ve fialové sukni‘ však o existenci ‚ženy ve žlutém svetru‘ bohužel nemá nikdo ani potuchy.

Když jde po nákupní třídě ‚žena ve žlutém svetru‘, nikdo jí nevěnuje pozornost, zatímco v případě ‚ženy ve fialové sukni‘ je tomu jinak. Stačí například jen, aby se směrem od arkád vynořila postava ženy ve fi alové sukni, a hned se dají snadno vypozorovat čtyři různé typy reakcí kolemjdoucích. Za prvé, někteří se tváří, že ji neznají. Za druhé, někteří jí ustoupí z cesty. Za třetí, někteří zvednou ruce na přivítanou, jako že ji rádi vidí. A za čtvrté, někteří naopak začnou truchlit a naříkat, protože věří, že vidět ženu ve fi alové sukni dvakrát za den je dobré znamení, zatímco vidět ji třikrát přináší neštěstí. Mně na té ženě ve fi alové sukni připadá fascinující to, že rozhodně nemění krok podle reakcí, které může její přítomnost vyvolat u kolemjdoucích. Jde stále stejnou rychlostí, lehce a hladce proplouvá davem. Kupodivu ani v nejrušnější hodiny koncem týdne, kdy bývá všude nával, nikdy nenarazí do žádných lidí ani věcí. Mám pro to jen dvě možná vysvětlení:buď je obdařena mimořádnými pohybovými refl exy, nebo má někde na čele ještě jedno oko, které je ukryto pod její ofinou, aby si ho nikdo nevšiml. Tímto třetím okem dokáže otáčet tak, že jím vidí kolem dokola o tři sta šedesát stupňů. Já osobně se přikláním k tomuto vysvětlení. Žena ve žlutém svetru každopádně takovými kouzelnými dovednostmi obdařena není.

Dovedu pochopit, že když se dokáže při chůzi všem tak skvěle vyhýbat, vyskytnou se podivní lidé, kteří se naopak pokoušejí záměrně do ní vrazit. Upřímně řečeno, jedním z takových podivných lidí jsem i já sama. A stejně jako ostatní, ani já jsem neuspěla. Bylo to letos zjara. Předstírala jsem, že se jako obvykle jen tak procházím, a když jsem od ženy ve fialové sukni byla jen pár metrů, náhle jsem prudce zrychlila, zamířila rovnou k ní a snažila se do ní vrazit.

Teď už vím, že jsem udělala hloupost. Žena ve fi alové sukni se mi na poslední chvíli hbitě vyhnula, zatímco já jsem setrvačností narazila vší silou do výkladní skříně řeznictví. Naštěstí se to obešlo bez zranění, ale musela jsem majiteli zaplatit spoustu peněz za náklady na opravu výlohy.Od té doby už uplynulo přes půl roku, ale teprve nedávno jsem řeznictví splatila poslední část náhrady škody. Vůbec to pro mě nebylo jednoduché. Každý měsíc jsem doma vyhledala nějaké nepotřebné věci, které bych mohla prodat, a potají proklouzla na bleší trh pořádaný základní školou, kde jsem je směnila za trochu peněz. ‚Proboha, co to děláš?‘ říkala jsem si pokaždé. Podruhé už takovou hloupost nikdy neudělám.

.....................

překlad: Jan Levora

Další články

Román Gábiny Pokorné (1990) byl právě čerstvě nominován na Cenu Jiřího Ortena. Porota o něm napsala: "Román poskládaný z blouznivých, drásavých i temně vtipných „zápisků mladé schizofreničky“ je text v dobrém slova smyslu terapeutický (přináší i osvětu, co to diagnóza F20 vlastně znamená). Zároveň jde o výsostnou a suverénně psanou literaturu."
Ukázky

V hlavě schizofreničky

Román Gábiny Pokorné (1990) byl právě čerstvě nominován na Cenu Jiřího Ortena. Porota o něm napsala: "Román poskládaný z blouznivých, drásavých i temně vtipných „zápisků mladé schizofreničky“ je text v dobrém slova smyslu terapeutický (přináší i osvětu, co to diagnóza F20 vlastně znamená). Zároveň jde o výsostnou a suverénně psanou literaturu."
 | nakl. Práh
V českém překladu vůbec poprvé vychází román Roky od Virginie Woolfové z roku 1937. Kniha sleduje osudy rodiny Pargiterů na ploše více než padesáti let; nejde však o rozsáhlou ságu. Naopak, Woolfová se zaměřuje na detaily a intimní drobnosti, které o životě možná vypovídají víc než velká vyprávění.
Ukázky

V českém překladu vůbec poprvé vychází román Roky od Virginie Woolfové

V českém překladu vůbec poprvé vychází román Roky od Virginie Woolfové z roku 1937. Kniha sleduje osudy rodiny Pargiterů na ploše více než padesáti let; nejde však o rozsáhlou ságu. Naopak, Woolfová se zaměřuje na detaily a intimní drobnosti, které o životě možná vypovídají víc než velká vyprávění.
 | nakl. Odeon
Ten román se jmenuje Šílenec a je čtvrtou knihou bývalého náměstka ministra vnitra a současného komentátora Hospodářských novin a Aktualne.cz Martina Fendrycha (1957). Kam až člověk dokáže zajít, aby dosáhl svého? Co můžou způsobit vlny dezinformací, jimž jsme momentálně vystaveni? Z čeho profitují populistická hnutí? V románu Šílenec nahlédnou čtenáři do zákulisí politických machinací, pod roušku marketingových triků, připomenou si předrevoluční napětí i porevoluční nadšení.
Ukázky

Flusance, který se vyplatěj....vyšel nový román Martina Fendrycha

Ten román se jmenuje Šílenec a je čtvrtou knihou bývalého náměstka ministra vnitra a současného komentátora Hospodářských novin a Aktualne.cz Martina Fendrycha (1957). Kam až člověk dokáže zajít, aby dosáhl svého? Co můžou způsobit vlny dezinformací, jimž jsme momentálně vystaveni? Z čeho profitují populistická hnutí? V románu Šílenec nahlédnou čtenáři do zákulisí politických machinací, pod roušku marketingových triků, připomenou si předrevoluční napětí i porevoluční nadšení.