V knize Smrt je dřina vypráví příběh tří sourozenců na pozadí ozbrojených bojů, kteří chtějí splnit poslední přání svému zesnulému otci a doprovodit ho na poslední cestě do jeho rodiště, což se ukáže jako těžko splnitelný a životu nebezpečný úkol.

Chálid Chalífa (1964) je současný syrský spisovatel. Narodil se jako páté dítě ze třinácti sourozenců ve vesnici poblíž syrského Aleppa. Získal bakalářský titul v oboru právo a společně se skupinou básníků a spisovatelů se aktivně podílel na založení časopisu Alif, který však byl po pár měsících zakázán oficiální syrskou cenzurou. Za svůj román Chvála nenávisti (In praise of hatred) byl v roce 2008 nominován na Mezinárodní cenu pro arabskou fikci (Arab Man Booker Prize). V současnosti žije v Damašku.

Ukázka: První kapitola

Kdybys byl pytel kmínu

Dvě hodiny před smrtí se Abdallatíf as-Sálim s veškerou zbývající silou zadíval na svého syna Bulbula, jako kdyby měl pocit, že dávno daný slib najednou přestal platit, a zopakoval, že chce být uložen na hřbitově ve své rodné vesnici, v al-Anábíji. Prohlásil, že jeho kosti po letech konečně spočinou poblíž popela jeho sestry Lajly. Chystal se dodat: v blízkosti její vůně, jenže netušil, co mrtvým po čtyřiceti letech z jejich někdejší vůně zbude. Považoval těch pár slov za svá poslední a nedodal nic, co by mohlo jejich význam jakkoliv zpochybnit. Rozhodl se, že bude zbývající čas mlčet, netečný k lidem kolem sebe zavřel oči a s úsměvem se ponořil do samoty. Znovu před sebou spatřil Nífínin úsměv, cítil její vůni, viděl její nahé tělo omotané černou abbájou, připomínala mu letícího motýla. Vybavoval si, jak se mu leskly oči, tlouklo mu srdce a třásla se mu kolena. Odnesl ji do postele a začal hladově líbat. Než si však stihl připomenout každý okamžik oné noci věčných tajemství, jak jí začali přezdívat, zemřel.

Bulbul se ve vzácném okamžiku odvahy, pod vlivem otcových posledních slov a jeho zastřeného smutného pohledu, zachoval rozhodně a statečně. Slíbil otci, že mu poslední přání splní. Na první pohled to vypadalo jednoduše a prostě, ale ve skutečnosti to bude hodně náročné. Je naprosto přirozené, že muž, jenž je ztělesněná lítost a uvědomuje si, že během pár hodin zemře, prosí o těžko splnitelné věci. A je úplně stejně přirozené, že energický muž jako Bulbul prosby vyslyší. Poslední okamžiky bývají většinou plné emocí, neskýtají příležitost k přemýšlení ani prostor k věcným úvahám. Čas jako by v nich zhoustl. Na přemýšlení o minulosti a skládání účtů je zapotřebí klid a dlouhá doba a ti, kdo mají smrt na jazyku, si takový čas většinou neudělají. Chvatně odhazují břemena a spěchají, aby překonali zející propast a unikli na druhý břeh, kde už čas nebude mít žádnou hodnotu.

Bulbul litoval, že se nezachoval rozhodněji. Měl otci připomenout, jak obtížně se bude jeho poslední přání v těchto dnech plnit. Mrtví byli všude, pohřbívali je do masových hrobů, aniž se zjišťovalo, co jsou vlastně zač. Dokonce ani v zámožných rodinách teď pohřební rituály netrvaly víc než pár hodin a smrt přestala být karnevalem, při němž se demonstrovalo bohatství. Pár růží, hrstka smutečních hostů zívajících hodinu dvě v poloprázdném pokoji, recitátor tiše odříkávající několik súr z Koránu a konec.

Bulbul si pomyslel, že tiché obřady zbavují mrtvého veškeré posvátné úcty. Pohřební zvyky už nic neznamenaly. Poprvé si byli ve smrti všichni rovni, bohatí i chudí, vysocí důstojníci i prostí vojáci pravidelné armády, velitelé ozbrojených jednotek i bojovníci, náhodné oběti i neznámí padlí – všechny vyprovodilo stejné žalostně ubohé procesí. Smrt už nepředstavovala důvod k rozrušení, stala se z ní spása, na kterou živí pohlíželi se závistí.

(…)

Bulbul si v duchu řekl, že Lamjá je anděl, který bude otcovo tělo chránit vší silou. Vojáky na kontrolním stanovišti u města „Z“ dost popudilo, že nemohli ty cizince, kteří pro jakékoliv osazenstvo checkpointu představovali chutné sousto, dostatečně proklepnout. Lamjá totiž Zuhajrovi včas řekla o údajích v jejich občankách a on moc dobře chápal, o jak delikátní situaci se jedná. Vzal s sebou svého strýce, který měl silné vazby na vysoce postavené představitele režimu, aby sourozencům zajistil rychlý průjezd. Bulbul stručně Zuhajrovi vysvětlil, v jaké šlamastyce se ocitli. Pověděl mu o přecpaných kontrolních stanovištích, o tom, jaký problém bylo dostat se z Damašku, a dodal, že jsou na cestě už deset hodin. Posádka kontrolního stanoviště, kterou tvořila směs příslušníků tajné služby a místních dobrovolníků, s nimi očividně nijak nesoucítila, ale nijak pečlivě nezkoumala jejich dokumenty. Spokojili se s úmrtním listem a dovolili jim bez zbytečných řečí projet, přestože si plně zasloužili pořádnou porci nadávek. Tedy aspoň v očích jakékoliv posádky složené z příslušníků tajné služby a konfesijních milicí, které režim neoficiálně financoval.

Ve tmě neměli sourozenci šanci zaregistrovat, jaké změny se s tělem odehrály. Lamje se podlomila kolena, když uviděla, jak po všech těch příkořích vypadá. Proudy slz, které prolévala, všechny překvapily a najednou i je jako by přemohla slabost. Husajn se rozplakal, Fátima zavětřila příležitost a znovu se pustila do táhlého kvílení. Zuhajr neváhal a odvezl je do malé veřejné nemocnice. Kvůli strýci jim ředitel protekčně dovolil uložit tělo na noc do lednice v márnici. Nechutné břemeno jim zmizelo z ramen. Vyhýbali se nebožtíkovi pohledem. Báli se, že by mohli zjistit, jak je zohyzděný, a souhlasit s tím, že ho zahrabou v jakékoliv díře nebo ho prostě jen předhodí zdivočelým hladovým psům.

Lamjá byla štíhlá jako bič a měla husté dlouhé světlehnědé vlasy a nevinnou tvář s nesmírně uklidňujícím úsměvem. Nevěděla, co je zlo, a byla stvořena k tomu, aby dávala, aniž by uměla brát. Bulbul cítil, že teď, po pětadvaceti letech, na něj pohlíží jako na nemocného, který potřebuje její péči. Tenkrát, když čítávala jeho dopisy, měla pocit, že ty texty plné dvojsmyslů musel psát někdo jiný. Pro Bulbula představovaly jediný způsob, jak jí povědět, že ji zbožňuje. Napsal jí, že by její nestřežený božský trůn mohli uchvátit supi a pomíjivému člověku nepřísluší, aby na něj usedl. Pořád ještě si některé dopisy pamatoval slovo od slova, protože je mockrát přečetl, než se odhodlal je odeslat. A pak tu byly dopisy, které si taky pamatoval, ale nikdy je neposlal a Lamjá o nich neměla ani ponětí; ty, jež obsahovaly otevřené sexuální narážky a v nichž popisoval, jak moc po ní a jejím těle touží.

Jednou se mu svěřila, že o letních prázdninách jeho dopisy vyhlížela. Když v žáru spalujícím městečko „Z“ na dveře domu jejích rodičů zaklepal pošťák a s úsměvem na ni zamával dopisem, bývala radostí bez sebe. Začal se potit a nedokázal jí říct, že ji miluje až k pláči. Tehdy si byl jistý, že ona jediná ho může zachránit, že jenom ona z něj může udělat jiného, ne tak zoufale křehkého člověka.

Tolik se o ni bál. Nedokázal si vůbec představit, že by o ni mohl přijít. Netušil proč, ale byl si jistý, že by to znamenalo konec – že by mu řekla, že i ona miluje jeho, ale že si nemůže vzít muslima. Neposlouchal, když mu společní kamarádi radili, aby jí vyznal lásku, povzbuzovali ho, že láska je důležitější než manželství a že všechno se pak nějak vyřeší. Dneska v noci pochopil, že se zachoval správně. Nebyla bigotní křesťankou, ale nakonec by stejně nechtěla rozhněvat svou tradiční venkovskou rodinu plnou hodných lidí, kteří by beztak nedokázali zaplatit cenu za jejich sňatek. Tenhle závěr se mu vlastně líbil a cítil se najednou spokojený s tím, že celé ty roky nedokázal vůbec nic udělat.

Zuhajr se k nim choval jako obvykle velkoryse. Dokud Lamjá neotevřela dveře domu a nevyzvala je, aby šli dál, Bulbul si vůbec nevšiml, jak unaveně jeho dávná láska vypadá. Zamrzelo ho, že jí přidělávají další starosti. Uvnitř večeřelo přes třicet dětí. Ve čtyřech pokojích v přízemí prostorného domu se mísili muži a ženy. To, že Lamjá hostila uprchlíky, nebylo potřeba nijak vysvětlovat. Přítomnost cizích lidí nikoho nepřekvapovala, všichni si zvykli na to, že se jim v kteroukoliv denní nebo noční hodinu mohl někdo přimotat do cesty. Zuhajr je ušetřil komentářů a představil je jako staré přátele z „S“, kteří jedou do al-Anábíje pohřbít otce, úžasného člověka a velkého bojovníka. Těch pár jmen stačilo, aby bylo zřejmé, co jsou zač.

Bulbula nesmírně dojaly soucitné pohledy, které po něm Lamjá vrhala, i to, jak zadržovala pláč, když ukazovala Fátimě, kudy se jde do pokoje vyhrazeného ženám. Sourozenci vypadali ztrhaně, ale nikdo si toho nevšímal nebo se nad tím nepozastavoval. Všichni si tu protrpěli své. Lamjá stiskla Bulbulovi ruku. Obdivovala, že se rozhodl splnit otci, o němž hovořila jako o velkém člověku, mučedníkovi a revolucionáři, jeho poslední přání. Nedala mu prostor, aby jí pověděl, co všechno se jim cestou přihodilo, uzavřela svou řeč tím, že vaří pro šest rodin a třicet dětí, kterým se snaží cestu ulehčit tak moc, jak jen to jde. Zuhajr se choval přátelsky a poděkoval jim, když se nabídli, že jim pomůžou.

Lamjá se Zuhajrem jsou lidé z jiné doby, pomyslel si Bulbul, když sledoval, jak se neúnavně snaží vyjít všem svým hostům vstříc. Vůbec se nepodobali jeho sousedům, kteří vyhnali tři rodiny uprchlíků z tábora Jarmúk pod záminkou, že to jsou určitě fanatičtí teroristé, když jejich ženy nosí hidžáb. Při pohledu na vyháněné rodiny se mu svíralo srdce a při pohledu na chudé obyvatelky čtvrti se mu zvedal žaludek. Naváděly své syny, aby na uprchlíky házeli kameny, a pokřikovaly na ně, že jsou zrádci, kteří zavrhli režim, jenž jim poskytoval střechu nad hlavou a vychovával je a vzdělával ve svých školách.

přeložila Jitka Jeníková