Edward N. Luttwak (*1942) se zabývá vojenskou strategií i taktikou a mezinárodními vztahy. Mnoho let působil jako bezpečnostní poradce ministerstva obrany, Národní bezpečnostní rady a armády Spojených států amerických. Pro New York Times píše provokativní sloupky o mezinárodní politice.

Edward je jako postava z filmu od Wernera Herzoga. Není jako jiní, kteří si přečetli kus z Tacita a teď pracují pro Pentagon. On zná všechny jazyky, geografii, kulturu a dějiny všech zemí. Je to ten nejpodivnější humanista, jakého jsem kdy poznal.

Leon Wieseltier

Ukázka:

1. CO JE TO STÁTNÍ PŘEVRAT?

Mrzí mne, že éru míru zahájím státním převratem, o jakém jsem uvažoval. — Vévoda z Wellingtonu, 1811

… nezbývala jiná cesta k záchraně než zásah mé armády… — Konstantinos Kollias, 21. dubna 1967, Athény

Přestože se termínu „státní převrat“ (coup d’état) užívá více než tři sta let, sama proveditelnost převratu vyplývá z poměrně nedávno uskutečněných změn, totiž z rozmachu moderního státu, vybaveného profesionálním byrokratickým aparátem a stálým vojskem. Moc moderního státu z valné části závisí na této permanentní mašinerii, která díky svým archivům, složkám, záznamům a funkcionářům dokáže podrobně sledovat, a chce-li, také řídit aktivity méně rozsáhlých organizací a jednotlivců.

„Totalitní“ státy pouze ve větší úplnosti využívají podrobných a ucelených informací, které mají k dispozici všechny státy, ať sebevíc „demokratické“: nástroj je povětšinou týž, byť se ho užívá odlišně. Nárůst moderního úředního aparátu vede ke dvěma důsledkům, které jsou pro proveditelnost převratu zásadní: jednak k vytyčení zásadního rozdílu mezi permanentní státní mašinerií a politickým vedením, jednak k tomu, že úřední aparát – stejně jako většina rozsáhlých organizací – má svou strukturovanou hierarchii a jednoznačné linie velení. Odlišnost úředníka jakožto zaměstnance státu od panovníkova osobního služebníka je nový fenomén a britský i americký systém vykazují rezidua dřívějšího uspořádání.

Význam tohoto posunu tkví v tom, že dokud je byrokracie propojena s vedením, musí mít ilegální uchvácení moci formu „palácové revoluce“ a v zásadě při něm jde o manipulaci s osobou panovníka. Lze ho donutit k přijetí nových cílů nebo nových poradců, lze ho zabít nebo zajmout, ale ať se stane cokoli, palácovou revoluci lze provádět jedině „zevnitř“ a musí ji vykonat „insideři“. Vykonavateli může být palácová garda, jak k tomu docházelo ve starověkém Římě nebo v šedesátých letech v Etiopii, a pokud je zaveden dynastický systém, zpravidla usiluje o vystřídání nežádoucího panovníka snáz ovlivnitelným synem.

Státní převrat je podstatně demokratičtější záležitost. Dá se provést zvenčí a koná se na onom území mimo okruh vlády, ale uvnitř státu, které tvoří permanentní a profesionální správní aparát, ozbrojené síly a policie. Cílem převratu je odtrhnout permanentní zaměstnance státu od politického vedení, a to se zpravidla nedaří, pokud jsou napojeni vazbami politické, etnické či tradiční loajality. Čínské císařství i dnešní africké státy využívají v organizaci vyšších pater byrokratického aparátu etnická pouta. Mandžuská dynastie dbala na dodržování tradičních čínských zvyklostí a na to, aby na všech úrovních státní správy zaměstnávala „chanské“ Číňany; hlavní posty v soudnictví a u vojska však obsazovala potomky lidí, kteří do Číny přišli až se zakladateli dynastie.

Podobně i afričtí vládcové na strategické pozice v bezpečnostních službách zpravidla dosazují příslušníky vlastního kmene. Pokud má personální obsazení státní správy pod kontrolou stranická mašinerie – ať už v rámci celkové totalitní nadvlády, nebo díky dlouhodobému setrvávání u moci, jako tomu bylo v poválečné Itálii –, jsou do vyšších úředních funkcí dosazováni političtí spojenci: zčásti kvůli ochraně režimu, zčásti v zájmu toho, aby byla usnesení vlády naplňována vyhovujícím způsobem. V někdejších komunistických koruny.zemích byly samozřejmě všechny významnější funkce obsazeny stranickými aparátčíky.

Ukázkou „tradičních vazeb“ je Saúdská Arábie.Absence moderního „know-how“ u tradičních kmenových spojenců královského rodu znamenala, že organizace dosáhla toho, co se nedalo provést individuálně. Moderní vojsko, tvořené zhruba stovkou tisíc nespolehlivých obyvatel měst, početně zaostává za přibližně 125 000 příslušníky „bílé armády“ beduínů nebo přinejmenším nominálně beduínských stoupenců rodu Saúdů s oficiálním označením Vlastenecká garda (Haras al-Wataní) či Národní garda. Součástí gardy je kmenová milice o počtu asi 25 000 mužů s označením mechanizovaná brigáda Imám Muhammad bin Saúd, posádkou v hlavním městě Rijádu; tato jednotka je očividně míněna jako pojistka proti převratu.

Vazby tohoto druhu mezi politickým vedením a správním aparátem nejsou pro moderní stát typické. Vedle výše zmíněných případů může také dojít k tomu, že je státní správa s vedením moderního státu propojena třídní nebo etnickou příslušností, ale ať už je povaha svazku jakákoli, budou příslušná uskupení většinou dostatečně početná na to, aby je spiklenci plánující převrat dokázali infiltrovat. V přímém důsledku velikosti byrokratického aparátu a za účelem toho, aby se dalo dosáhnout alespoň minimální efektivity, si státní správa musí svou práci rozdělit na jasně vyhraněné oblasti kompetence, jež jsou přiděleny různým ministerstvům či orgánům. Každý státní orgán musí mít stanovenou jasnou velicí strukturu a musí zachovávat standardní procedury.

Každá informace a každý příkaz tak vyvolává stereotypizovanou reakci, a pokud příkaz přijde z odpovídajícího zdroje na náležité úrovni, pak je vykonán. V klíčových segmentech státního aparátu, tvořených ozbrojenými silami, policií a bezpečnostními složkami, platí uvedené charakteristiky ještě intenzivněji, s vyšší mírou disciplíny a rigidity. Státní aparát je tak do jisté míry „soustrojím“, jež si za normálního stavu počíná předvídatelně a automaticky. Státní převrat využívá této strojovosti: v jeho průběhu se pomocí státního aparátu chopí kontrolních pák a po jeho uskutečnění spoléhá na to, že hodnota „pák“ spočívá na strojovém charakteru státu. Jak uvidíme níže, některé státy jsou uspořádány natolik dobře, že „stroj“ dokáže díky dostatečné míře sofistikovanosti při provádění příkazů rozlišovat s ohledem na určitou stanovenou koncepci toho, co je „patřičné“, a co ne. Tak tomu je v některých rozvinutých zemích, a za těchto okolností je provedení převratu velice obtížné.

V několika málo státech je byrokratický aparát mimořádně malý, jednoduchý a provázaný s vedením natolik těsně, že se k převratu nehodí; tak tomu je možná dodnes v bývalých britských protektorátech v jižní Africe, tedy v Botswaně, Lesothu a Svazijsku. Většina států ale naštěstí spadá mezi obě uvedené krajnosti: stroj pak je velký, ale nesofistikovaný, a je proto vystaven útokům těch, kdo dokážou vyhmátnout náležité „páky“ a samostatně se jich chopit.

Mezi nejnápadnější vývojové rysy uplynulého století patří ohromný úpadek obecné politické stability. Počínaje Francouzskou revolucí je svrhávání vlád stále častějším jevem.V 19. století Francie prožila dvě revoluce a dvojí zhroucení režimu v důsledku vojenské porážky. Změna režimu uskutečněná v roce 1958 byla rafinovanou směsí obou složek. Lidé po celém světě následují francouzský vzor, takže životnost režimů klesá, zatímco očekávaná délka života jednotlivců roste. 

...................

překlad Martin Pokorný