Pokud se chtějí sestry znovu shledat a přijmout, musí vynést na světlo hluboko pohřbená tajemství

/ nakl. Metafora

Kniha Když jsme věřily na mořské víly od Barbary O’Nealové je mnohem víc než jenom o napětí, je to příběh ztraceného dětství i nevinnosti, dlouho skrývaných tajemství, lží a zrad, kterým musí sestry čelit, aby mohly plně dospět. Možná na konci sami uvěříte v mořské víly.
Kniha Když jsme věřily na mořské víly od Barbary O’Nealové je mnohem víc než jenom o napětí, je to příběh ztraceného dětství i nevinnosti, dlouho skrývaných tajemství, lží a zrad, kterým musí sestry čelit, aby mohly plně dospět. Možná na konci sami uvěříte v mořské víly.

Kapitola první

Kit

Moje sestra je skoro patnáct let po smrti, když ji spatřím ve zprávách v televizi. Mám za sebou dlouhou směnu na pohotovosti, kde jsem třídila podle naléhavosti raněné z plážového večírku, kde došlo k přestřelce. Dva lidé byli postřeleni, u jednoho kulka zavadila o ledvinu. Někdo měl zlomenou lícní kost, jiný zápěstí a mnoho jich mělo zranění v obličejikaždý jinak vážné.

A to byly jenom dívky. Než jsme všechny rozřadili, věnovala jsem se těm, co dopadli lépe, utěšovala jsem je a zašívala menší zranění.Ti méně šťastní byli odesláni na oddělení nebo rovnou na operační sál. Po šesti hodinách bez chvilky oddechu jsem vpadla do odpočívárny a v lednici popadla láhev limonády Mountain Dew. S oblibou si jí udržuju hladinu cukru a kofeinu. V televizi běží reportáž o jakési katastrofě. Bezděčně na ni zírám a hltám lepkavě sladkou tekutinu. Je noc, na pozadí šlehají plameny. Lidé pobíhají okolo, křičí. Reportér s rozcuchanými vlasy a v retro kožené bundě recituje zprávy příhodně pochmurným hlasem.

A tam, právě za jeho levým ramenem, se objeví moje sestra. Josie. Na jednu dlouhou vteřinu se zadívá přímo do kamery. Dost dlouho na to, abych si mohla být jistá, že jsou to její blonďaté vlasy, rovné jako pravítko, uhlazené kolem hlavy a ostříhané na krátké mikádo, její tmavé oči a její rty, stejně plné, jako má Angelina Jolie. Nad její krásou se vždycky všichni rozplývali. Vynikala právě onou kombinací světlé a snědé, ostrých a jemných kontur. Po obou rodičích zdědila to nejlepší.Josie.

Mám pocit, že se skrz obrazovku dívá přímo na mě. A pak je pryč. S otevřenou pusou zírám na prázdné místo, které po ní zbylo. Mountain Dew držím v napřažené ruce před sebou v předstíraném přípitku.Na tebe, Josie, na moji sestru. Otřesu se. Tohle se mi děje pořád. Zná to každý, kdo někoho ztratil. Zahlédnu povědomou hlavu v davu nebo známou postavu v obchodě a ženu se za ní, jenže pak se dvojník obrátí, tvář je cizí a následuje jen zklamání a bolest. Oči jsou cizí. Rty jsou cizí. Není to Josie.

První rok se mi to stalo alespoň stokrát. Bylo to o to horší, že se nikdy nenašlo její tělo, což vzhledem k okolnostem ani nebylo možné. Stejně tak nebylo možné, že by to přežila. Obyčejná smrt při autonehodě nebo pádem z mostu nebyla nic pro ni, i když tím ráda vyhrožovala. Kdepak, slehla se po ní zem při výbuchu vlaku během teroristického útoku v Evropě. Odešla, zemřela, nenávratně beze stopy zmizela..

Kvůli tomu existují pohřby. Pomáhají člověku pohlédnout pravdě přímo do očí, spatřit ještě milovanou tvář, jakkoli je příšerná. Bez toho je té syrové pravdě příliš těžké uvěřit.Připomenu si, že jsou to jen zbožná přání, a znovu se napiju. Mountain Dew je jedna z věcí, které jsme měly společné.

Z nemocnice odcházím za ticha před rozbřeskem, vyčerpaná a zároveň nabuzená kofeinem. Jestli se mám před další směnou vyspat, musím ze sebe tuhle strašnou noc setřást.

Bydlím v Santa Cruz na kraji celkem slušné čtvrti, v malém domku, který nemá ani sto třicet metrů čtverečních. Zastavím se tam a nasoukám se do neoprenu. Nejhorší kočce na světě vyklopím do misky půl plechovky žrádla a prstem ho zamíchám. Kocour jménem Hobo děkovně zavrní, a tak ho něžně zatahám za ocas. „Zkus se dneska nevyčůrat na nic důležitého, jo?“ Zamrká na mě. Naložím prkno do jeepu a vyrazím na jih. Neuvědomuju si, kam mířím, dokud nedorazím k zátoce. Zaparkuju u silnice a kouknu dolů na vodu. Je typické ráno v severní Kalifornii, venku je jen pár lidí, voda má třináct stupňů, vlny se rýsují až k obzoru. Perfektní.

Pár metrů od útesu se po srázu klikatí stezka. Ze stejného místa kdysi vedl chodník k restauraci a kousek dál bývaly schody, náš soukromý přístup do uzavřené zátoky. Svah je zrádný, místní tvrdí, že tu straší, a tak mám cestu sama pro sebe. Koneckonců, já se s těmi duchy znám.V polovině se zastavím a ohlédnu se zpět k místu, kde stával náš dům s restaurací. Z obou budov zbyla jen hnijící prkna a suť roztroušená po stráni. Většinu už odplavily bouře, a co zbylo, zčernalo časem a mořskou vodou.

Vracím se ve vzpomínkách a vidím obě budovy před sebou. Naše rodinná restaurace se pyšnila skvostnou terasou s nejlepší vyhlídkou na světě a nad ní seděl náš domek. Po příchodu Dylana jsme se s Josie dělily o jeden pokoj, ale nikdy nám to nevadilo. Vrací se mi záblesky z časů, kdy jsme bývali šťastní. Rodiče do sebe byli šíleně zamilovaní, sestra bývala veselá a plná nespoutané energie. Dylan, s vlasy staženými koženou šňůrkou, nás popoháněl na schodech, abychom už na pláži rozdělali oheň a opékali maršmelouny a zpívali. Měl krásný hlas a zpíval moc rád. Měli jsme za to, že by se měl stát rockovou hvězdou, ale on tvrdil, že nepotřebuje nic víc než nás, Eden a zátoku.

Vidím i sebe – sedmiletou uličnici s bujnou kšticí, jak rejdí po pláži a nad hlavou má rozmazanou modrou a bílou oblohu. Miliony let stará historie. Naše restaurace se jmenovala Eden a byla stejně tak exkluzivní jako uvolněná. Navštěvovaly ji hipísácké filmové hvězdy i jejich drogoví dealeři. Rodiče do toho světa taky patřili. Otec byl žoviální přátelský šéfkuchař se srdečným smíchem, výstředními zvyky a okouzlující koketou po boku, mou matkou.S Josie jsme pobíhaly po pláži jako štěňata, a když jsme se unavily, usnuly jsme rovnou tam a nikdo si nás nevšímal. Matka byla ohromná krasavice, říkalo se, že si jednou vyšla na večeři s jistým mužem, ale místo do něj se na první pohled zamilovala do našeho otce. Kdo ho znal, neměl problém uvěřit, že se to tak doopravdy stalo. Táta byl osobitý, okouzlující, velký šéfkuchař z Itálie, větší než svět sám. Dneska se tedy říká spíš kuchař nebo restauratér, jímž ve skutečnosti byl. Matka ho milovala až moc, víc než své děti. Jeho vášeň pro ni byla intenzivní, erotická a majetnická, ale byla to láska? To nevím.

Vím jen, jak je těžké mít rodiče, kteří jsou sebou posedlí.

Josie se podobně jako oni vyžívala v dramatických situacích. Zdědila jak otcovu osobnost, tak matčinu krásu, ale u ní ta kombinace vytvářela cosi výjimečného. Jedinečného. Ani bych nedokázala spočítat, kolikrát ji lidé kreslili, malovali nebo fotografovali, kolik se jich do ní zamilovalo. Muži i ženy. Vždycky jsem si myslela, že z ní bude filmová hvězda. Místo toho si ze života udělala katastrofické drama stejně jako její rodiče, s typicky dramatickým koncem.

Zátoka tu samozřejmě pořád je, i když schody jsou pryč. Natáhnu si boty a vlasy smotám do pevného copu. Zatímco pádluju kolem skalisek a dál k obzoru, nebe se zbarvuje do broskvově růžové. Kromě mě jsou tu jen tři další lidé. Před pár týdny tu ošklivě zaútočil žralok a od té doby zástupy nadšenců dost prořídly nehledě na to, jak parádní jsou vlny. A parádní teda jsou. Mají skoro tři metry a nádherné skelné vrcholky. To je mnohem vzácnější, než si lidé myslí. Odpádluju a čekám, až na mě přijde řada. Pak chytnu vlnu, vyskočím na nohy a vezu se po hraně. Právě pro tenhle okamžik žiju, pro tuhle chvíli, kdy nemám v hlavě nic jiného. Nic jiného není. Existuju jenom já, voda a nebe a čeření surfu. Zvuk mého dechu. Okraj prkna klouzající vodou, chlad okolo kotníků a v botách. Ledový chlad. Dokonalá rovnováha, chvění, vlasy pleskající do tváře.

Ztrácím pojem o čase, možná jsem tu hodinu, možná déle. Nebe, moře, úsvit. Rozplývám se. Mizím, mizí moje tělo i minulost. Zbývá jen prkno, chodidla, vítr, voda, napětí…

A pak nic. Vlna se nečekaně přetrhne tak prudce, že mnou mrští hluboko do vody. Ocitnu se ve víru s kmitajícím surfem, mlátí to se mnou, otlouká mi to tělo i hlavu. Prkno se míhá nebezpečně blízko, snadno by mi mohlo rozbít hlavu. Uvolním se, zadržím dech a nechám sebou zmítat. Bránit se tomu nemá cenu, to může člověku jenom ublížit. Jediná šance na přežití je poddat se. Svět se se mnou točí, nahoru, dolů, kolem a donekonečna. Tentokrát se určitě utopím. Prkno mě škubne za kotník a mrští mnou do opačného směru. Mořské řasy mi vlají kolem paží, omotávají se mi kolem krku...

Před očima mi vytane Josieina tvář. Vypadá stejně jako před patnácti lety a stejně vypadala i v noci v televizi. Žije.Netuším, jak je to možné, jen vím, že to tak je. Oceán mě vyplivne na hladinu. Hladově nasaju do plic vzduch. Když doplavu zpět do zátoky, jsem úplně vyřízená. Padnu na břicho do písku. Cítím se tu bezpečně a na chvíli si odpočinu. Všude okolo slyším hlasy z dětství. Já, Josie,Dylan. Kolem nás skotačí Cinder, černý kříženec retrívra.Je mokrý, smradlavý a šťastný. Kouř z restauračních grilů navozuje útulnou atmosféru a přes zapomenutý zvuk smíchu je slyšet slabá hudba.

....................

přeložila Anna Zbořilová

Další články

Ničí všechno, co se vzpírá novému řádu, všechno, co už po staletí ztělesňuje Tibet. Kláštery, umělecká díla, archivy, thangky, posvátné knihy… A ještě víc chtějí pokořit tibetské myslitele, mnichy a umělce...
Ukázky

Bývalé sídlo dalajlamy obsadila skupinka zfanatizovaných členů rudých gard...

Ničí všechno, co se vzpírá novému řádu, všechno, co už po staletí ztělesňuje Tibet. Kláštery, umělecká díla, archivy, thangky, posvátné knihy… A ještě víc chtějí pokořit tibetské myslitele, mnichy a umělce...
 | nakl. Argo
12. března 2022 bude celý literární svět slavit velké výročí - 100 let od narození Jacka Kerouaca. V nakladatelství Argo se snaží mít do té doby jeho dílo v českých překladech pěkně kompletní. V nové grafické úpravě Spisů teď vychází love story chrlícího vypravěče a černošské krásky Mardou.
Ukázky

Ta noc na mě dělala obrovskej dojem....Kerouacovy Spisy pokračují novelou Podzemníci

12. března 2022 bude celý literární svět slavit velké výročí - 100 let od narození Jacka Kerouaca. V nakladatelství Argo se snaží mít do té doby jeho dílo v českých překladech pěkně kompletní. V nové grafické úpravě Spisů teď vychází love story chrlícího vypravěče a černošské krásky Mardou.
 | nakl. Argo, Tomáš Weiss
Knihkupectví u jezera Jenny Golganové je volným pokračováním Pojízdného krámku snů. Je to příběh o naději, víře, lásce a o tom, že štěstí může člověk najít i tam, kde by je vůbec nečekal. Třeba okolo pojízdného knihkupectví.
Ukázky

Když milujete knihy, máte mezi sebou a světem ochrannou vrstvu

Knihkupectví u jezera Jenny Golganové je volným pokračováním Pojízdného krámku snů. Je to příběh o naději, víře, lásce a o tom, že štěstí může člověk najít i tam, kde by je vůbec nečekal. Třeba okolo pojízdného knihkupectví.