Ukázka:

Emil byl jedním ze sedmi dětí, a byl to jeho bratr Bohouš, o kom se říkalo, že je nejlepší běžec, jakmile došlo na útěk před jejich otcem Františkem, těžce se probíjejícím truhlářem. František své domácnosti nevládl ani tak železnou rukou, jako spíše třicet centimetrů dlouhým truhlářským pravítkem. Dříve k bití používal svůj opasek, který ale jeho žena Anežka ve snaze své syny ochránit spálila. „Když si nás otec zavolal ze dvorku, věděli jsme, že je po útěku,“ vzpomíná Zátopek v knize Dana a Emil Zátopkovi vypravují. „Jeden po druhém jsme museli přijít, podat mu ruku a každý dostal svůj díl, ať křičel, poskakoval, prohýbal se nebo tancoval dokola, jak chtěl. Protože tyto výplaty se odbývaly většinou na dvorku, rozléhal se náš křik po širokém okolí a přilákal sousedovy kluky a děvčata. Bylo pro nás velice potupné brečet před tolika diváky.“ Bohouš se rozhodl, že už toho dne trpěl dost, a utekl, pronásledován Františkem a rozmanitým obecenstvem. To mohlo sledovat pozvednutou paži míhající se v pšeničném poli, které sousedilo s domem v Kopřivnici, malém městě na moravskoslezském pomezí. Jen kousek před ním pšenice vířila pod neviditelnými kroky zoufalého Bohouše.

Byl to nejspíše první závod Zátopkovy rodiny: otec proti synovi, v němž byly v sázce krev, pot a slzy. František nakonec zakopl o velký kámen a upadl a tetelící se pšenice zvěstovala Bohoušovo vítězství. Když si otec za pohledů a ukazování sousedů klestil cestu zpět k domovu, přistoupila k němu jedna žena s jízlivým úsměvem na tváři. „Nuže, pane Zátopku,“ oslovila ho, „kdo to vlastně vyhrál?“

Emil si vyvinul odlišnou taktiku, založenou spíše na vyhýbání se než na útěku. Z toho důvodu si držel odstup, a kdykoliv jeho otec zařval „Emile“, a on musel přijít na dvůr, podlehl návalu teatrálnosti. Sousedi, které chlapcův řev a křik vytrhly z každodenní rutiny, obklopili Františka a naléhali na něj, aby svého syna nebil tak surově. František se pokoušel vysvětlit, že to Emil hraje, vše zveličuje pouze za účelem vyvolání sympatií, ale bylo to marné. Emil vyvázl s několika symbolickými ranami přes zadek. Jedinou nevýhodou bylo, že o něm děti z okolí začaly mluvit jako o „Uřvaném Emilovi“. Cestovatelé časem, hledající orientační body na Zátopkově cestě k mezinárodnímu věhlasu a dominantní roli v české historii, by byli zklamaní. Emil se narodil 19. září 1922 v Kopřivnici. Jeho matka byla tak chudá, že když syna čekala, požádala svého lékaře o finanční pomoc. Ten ji odmítl s tím, že by tak mohl přijít o licenci. Namísto toho jí nabídl radu lékaře pro vyvolání porodu, což byl skok z kuchyňského stolu. Emil pak tento příběh často vykládal.

..................

V osmi letech musel Zátopek po vážné operaci střev strávit více než měsíc v nemocnici. Jakmile z ní vyšel, vrhl se opět na fotbal a později připustil, že jeho energické výkony vznikly z potřeby dokázat sám sobě, že je schopný a v dobré kondici. „Kultivoval jsem jisté kvality užitečné pro budoucí soutěže,“ řekl. Jakmile by však jeho spoluhráči přiznali, že "je všude“, mírnili by svou poklonu jeho nasazení konstatováním faktu, že nebyl žádným fotbalistou. „Kvůli všemu tomu pobíhání mě v našem třídním týmu umístili do útoku,“ řekl Zátopek. „Celý zápas jsem urputně běhal, ale nikdy jsem nedal ani jeden gól.“

Běh bez příkras se stal jeho řemeslem. Datum jeho úplně prvního závodu je předmětem dohadů. Jeho přítel a vrstevník Jindřich Roudný řekl, že první závod byl podle Zátopka samotného přespolní běh. Atletův životopisec z 50. let, František Kožík, bez uvedení zdrojů řekl, že to bylo ve věku deseti let, když se parta kopřivnických hochů rozhodla běžet kolem bloku. Ve stylu Forresta Gumpa minulosti dokončil Zátopek první kolo ve vedení, pokračoval však v běhu; celý blok oběhl ještě podruhé a potřetí, načež se složil na trávník a zmatení poražení mu utírali čelo. Došlo ještě k jednomu závodu, k němuž jej vyzval kamarád jménem Gal, nejlepší běžec v ulici za bílým domem s oranžovou střechou. Gal sice trať k dubu a zpět vyhrál, ale bylo to těsné vítězství, a navíc byl o několik let starší.

Závod tvořící počátek legendy o Zátopkovi se uskutečnil 15. května 1941, kdy se mladík přestěhoval do Zlína, aby zde začal pracovat v Baťově továrně na boty. Zátopek k tomu později řekl: „Čas dětských her pro mě skončil, když mi bylo a opustil jsem školu. Musel jsem si najít práci, což v té době nebylo vůbec jednoduché.“ Nakonec mu rodinný přítel, který přijel na návštěvu ze Zlína, poradil, aby složil zkoušky ve Zlíně a získal práci ve společnosti Baťa. A tak vzal otec chlapce na nádraží a za pár hodin už byl Emil osmdesát kilometrů od domova. Nové prostředí dospívajícího chlapce fascinovalo a děsilo zároveň: „Všude tam byly moderní budovy, fantastická organizovanost a tuhý režim, na což jsem nebyl zvyklý.“ Pravidla pro stážisty byla tak přísná, že neustlaná postel nebo kartáček na zuby špatně umístěný ve skleničce přinášely vážné následky.

přeložil Pavel Kreuziger