Důvodů, proč se nakonec Cortézovi podařilo s pár stovkami vojáků dobýt několikamilionovou říši, je několik. Aztékové nebyli zvyklí na evropský styl válečnictví, neměli ve zvyku obléhat a dobývat města. Bitvy byly většinou předem domluvené a šlo v nich spíše než o porážku soupeřova vojska o získání co největšího počtu zajatců pro obětování. Ve Střední Americe se v bitvách rozhodovalo o tom, čí bůh je mocnější. Vítěz na bitevním poli pak obsadil město zpravidla bez boje.

zdroj: aktualne.cz

Ukázka z předmluvy:

Cortés byl zcela nesporně prvním dobyvatelem, který se dokázal osvobodit od tradičního evropského schématu nazírání na Nový svět, do něhož se promítala celá středověká koncepce mandevilovsko- -polovská, a dospěl k jednoznačnému ocenění mexické civilizace jako svébytného kulturního komplexu. Byl sice do značné míry šokován tím, co vidí, ovšem zaujal postoj velmi pragmatický, byl vojákem a jeho hlavním cílem bylo dobývání. Přesto však v době, kdy násilím, hrozbami a nátlakem šel tvrdě za svým základním cílem, dokázal ocenit vyspělost aztécké civilizace a organizaci aztécké říše.

Byl schopen se obdivovat novým, pro něho nezvyklým věcem a nezastírat jejich skutečnou hodnotu; zvláště typické je to v následující ukázce, kdy přiznává, že by sám velice těžko mohl to všechno nové popsat a vysvětlit: „Neboť chtěl-li bych, nejmocnější Pane, Vaší královské Jasnosti vypovědět vše o velkolepých a podivuhodných a skvělých věcech tohoto velkého města Temixtitamu (tj. Tenochtitlánu) a o panství a službách onoho Moctezumy, jeho vládce, o rituálech a zvycích zdejšího lidu i o způsobu vlády zde ve městě stejně jako v ostatních městech patřících tomuto vládci, bylo by zapotřebí mnoho času a početných a velice zkušených vypravěčů: nemohu vypovědět jedinou ze stovky věcí, jež by stály za vyprávění. Pokud však bude v mých silách, budu Vám vyprávět o některých z věcí, jež jsem viděl, a i když budou vyloženy neuměle, vím s jistotou, že budou tak obdivuhodné, že se budou zdát neuvěřitelné…“

Přiznává-li Cortés sám, že není schopen vypsat králi všechny ty podivuhodné věci, které kolem sebe vidí, nemůžeme v tom hledat ani literární pohodlnost, ani falešnou a nemístnou skromnost; je to prostě zcela pragmatické konstatování, popis situace takové, jaká je. Cortés si uvědomuje, že mexická skutečnost přesahuje pojmy, které si s sebou přinesl ze Starého světa. Toto je opět postoj zcela ojedinělý v celkovém kontextu prvních popisů a vyobrazení Nového světa. Na rozdíl od Kolumba, který do reality Nového světa přenáší své představy, živené ještě onou již zmíněnou evropskou středověkou cestopisnou tradicí, nebo, což je ještě problematičtější, svá zbožná přání, na rozdíl od humanistů typu Vespucciho či Pietra Mártira d’Anghiera, kteří se usilovně snaží vtěsnat nové a jim mnohdy nepochopitelné skutečnosti do kategorií evropských, ale také asijských či afrických, si Cortés uvědomuje omezenost svého vědomostního repertoáru i výrazových prostředků, jež si s sebou přinesl ze Starého světa, a proto se na jednom místě přímo přiznává, když mluví o některých nových, jemu naprosto neznámých věcech: „…svýma očima je vidíme, nemůžeme je však rozumem pochopit.“

V závěru třetí relace, když vypočítává kořist, kterou Španělé získali v dobytém a zničeném Tenochtitlánu, se objevuje podobné hodnocení: „Mezi kořistí, která byla v řečeném městě, jsme měli mnoho zlatých štítů a chocholů i peří a věcí tak udivujících, které se písmem nedají popsat a nemohou být pochopeny, pokud nejsou viděny.“ Cortés sám, jak ostatně vyplývá i z toho, co již bylo řečeno, měl možnost zhlédnout původní kulturu v její neporušené podobě. Ovšem ihned poté, co se s ní dostal do styku, ji začal ničit. Jako všichni jeho druhové byl podřízen hierarchickým pojmům církve a monarchie: „…nemám jinou myšlenku než sloužit Bohu a králi.“

z předmluvy překladatele Oldřicha Kašpara

na knize jako překladatelka pracovala také Eva Mánková