Ukázka:

Na oběd šel sám, v jídelně ale uviděl Marii. Kývla mu na pozdrav. Vteřinu zaváhal, ale pak k ní zamířil a přisedl si k jejímu stolu.

„Užil jste si tenis?“

Přikývl. „Co jste dělala vy?“

„Byla jsem na pokoji.“

„Žádná procházka?“

Pokrčila rameny. „Nechtělo se mi.“

Číšník před ně položil jídelní lístky. Robert posunul jeden z nich k Marii a druhý otevřel.

„Objednáme si hned?“

„Proč ne? Nemám tušení, kdy se Lila dostaví.“

„Máte pravdu. Nebudeme na ně čekat.“

Vlastně ho překvapilo, jak dopoledne skončilo – tím, že Patrik s Lilou odešli ruku v ruce do svého pokoje. Robert ještě chvíli seděl na pláži, pak se šel převléknout a zamířil do jídelny.

„Doufám, že se po včerejšku nezlobíte. Vykládala jsem hlouposti.“

Ujistil ji, že se nic nestalo. Byl to hezký večer, prohlásil neutrálně.

„Díky.“

„Takže mě nepovažujete za člověka, který ocení jenom pohrdání?“ neodpustil si.

Udiveně na něj pohlédla. „Jak to myslíte?“

„No přece jak jste říkala... Víte co.“

„Nevím. Co?“

„Že stojím jenom o ženy, které na mě hledí spatra.“

Dotčeně se napřímila. „Co blázníte? Tohle bych vám přece nikdy neřekla.“

„Ne?“

„Byla jsem trochu opilá, to ano, ale snad ne proboha tak, abych tvrdila takové nehoráznosti.“

„Dobře. Nechme to být.“

Odmlčela se. Vypadala najednou trochu nejistě, jako by si snažila vzpomenout, jak předešlý večer skutečně probíhal.

Číšník v bílé košili nepohodlně upnuté ke krku si zapsal jejich objednávku. Klimatizace prohrávala souboj s poledním horkem, arkádami otevřenými k moři do zastřešené jídelny pronikal rozpálený vzduch. Hostů kolem nich přibývalo, venku na otevřené terase si troufl obědvat jen málokdo.

„Víte,“ řekl zamyšleně, „chtěl bych vědět, jak to všechno doopravdy je.“

„Co všechno?“

„S Lilou a tak. A – promiňte – taky s vámi.“

Zakroutila pochybovačně hlavou. „Myslím, že neexistuje žádné ‚doopravdy‘.“

„Nerozumím.“

Pohrávala si s příborem položeným na bílém ubrousku.

„Řekla bych, že skutečnost je jako řeka. Má spoustu tůní a zátočin. Meandruje.“

„Opravdu?“

„Vy plujete v hlavním proudu, Roberte. To je rychlé a pohodlné. Ale spoustu vám toho uniká.“

„A vy? Vy do těch zátočin vidíte?“

„Někdy ano. Stává se, že v nich uvíznu. Lila to nesnáší, ale nic s tím neudělám.“

Číšník před ně položil polévku. Marie poděkovala, potřásla hlavou a uchopila lžíci. Popřáli si dobrou chuť.

„Co v nich vidíte?“

„Kde?“

„V těch zátočinách?

„Je to jen metafora.“

„Jistě. Ale když v ní budete pokračovat, co tam vidíte?“

„Odtamtud se věci jeví jinak,“ řekla zadumaně. Čekal, jestli to nějak rozvede.

„Proud, který kolem vás plyne, je vlastně spirála. Můžete vidět lidi, jak po ní klesají nebo stoupají, a dělají stále stejné chyby.“

„Nerozumím.“

„Představte si, že jdete vzhůru po spirále. Zdánlivě stoupáte, ale spirála je průhledná, a kdyby na vás někdo hleděl shora, bude se mu zdát, že se točíte v kruhu. A v každém bodě vždycky uděláte stejnou hloupost.“

„Jako já?“

„To nevím, Roberte. Ale doufám, že ten, kdo nás shora sleduje, nás vidí stále zřetelněji. Přece jen se k němu tou průhlednou spirálou blížíme.“

„A na konci?“

„Na konci je smrt.“

„Chcete říct, že život nemá žádný smysl. Když se ani nedokážeme poučit.“

„To nevím. Možná je pořád lepší stoupat než se propadat. Pak se při pohledu shora ztrácíte, rozplýváte, až zmizíte úplně.“

„Pojďme od té metafyziky.“

Usmála se. „Jste hodný, že jste řekl Lile o tom výletu. Ale je to k ničemu.“

„Proč?“

„Začne teď něco vymýšlet... nějakou turistickou hrůzu.“

„Nemůže vás přece do ničeho nutit.“

„Když nepojedu, urazí se. Má pocit, že dělá všem dobro a nikdo to neocení.“

To byla nepochybně pravda.

„Nerada se koupu mezi těmi kameny tady kolem,“ změnila Marie téma. „Ale kousek od hotelu je písečná pláž. Nechtěl byste tam někdy zajít?“

„Určitě. Zajdeme tam.“

„Sestry se ptát radši nebudeme. Zůstane to mezi námi, ano?“

Kývl.

„Co třeba hned zítra?“

Znovu přisvědčil a snažil se v sobě probudit nadšení. Čas, který chtěl věnovat svému eseji, se neustále zkracoval.

„A mimochodem, za pár dní je prý ve městě ohňostroj.“

„Opravdu?“

Ohňostroj... Vybavila se mu nepříjemná vzpomínka.

„Šel byste se podívat?“

Přikývl. Ano, ta vzpomínka... Tenkrát jeli se Sylvií a oběma kluky na dovolenou k moři. Kvůli ohňostroji si naplánovali večerní výlet do nedalekého města. Před tím se ale se Sylvií pohádali, ani si už nepamatuje, kvůli čemu to bylo. Tenkrát už mezi nimi dávno vládl chlad, a tak to nebylo nic překvapujícího.

Kluci drželi s ní; pamatuje si, jak šel městem ozářeným karnevalem veselých světel a držel se pár kroků za Sylvií a dětmi: po tržišti, kolem pouličních muzikantů, po nábřeží, kde kotvily luxusní jachty. Cítil se jako vyhnanec, utápěl se ve skutečných i domnělých křivdách. Kluci nechápali, proč se s nimi tatínek nebaví, navzájem se provokovali a hádali. Měla to být dovolená snů, pomyslel si hořce.

Zíral zrovna do nějaké výlohy, duchem zcela nepřítomný, když do něj Sylvie strčila, doslova ho praštila do ramene. „Kde je Tobík?“ skoro zaječela. „Neviděl jsi ho?“ Byl přece s ní, namítl. „Ztratil se,“ vyjekla zoufale.

Začali mladšího syna hledat, pobíhali zmateně po náměstí, proplétali se mezi davy lidí. Sylvie stále častěji mířila k obrubníku, který odděloval dlažbu náměstí od svislé kamenné stěny padající do moře. Běhala podél ukotvených jachet a hleděla do vody. „Neblázni,“ říkal jí, „umí přece plavat, zakřičel by!“

Jako naschvál do toho začal pálit ohňostroj. Barevné kytice výbuchů rozkvétaly nad zátokou a rozmazaně se zrcadlily v hladině. Lidé hleděli k obloze, dvou zoufalců hledajících dítě si nevšímali, neuhýbali jim z cesty, davem se nedalo projít. Spolu s výbuchy raket začala hrát triumfální symfonická hudba, v níž zaniklo jejich volání. Zpočátku byl klidný, ale postupně začal panikařit i on. Co když Tobíka někdo unesl? Stávalo se, že se dítě ztracené v zahraničí už nikdy nenašlo.

Kromě strachu v něm narůstal i vztek. „Proč jsi na něj nedala pozor!“ šlehl po Sylvii, když se v tom zmateném pobíhání míjeli. „To si nech na potom,“ zasyčela. „Teď musíme na policii!“

Našli ho u stánku s odpornou hmotou na způsob cukrové vaty, počítal drobné a snažil se zjistit, jestli na tu růžovou lepkavost budou stačit. Sylvie ho objala a hned mu šla tu příšernou věc koupit. Ulevilo se i jemu. Už se nedržel stranou, zbytek večera proběhl celkem normálně.

Cestou zpět do kempu kluci běželi napřed. Šli se Sylvií vedle sebe a mlčeli. Chtěl ji vzít za ruku, říct jí něco hezkého, ale nedokázal to. Co když se odtáhne? Bude si připadat jako hlupák. Nebo to přijme s potlačovaným chladem. Anebo, jak naznačoval průběh podobných chvil v minulosti, ji to potěší, možná projeví i něhu, ale ráno bude mít v obličeji stejný chlad jako dřív. Všechny ty možnosti ho unavovaly. Nakonec neudělal nic.

Když se blížili ke svému stanu, kde čekali kluci, zvolnila krok a zastavila se. Otočil se k ní. „Děje se něco?“ zeptal se neutrálně.

„Myslíš, že ne?“

„Co jako?“ Ve skutečnosti jí rozuměl až příliš dobře.

„Nic jako.“ Se skloněnou hlavou jej obešla. O měsíc později mu řekla, že nemůže dýchat, když je s ním v jedné místnosti. Že končí.

„Tady jsou,“ zaslechl za sebou Lilin veselý hlas. „To je teda vděk. Ani na nás nepočkali s jídlem.“

„Ale no tak,“ uklidňoval ji Patrik, „vždyť se nic neděje. Co mají dobrého? Mám hlad jako vlk.“

Tak to je, vzdychl v duchu Robert. Svět se může zhroutit, věci ztratit smysl. Ale přitom vše běží dál, starosti jedince nemají žádný význam. Nezbývá než zatnout zuby a dojíst oběd.

„Kdo tedy sám sobě lže a poslouchá vlastní lež, dochází k tomu, že už žádnou pravdu ani v sobě, ani kolem sebe nerozeznává,“ přelétl Robert očima zatím poslední větu svého eseje. Vzal pero a začal rychle psát.

Je jistě upřímnější lži nenaslouchat, štvát ji po krajině mysli a nakonec z ní strhnout závoj. Ale co dál? Jestliže naše vlastní bytí není nic než jakýsi náhodný vedlejší šum programovacího jazyka, kterému nerozumíme, pak odvážnou vzpourou proti tomuto stavu věcí nemusí být samo demaskování lži. Demaskovat lež je jistě projevem odvahy, ale ještě větší odvahou může být přijetí údělu, který nám odhalení pravdy předkládá: strhneme-li závoj ze zrcadla ukazujícího vlastní lež, pak rychlou reakcí je hodit do zrcadla cihlu, jakkoliv bolestivé to může být, a uprostřed střepů si pro sebe začít konstruovat novou budoucnost. Opravdovým ne-zbabělcem je však možná ten, kdo nic nerozbíjí, s pohledem do zrcadla se smíří, a to, co v něm spatří, pak nese jako kříž.

Svět totiž po nás může chtít důležitější věci než žít v útěšlivém smíru sám se sebou, který postupně sjednáme budováním nových, lepších příběhů pro sebe sama. Podle filozofa Emmanuela Lévinase se z anonymního šumu bytí vydělíme jediným způsobem: přijetím odpovědnosti za druhého. Této odpovědnosti nelze uniknout, nelze se před ní schovat. Její přijetí znamená sesazení vlastního svrchovaného já, procitnutí ze spánku, který mne poutá k sobě samému. Přijmu-li odpovědnost, přestávám být šumem v kódu a stávám se jedinečnou, vyvolenou bytostí...

Robert odložil pero. Lévinas nahradil ontologii etikou; znamená to ale, že přijmout odpovědnost tak, jak ji chápe on, je projevem odvahy, a vše ostatní není o moc víc než zbabělost? Mnoho čtenářů eseje jistě namítne, že budou raději banálním „šumem v kódu“ než neustále traumatizovaným Vyvoleným. A budou mít v jistém smyslu pravdu: jejich existence se přece ani pak nikdy neodehrává bez interakce s druhými, jako pouhé „bytí k smrti“. Algoritmus odvahy ani zbabělosti není v kódu života jasně čitelný. Kde jsou tedy hranice, za nimiž Lévinasova filozofie přestává být intelektuálním cvičením, teoretickým výkladem světa z náboženských pozic, a stává se skutečným návodem, jak si počínat?

Potřásl hlavou. Proč o tom vůbec píše? On sám podváděl, lhal, skrýval se sám před sebou, ani do toho zrcadla se neodvážil pořádně podívat, a teď si bere na pomoc Lévinase. Něco ho na těch úvahách ale přitahovalo: když se on sám po té nešťastné příhodě se ztraceným dítětem a v dalších podobných situacích tvářil, že neví, o co Sylvii jde, že netuší, proč je nešťastná, když se nenechal vylákat z komfortní zóny, zbabělost to nepochybně byla. Přestával tím ručit za její život a ani ten nejmírnější soudce by mu nemohl dát rozhřešení. Ale když jej pak Sylvie vyhnala? Zbavila se tím odpovědnosti za něj, zradila závazek být „rukojmím za druhého“? Podle něj ano. Ale co když se v souladu s Lévinasem obětovala, aby je oba osvobodila z marasmu, ve kterém žili, a zachránila tak budoucnost pro oba?