KAPITOLA 6

Josie přelezla bránu a vešla do lesa. Gretchen a Noah ji následovali a větvičky jim praskaly pod nohama. Stezka vypadala stejně, jak si ji pamatovala, a vedla je hluboko mezi stromy, než v hustém lese zmizela. Josie se zastavila a otočila se na Gretchen. „Kudy dál?“

Gretchen ukázala nalevo a Josie cítila, jak jí po celém těle naskakuje husí kůže. Lesy se táhly do vzdálenosti skoro pěti kilometrů, ale přesto věděla, téměř instinktivně, že mají namířeno do té části, do které se bojí znovu vstoupit ze všeho nejvíc. Josie beze slova naznačila, aby se Gretchen ujala vedení, a Noah se zařadil jako třetí. Prodírali se podrostem a proplétali se mezi mohutnými kmeny javorů červených a dubů červených, až došli k obrovskému javoru mléči, kolem kterého byla umístěná žlutá páska označující místo činu.

Josie se prudce zastavila a cítila, jak se jí sevřel žaludek. Noah jí hrudníkem narazil do zad. „Šéfko?“ řekl.

Těžko říct, jak to věděla, jak si to její tělo pamatovalo, ale bylo to tak. Když jí bylo šest, její otec se pod tímhle stromem zastřelil. Nevěděla by, o jaký strom se jedná, kdyby ji k němu matka neoblomně netáhla pokaždé, když se chtěla chovat obzvlášť krutě.

Josie slyšela v listech nad hlavou matčin hlas jako skučivý šepot. „Sem přišel umřít tvůj milovaný tatínek.“

Noahova ruka vklouzla Josii pod loket a zlehka ji postrčila. Promluvil tišším hlasem, aby jeho otázku slyšela jen ona: „Šéfko, jsi v pohodě?“

Josie se donutila přikývnout. „Je mi fajn,“ zamumlala.

Odtrhla oči od stromu a napočítala tři liščí nory, které v půlkruhu kolem stromu vykopali chlapci Priceovi. Po místě se pohyboval důkazní zásahový tým v jednorázových ochranných kombinézách s podložkami na psaní, fotoaparáty a praporky označující důkazy a technici vše dokumentovali.

„Nevypadá to jako liščí nory,“ poznamenala Josie.

„Šéfko, vykopaly je děti,“ podotkla Gretchen.

Díry byly vyhloubené nedbale a největší z nich, jež měla spíš obdélníkový tvar, technici obkroužili provazem a praporky. Z nory se vznesl hlas okresní soudní lékařky, doktorky Feistové: „Náčelnice? Jste to vy?“

„Jsem tady,“ křikla Josie. „Co tam dole máte?“

Vynořila se hlava doktorky Feistové. Stříbrozlaté vlasy měla zastrčené pod čapkou, aby jí nepadaly do obličeje, a kolem krku jí visela kamera. „Dám vám vědět. Jen zůstaňte dál. Nepotřebuju, aby mi kolem téhle díry chodili ještě další lidi. Půda je poměrně měkká, protože vydatně pršelo. Musím to vykopat, aniž by se na mě ta zatracená díra zhroutila.“ Zvedla ruce v rukavicích – v jedné držela něco, co vypadalo jako štětec, a ve druhé svírala malou zednickou lžíci. „Můj asistent je na cestě. Něco podobného už dělal, takže mi pomůže. Od vás potřebuju, abyste všechny drželi stranou. A abych odpověděla na vaši otázku, náčelnice, moc vám toho neřeknu, dokud ty kosti nedostanu do laboratoře.“

„A nerisknete ani odhad, jak dlouho tam tělo leží?“ zeptala se Josie.

Doktorka Feistová zvedla oči v sloup, ale odpověděla: „Nic než kosti, tělo zakopané takhle hluboko a nezakonzervované? Řekla bych, že je tady přinejmenším osm let, pravděpodobně déle. Může to být dokonce třicet až čtyřicet let. Všechno, co vám zatím můžu potvrdit, je, že na lebce je pořádná zlomenina.“

Josie na sobě cítila Noahův pohled. Prakticky slyšela jeho myšlenky. Před dvěma lety došlo během slavného dentonského případu mizejících dívek k odkrytí desítek tělesných ostatků, které byly zakopány v lesích na vrcholu hory. Vyšetřování odhalilo dva sériové vrahy působících v oblasti několik desetiletí. A nynější scéna působila jako déjà vu. „Tohle s případem mizejících dívek nesouvisí,“ řekla. „Ani nevíme, jestli se jedná o ženu.“

Noah se pousmál. „Ty mi teď dokážeš číst myšlenky?“

Josie se také zvládla nepatrně usmát. „Zlepšuju se.“ Ukázala kolem sebe. „Jsme přinejmenším pětadvacet kilometrů od hory, kde se našla těla těch dívek. Tady jde o něco jiného.“

Noah se zamračil. „Šéfko, nemáme žádné odpovídající otevřené případy pohřešovaných osob. Nikoho tak starého, aby došlo k rozkladu takového stupně.“

„Já vím,“ přitakala Josie. Přesně věděla, kolik je v tuto chvíli pohřešovaných v jejím městě. I v okrese. Dokonce znala jejich jména. Noah má pravdu. Nejstarší neuzavřený případ pohřešované osoby je tři roky starý, dotyčný mladý muž pravidelně užíval drogy a předpokládalo se, že utekl. Josie opatrně vykročila dopředu a košilí se otřela o pásku označující místo činu. Přes okraj nakoukla do díry, kde doktorka Feistová z lebky pečlivě odstraňovala hlínu. „Pak se jedná o někoho, kdo nebyl nahlášený jako nezvěstný. Tak či onak, zjistíme to.“