„Četbu Dopisů k narozeninám lze přirovnat k jakési ,psychické‘ dekompresní nemoci neboli nemoci potápěčů. Hughesovy básně jsou totiž natolik plné hlubokého niterného smutku a zároveň i vnitřní síly, že jen stěží popadáte dech.“ – Seamus Heaney

„I v případě, že bychom dokázali odhlédnout od biografické hodnoty sbírky… její básnický jazyk a technika i novátorská vynalézavost by jí zaručily velkou budoucnost. Hughes je jedním z největších básníků století a toto je jeho největší kniha. “ – Andrew Motion

Ukázka:

Tvoje Paříž

Tvoje Paříž mi připadala americká.

Chtěl jsem ti vyhovět.

Když jsi ve změti výkřiků

vyrazila z hotelu Deux Continents

rám za rámem,

ulice za ulicí impresionistických maleb,

pod kaštanovými stíny Hemingwaye,

Fitzgeralda, Henryho Millera, Gertrudy Steinové,

svou Paříž jsem před tebou zatajil. Má Paříž

nebyla německá jen krátce. Hlavní město

okupace a starých nočních můr.

Četl jsem každou jizvu po kulce v kamenech mola

s děsivě známým pocitem

a zíral na těžce zkoušený, slunci vystavený chodník

pod ním. Pečlivě, stále znovu a znovu

přehrával jsem si právě tyto chvíle –

většinu svého života, tak se mi to jevilo.

Oslovovala jsi mě Aristide Bruante, chtěla jsi

kreslit les toits a tvé vytržení se odráželo

od zdí polepených potrhanými plakáty –

a já zatím slyšel basový kontrapunkt

ve svém slídivém, zádumčivém rozboru

kavárenských židlí, na nichž manekýni SS

předváděli svá tableaux vivants

tak nedávno, že káva ještě chutnala hořce

po žaludech a oči číšníka

zanášela sedlina zrady, pomsty a nenávisti.

Výhled na střechy mě nijak neuchvátil.

Moje Paříž byla poválečný náhražkový přeživší,

pach strachu dosud visel v šatnách,

collaborateurs měli sotva třicet,

každá druhá tvář uzavřená lágrem

nebo odbojem. Byl jsem pozorovatelem duchů.

Můj náhled zastřelo to, co vystoupalo

jako metan ze znovuotevřeného masového hrobu u Verdunu. To vše

bylo pro tebe zábavným, estetickým dotekem

na Picassově portrétu Apollinaira s prorockou značkou

k zacílení kulky. A kdykoliv

se ti rozzářily oči, ta neposkvrněná paleta,

tvůj thesaurus výkřiků se dotkl jeho odstínu a struktury. Tvá hatmatilka

ti vždy sloužila jako pohotovostní vyhoření,

ochrana před samovznícením,

chránila tebe

a tvou Paříž. Pro psa ve mně

to byla zapálená nafta. Sežehla

každou vůni a cit. A zapečetila

podzemí, tvou skrýš,

tu komoru, kde jsi nehybně čekala,

až si tvůj mučitel

vzpomene, že se chce pobavit. Ony zdi

s cáry plakátů byly tvou vlastní staženou kůží –

napnutou na tvém kamenném bohu.

To, co šlo vedle mě, bylo stažené z kůže,

jedna velká chodící rána, jejíž horečku rozdmýchával

protivítr. Škubala se v mukách. Tvé zkušené rty

překládaly ony křeče v něco, co jsi omlouvala

jako výlevy sentimentu – a já je převáděl

do jazyka pro mě zcela nového,

s hypotetickými, beznadějně špatnými významy –

nedalas mi vůbec najevo, jak jsi na každém rohu,

mé prsty propletené s tvými, čekala

konečné odhalení tváří v tvář,

jež by zasáhlo celé tvé tělo. Tvá Paříž

byla stolkem v jistém pension,

kde na něj

tvé dopisy čekaly neotevřené. Byla bludištěm,

kterým jsi prchala v proudech slz.

Byla snem, z něhož ses nemohla

probudit, ani najít východ, ani

Minotaura, který by ta

muka zaplaťpánbůh ukončil. Kolik hledajících mil

jsi vlekla svou bolest,

zatímco pro mě to byla jen obyčejná dlažba, byť

vyklovaná nahodilou, zbloudilou dějinnou kulkou.

To psisko ve mně, šťastné, že tě může jako vodicí pes

ochraňovat před tvým neklidem a kamennými hodinami,

zívlo, zadřímlo a sledovalo, jak ses zklidnila sama

svým anestetikem – kreslením, jako dotykem,

střechami, patníkem, lahví, mnou.

překlad Milan Ohnisko a Vanda Senko Ohnisková