A skutečně: První povídka, Husky, pokrývá široké časové období, sahající z relativní přítomnosti až do dob minulého režimu. Autorka zde odkrývá některé motivy, jež se budou na následujících stránkách opakovat – například emigraci – a zároveň můžeme po dočtení povídky vytušit, že spisovatelka nezachycuje „pouze“ určité klíčové momenty vztahů, v nichž se koncentruje víc, než by se na první pohled zdálo, což je model hojně využívaný současnými povídkáři. U Čechové se vztahy vyvíjejí, proměňují, vrství; zachycuje aktéry a jejich interakce komplexně.

Daniel Mukner z recenze na Artzona.cz

HUSKY (ukázka)

I.

Převlékla se do dlouhé flanelové noční košile. Matka jí od malička vštěpovala, že žena má být pro svého muže krásná. Znamenalo to být štíhlá, upravená a atraktivně oblečená, nejen během dne, ale i co se nočního prádla týče. Saténové cosi, které si koupila ještě před svatbou, aby dostála představě dobré manželky, v jejím muži ale zájem nevyvolávalo. Hladká látka navíc byla na dotek chladná, a tak pokaždé, když šla spát, provázel ji nepříjemný pocit. Proto jednoho dne, aniž si toho její muž všiml, vyměnila satén za flanel. Těžká silná, ale hebká a měkká látka příjemně hřála. Rozestlala si na kanapi v kuchyni. První noc po dni, ve kterém dostal její muž infarkt, si ještě šla lehnout do ložnice v patře. Ležela v manželské posteli a čekala, až se otevřou dveře a její muž vejde a přilehne si k ní. Čekáním strávila ještě několik večerů, než si připustila, že lidský život může být tak křehký, že člověk, vedle kterého žijete třicet let a jehož přítomnost ve svém životě považujete za bezpodmínečnou, zmizí ze světa během okamžiku.

Sešla tedy do přízemí a lehla si na kanape v kuchyni. Do společné ložnice se už nevrátila. Kanape do kuchyně nastěhovali, když byla těhotná a čekala Naďu. Tehdy jí otekly nohy a špatně se jí chodilo do patra. Po pár týdnech manželství, kdy si ještě docela nezvykla spát vedle muže, jí nevadilo, že tráví noci sama. Spávala na kanapi, když byla nemocná. Muž neměl rád, když ho v noci vytrhávala ze spaní „zbytečným hekáním“. Spaní v kuchyni během manželství přinášelo vítané okamžiky bezpečí a samoty. Peřiny ukládala do skříně v obývacím pokoji, který s kuchyní sousedil. Dům jí teď, když už žila sama, připadal příliš velký, k životu by jí docela stačily dvě místnosti a koupelna. Ale cítila se spokojená. Po dlouhé době se v životě nemusela na nikoho ohlížet.

II.

Pouliční osvětlení pronikalo do pokoje měkkým žlutým světlem a uklidňovalo ji. Přikryla se až po bradu. Zavřela oči. Kdysi se před spaním naučila vyvolávat v mysli představy. Zůstávala v nich pořád stejně mladá, asi dvacetiletá, takže jakýkoliv věk, ani nynější pětapadesátiny, v nich nic neznamenal. Dnešními představami navázala na včerejší. Znovu se ocitla na liduprázdné mořské pláži, mezi prsty nohou prosívala písek. „Věrká,“ zaslechla hrubý mužský hlas. Rozhlédla se, ale nikoho neviděla. „Věrká,“ hlas se stal naléhavějším. Sevřela víčka pevněji k sobě, umanutě tiskla prsty na nohou, ale už s pocitem marnosti, protože věděla, že se její nohy pohybují pod peřinou. Otevřela oči. „Věrká,“ slyšela teď docela zřetelně. Hlas zněl blízko, vycházel odněkud zvenčí. Neochotně odhrnula peřinu, sedla si, přehodila nohy přes pelest a vklouzla do bačkor. Pomalu přešla k  oknu a  vyhlédla zpoza záclony. Před domem uviděla chlapa visícího na plotě, hrudník vmáčknutý do planěk. „Věrká,“ zahulákal znovu a s nadějí se díval k domu, alespoň jí to tak připadalo. Zatmělo se jí před očima. Prudce chytla okraje záclony, trhla jimi, až žabky v kolejnicích garnýže poskočily a rozletěly se do stran. Zacloumala okenní kličkou, zástrčka povolila. Otevřela okno dokořán a vyklonila se. „Co tady řveš?!“ Chlap se pustil plotu, udělal dva kroky zpátky, levá noha se mu v chůzi podlomila, takže se zakymácel. Zamžoural směrem k ní. „Věrka, jsi to ty?“ něžně zažvatlal. „Jsi ožralej, běž domů!“ „Co říkáš?“ „Že seš ožralej!“ „To asi jo,“ připustil. „Tak jdi domů. To je tam, kde bydlíš,“ zabouchla okno a zatáhla záclony. „Věrká…“ zaskučel ještě, ale to ona už neslyšela. Seděla na posteli, zhluboka dýchala a měla pocit, že jí srdce skočilo až do krku. Před domem se mezitím rozhostilo ticho. Po chvíli se nalevo v ulici rozštěkali psi. Ozval se náraz a hluk kutálející se popelnice. Šel domů, tím si byla jistá. Všichni v ulici popelnici uklízeli na dvorek, on jediný ji, bůh ví proč, nechával před vraty.

III.

Znovu si lehla do postele, zavřela oči, ale chuť spát byla ta tam. Mrzutě se posadila, vstala a unaveně přešla ke sporáku. Postavila na čaj. Než začala voda v konvici vřít, zadívala se do prázdna. Uviděla ho. Stál proti ní — tehdy hned po vyučení nastoupila v místní továrně na sirupy — a napřahoval ruku, ale ona měla tu svoji ještě přitisknutou u těla. V jeho pohledu bylo cosi vyzývavého. V provozu už byla za mazačku, ale tenhle výrostek, kterého přijali za starého přesluhujícího údržbáře, se tvářil, jako by tu pracoval déle než ona. Prohlížela si jeho obličej, vystouplé lícní kosti, pihy na mléčně bledé tváři, sarkasticky zvednutý levý koutek úst. O tom, že se sem přistěhoval, mluvila už dobré dva týdny celá vesnice. Ke zchátralé vile po bývalém továrníkovi přijelo stěhovací auto a z něj vystoupila vysoká žena s rozpuštěnými zrzavými vlasy, padaly jí až do poloviny zad, a dva dospívající chlapci, starší a mladší, na krátko ostříhaní, ale stejně zrzaví jako ona. Mladší chlapec a žena se do domu nastěhovali. To, že do vesnice přijela samotná žena se synem, by nebylo samo o sobě nic zajímavého. Ale to, co všechny vytrhlo z poklidu vesnického života, byl fakt, že noví obyvatelé domu byli doslova zrzaví jak lišky. Ve vesnici, kde se ženili a vdávali mezi sebou, nikdy zrzka neměli. Barva ženiných vlasů proto pobláznila všechny místní muže — od mladíků až po starce. Obcházeli dům, plížili se, slídili jako kuna kolem kurníku. Přestože anebo možná právě proto, že se nikdo z nich nemohl pochlubit pikantní historkou, v níž by jako hlavní postava figurovala nová obyvatelka domu, začali o ní vyprávět oplzlé zkazky. Ženské, aniž ji znaly, ji od první chvíle nenáviděly. A teď tu stál proti Věře její syn. Neusmíval se, jen si ji prohlížel. Vzala jeho ruku do své, stiskla ji, ale protože byla horká, udiveně ucukla. „Luboš,“ představil se. „Věra.“ Jemně zvednutý levý koutek úst se mu nepatrně zachvěl.

V provozu se zaučil hned. Potom, co seřídil stroje, začaly jejich části do sebe přesně dosedat, hala se rozezněla rytmickým klapáním, supěním a cinkáním sklenic pojíždějících po pásu. Na rozdíl od starého ubrblaného údržbáře toho moc nenamluvil. Zato se díval. Jeho oči těkaly po věcech i lidech, zastavovaly se na celé vteřiny, než se odtrhly. Přinesl vrabce, který zalétl do haly a uvízl v mřížce větráku. Před koncem směny zastavil stroj, protože si všiml o pár vteřin zpožděného lisu. Všichni o defektu stroje sovětské výroby věděli, ale nikdo s tím nic nedělal. Jeho předchůdce stejnou odchylku pominul, až stroj vzal prsty staré Plíškové. Při obědové pauze, když si v zadní části haly vybalovali jídlo, které si přinesli z domova, přišel mezi ně vedoucí směny, kluk jen o pár let starší, ale funkcí už předčasně zestárlý, s náznakem zakulacujícího se bříška a s pečlivě zastřiženými vousy. „Tak v létě k severozápadním sousedům,“ nadhodil. „Kam?“ otočila se na něj nechápavě Jarča, kolegyně ze směny, holka stejně stará, jako byla Věra. „Na Rujánu, přece.“ „A ty tam máš sousedy?“ „Na podnikový zájezd, huso,“ odsekl rozmrzele. Jarča se vzpurně zakousla do chleba proloženého natvrdo uvařeným vajíčkem. „Kdo nepojede, o dost přijde! Budeme plavat na Adama,“ mlaskl a významně se rozhlédl po přítomných ženách. Věra uhnula pohledem a zčervenala. „A ty se neptej, na koho,“ sekl sarkasticky po Jarče. Ta si jen vzdorovitě poposedla a olízla si prst, na který se jí přilepil kus másla. „Blbečku,“ zamrmlala si pro sebe. „Když k severozápadním sousedům, tak to je do Finska, ne?“ zrzek k nim seděl bokem, v jedné ruce chleba s řízkem, v druhé okurku, ani se na ně nepodíval. „Cože?“ vedoucí znejistěl. „No, že pokud jsme součástí Sovětského svazu,“ řekl Luboš klidným oznamovacím tónem, „tak naši severozápadní sousedi jsou Finové.“ „Nějakej chytrej, ne? Na údržbáře!“ Protože ale vedoucí nedokázal přesně odlišit, jestli jde o provokaci, nebo o osobní útok, pro jistotu zašel po směně za ředitelem nahlásit, že se v podniku vedou protistátní řeči. „Jaké protistátní řeči?“ zpozorněl ředitel a nechal si popsat, co se při polední pauze odehrálo. „Soudruhu, ale my součástí Sovětského svazu fakticky jsme,“ zpražil ho. Historku vynesla zpoza zdí ředitelství sekretářka, která vedoucímu dovolovala to, co jiným mužům ne, přesně do chvíle, než jí dal najevo nezájem objímáním se s holkou z provozu před okny její kanceláře. Když Věra nesla na sekretariát přihlášku na podnikovou rekreaci, šel zrovna Luboš dvorem, spíš tančil, protože po každých dvou krocích udělal úkrok. „Nejezdi,“ řekl, když se jejich cesty protnuly. „Proč? Já u moře nikdy nebyla,“ ohradila se dotčeně. „Tohle není pro tebe.“ „A co je pro mě?“ „Přijď večer v šest k nám na zahradu, řeknu ti to.“ Ze sekretariátu vyšel klátivým krokem vedoucí, samolibě si dvěma prsty uhladil bradku a po tančícím zrzkovi sekl pohledem. Když se otočila, Luboš už vedle ní nestál. 

................