Předmluva k Dceři sochaře - Bohémská krajina dětství Tove Janssonové

Tatínkovy sochy se ve světle ohně pomalu pohybovaly kolem nás. Jeho smutné bílé ženy opatrně vykročily, všechny připravené k útěku. Věděly o nebezpečí, které je všude kolem, ale nic je nemohlo zachránit dřív, než budou vytesané do mramoru a umístěné v muzeu. Tam je člověk v bezpečí. V muzeu, v náručí nebo na stromě.

Tak si „dcera sochaře“ Tove Janssonová vybavuje dávné večery, kdy obklopená tajuplnými tatínkovými sochami jako malá holčička naslouchala u krbu maminčinu vyprávění a skutečnost pomalu ustupovala snům a fantastickým představám, ve stejnojmenné knize, která vychází v překladu Nadi Bilincové už podruhé. Dcera sochaře (Bildhuggarens dotter, 1968) patří k několika autobiografickým prózám Tove Janssonové (1914–2001), finsko- -švédské spisovatelky a malířky, která po celém světě proslula především jako autorka dětských knížek o mumincích, nicméně od šedesátých let se věnovala převážně tvorbě pro dospělé. V knize vzpomíná na dětství v bohémské umělecké rodině, která žila v Helsinkách v elegantní secesní čtvrti Katajanokka. V tomto inspirativním a tolerantním prostředí se zrodila i její celoživotní láska k výtvarnému umění a literatuře. Její otec, Viktor Jansson, zvaný Faffan, byl známý sochař a matka, Signe Hammarsten-Janssonová, byla ilustrátorka a karikaturistka, která své kresby podepisovala zkratkou Ham.

V krátkých epizodách knihy ožívají autorčini kamarádi z dětství, tatínkovi kumpáni i rázovití obyvatelé rybářské osady a neobvyklá domácí zvířata, třeba opičák Poppolino, vrána a krysička. Vyprávění dominuje postava milovaného tatínka, svobodomyslného umělce a dobrodruha, který miloval katastrofy všeho druhu i nekonečné večírky. Jeho sochařský ateliér byl posvátným územím, kde ho při práci nesměl nikdo rušit, to by se pak mohl dokonce rozzuřit a takového opovážlivce ztrestat. Posedlost tvorbou Tove určitě zdědila po něm. Když zrovna nepracoval, míval ale tatínek bláznivé nápady, dovedl se dobře bavit s přáteli celé dny a jejich často neplánované večírky, vyplněné hovory o umění, hádkami, pitím, hudbou a zpěvem, bývaly pověstné. To si pak malá Tove ráda zalezla nahoru na palandu pod deku a napjatě poslouchala, co se dole děje:

Miluju tatínkovy večírky. Mohou trvat mnoho nocí. Člověk se probudí a znovu usne a nechá se kolébat kouřem a hudbou a pak se náhle ozve křik, který chladně proniká teplem až dolů do nohou.

Krásná, tolerantní maminka naopak představovala pro Tove a její mladší bratry, Pera Olova a Larse, bezpečný přístav, dokázala jim třeba celé večery vyprávět pohádky a dobrodružné příběhy, které podněcovaly dětskou fantazii:

Když se oheň v krbu rozhoří, vytáhneme velkou židli. Zhasneme v ateliéru, usadíme se před ohněm a maminka řekne: Byla jednou jedna holčička a ta byla tak strašně krásná a její maminka ji měla tak strašně ráda… (…) Vlídný, pomalý hlas v teplé tmě, člověk kouká do ohně a žádné nebezpečí neexistuje. Všechno ostatní je venku a nemůže dovnitř.

Léto celá rodina nejčastěji trávila na ostrůvku v souostroví Pellinki nedaleko Helsinek. Kamenitý ostrov s divokou finskou přírodou, obklopený mořem, který obývali rackové a další mořští ptáci spolu s místními rybáři, byl pro Tove druhým domovem. Milovala projížďky na loďce a rybaření s tatínkem a jeho kamarády, přitahoval ji mořský živel, jehož rozmary život lidí na ostrovech neustále ovlivňují:

Když voda stoupá, přijde bouřka. Když moc rychle a mocně klesá, může taky přijít bouřka. Prstenec kolem slunce může být nebezpečný. A západ slunce v temně rudém oparu nevěstí nic dobrého.

V jejím vyprávění se přirozeně prolíná okouzlený pohled dítěte, které svět dospělých nepřestává fascinovat, i když ho ještě plně nechápe, s laskavým odstupem daným životní zkušeností, a zároveň v něm lze jen těžko rozlišit skutečnost od představ a fantazie. Bohémský životní styl a lehce anarchický individualismus rodinného prostředí zásadně ovlivnil životní dráhu Tove Janssonové. Komplikovaný vztah s otcem možná přispěl i k tomu, že později odmítala manželství, které spoutává tvůrčí svobodu, a rozhodla se nikdy nemít děti. Místo konvenčního manželství si Janssonová zvolila život, v němž měla dostatek volnosti jako žena i jako umělkyně. Navazovala vztahy s muži i ženami a od roku 1956 pak žila se stálou partnerkou, finskou grafičkou Tuulikki Pietiläovou. Dokonce i jedna z postav muminčích příběhů, Tiki, je prý portrétem milované Tuulikki.

Tove Janssonovou, pro niž bylo umění a svobodná tvorba tou pravou životní náplní, by možná potěšilo, že její vzpomínky na dětství překládala podobně všestranná umělkyně Naďa Bilincová, hudebnice, zpěvačka, skladatelka, spisovatelka a performerka, která se k překládání Dcery sochaře dostala dílem náhodou a dílem svou umanutostí. S touto výbavou odvážně a úspěšně kráčela literárním, hudebním i výtvarným světem. Švédština byla její srdeční záležitostí od mládí, kdy ji studovala na jazykové škole. Nové cesty se jí otevřely po revoluci, kdy pravidelně zajížděla do švédského Göteborgu za přáteli, svými uměleckými zájmy i přírodou.

Dalším popudem k tomu, aby se pustila do překladu knihy Tove Janssonové, byla autorka sama. O mumincích si Naďa čítávala s dcerou a Janssonové vnímání a líčení světa jí bylo blízké. Pak přišla na řadu náhoda, kdy kamarád Peter Lodenius, šéfredaktor finsko-švédského týdeníku Ny Tid, sáhl v Helsinkách do své gigantické knihovny a vylovil z ní právě tuhle knihu a Nadě ji poslal. Pustila se do překládání s vervou sobě vlastní, ale i s pokorou a důsledností. A šla ještě dál, přemýšlela o výtvarném zpracování knihy, oslovila Petru Oplištilovou, která první vydání překladu doplnila originálními ilustracemi. Tím to ale pro Naďu neskončilo. Při křtu knihy zinscenovala komorní scénku, tatínkův večírek, na který Tove Janssonová ve své knize vzpomíná. Právě tam také píše o kamarádství, které bylo pro Naďu tak důležité:

Všichni muži slaví a jsou kamarádi, kteří nikdy nenechají jeden druhého na holičkách. Kamarád může říct něco hrozného, ale druhý den je to zapomenuto. Kamarád neodpouští, ale zapomíná. Žena odpouští všechno, ale nikdy nezapomíná. Tak je to. Proto se ženy nesmějí účastnit večírků.

Tenhle tatínkův soud je jistě poněkud příkrý. Tove Janssonovou i její překladatelku Naďu Bilincovou by mohli v každém případě na takový večírek, na kterém se může stát cokoli, pozvat zcela bez obav, že by dobrou zábavu pokazily nebo narušily jeho ničím nespoutanou atmosféru.

Jana Satrapa Holá, Helena Chvojková