Ukázka:

1.

Cal vyjde z domu a všimne si, že havrani něco ulovili. Na přerostlé mokré trávě se jich mezi žlutě kvetoucím plevelem mačká šest, poskakují a do něčeho klovou. Ať je to cokoliv, je to malé a ještě se to hýbe. Cal odloží pytel na odpadky plný cárů tapet. Zvažuje, že by zašel pro lovecký nůž a zkrátil tomu nebohému stvoření utrpení, ale havrani tu sídlili dávno před ním. Bylo by od něj krajně nevhodné jen tak mezi ně napochodovat a začít se plést do jejich záležitostí. Místo toho se posadí na mechem porostlý schod vedle pytle na odpadky. Má havrany rád. Někde se dočetl, že jsou zatraceně chytří, můžou si na vás zvyknout a dokonce vám nosit dárečky. Už tři měsíce se jim pokouší vlichotit odřezky, které nechává na rozložitém pařezu ve spodní části zahrady. Pozorují ho z břečťanem porostlého dubu, kde mají hnízdo, jak se plahočí trávou, a jakmile odejde do bezpečné vzdálenosti, vrhají se k odřezkům, krákavě je komentují a přetahují se o ně. Dál si však Cala měří cynickým pohledem, a když se k nim pokusí přiblížit, mizí zpátky na dub, odkud se mu pošklebují a shazují mu na hlavu větvičky. Když včera odpoledne strhával v obýváku plesnivou tapetu, přistál na parapetu otevřeného okna elegantní, středně velký havran, zakřičel na něj očividně jakousi nadávku a se smíchem odletěl.

Věc na trávníku sebou škube tak divoce, až se dlouhá stébla rozkývají. Velký táta havran přiskočí blíž, jedno prudké, přesně mířené klovnutí zobákem, a pohyb ustane. Možná králík. Cal je tu časně po ránu vídá, jak oždibují rosou pokrytou trávu a pak prchají pryč. Musí mít doupata někde vzadu na poli, u dlouhé houštiny lísek a jeřábů. Jakmile dostane zbrojní průkaz, má v plánu zjistit, jestli si pamatuje něco z toho, co ho děda učil o stahování úlovků, stejně jako to, jestli se s ním paličaté internetové připojení uráčí podělit o recept na králičí guláš. Havrani se shlukují, zběsile klovají a zatínají pařáty, aby si urvali kousky masa, ze stromu se jich slétá čím dál víc a všichni se snaží zapojit do akce. Cal je chvíli sleduje, natáhne si nohy a přitom krouží ramenem. Při práci na domě zapojuje svaly, na jejichž existenci dočista zapomněl. Každé ráno ho bolí něco trochu jiného, i když část bolesti může nejspíš připsat na vrub spaní na zemi na laciné matraci. Cal je na něco podobného příliš starý a příliš velký, jenže nemá smysl stavět doprostřed všeho toho prachu, vlhka a plísně pořádný nábytek. Koupí si ho, až dá dům do pořádku a přijde na to, kde ho sehnat – o tohle se starávala Donna. Bolest mu ale nevadí. Přináší mu uspokojení a stejně jako puchýře a rostoucí mozoly představuje nepopiratelný, vydřený důkaz toho, jaký život teď vede.

Začíná další dlouhý chladný zářijový večer, na zamračeném nebi ale není ani stopy po západu slunce. Obloha, tvořená různými odstíny šedi, se rozprostírá do nekonečna stejně jako pole, různě zelená podle toho, jak se využívají, rozdělená pásy živých plotů, kamennými zídkami a tu a tam úzkou polní cestou. Daleko na severu se na horizontu táhne pás nízkých hor. Calovy oči si po všech těch letech mezi městskými bloky pořád ještě nezvykly na pohled do takové dálky. Krajina patří k té hrstce věcí, o nichž Cal ví, že ho jejich skutečná podoba nikdy nezklame. Západní Irsko vypadalo na internetu nádherně. A když stojíte přímo uprostřed něj, vypadá ještě líp. Vzduch je hutný jako biskupský chlebíček, jako kdybyste s ním měli dělat něco víc než ho jen dýchat. Možná si ho pořádně ukousnout, nebo si nabrat plnou hrst a rozetřít si ho po obličeji. Havrani se po chvíli zklidní, mají téměř dojedeno. Cal vstane a znovu zvedne pytel. Havrani po něm vrhají letmé mazané pohledy, a když zamíří do zahrady, vznesou se do vzduchu a s plácáním křídel odnesou nacpaná břicha zpátky na svůj strom. Cal hodí pytel do rohu vedle zarostlého polorozpadlého kamenného přístřešku a zastaví se u havraní večeře.

Byl to králík, mládě, i když teď sotva rozpoznatelné. Pytel nechá u ostatního smetí a zamíří zpátky k domu. Už je skoro u něj, když jeden z havranů vzlétne, rozvíří listí a začne čemusi spílat. Cal se neotočí, ani nezpomalí. Když za sebou zavírá dveře, velice tiše procedí mezi zuby: „Zkurvysyn.“ Posledních deset dní Cala někdo pozoruje. Trvá to nejspíš už déle, ale hleděl si svého, a stejně jako v komkoliv jiném, i v něm všechen ten prázdný prostor kolem automaticky vzbuzoval dojem, že je sám. Mentální poplašná zařízení měl odpojená přesně tak, jak si přál. Pak si jeden den vařil večeři – smažil hamburger na jediném fungujícím hořáku prorezlého sporáku, z repráku iPodu hulákal starý dobrý Steve Earle a Cal ho sem tam doprovodil úderem do imaginárních bubnů –, když se mu najednou rozhořel zátylek. Calův krk se za pětadvacet let u chicagské policie slušně vycvičil. A on ho bere vážně. Nenuceně přešel kuchyni, pokyvoval si hlavou do rytmu hudby a nakukoval do skříněk, jako by něco hledal, a pak nečekaně přiskočil k oknu: nikde nikdo. Vypnul sporák a vyrazil ke dveřím, ale zahrada byla prázdná. Obešel ji, nad hlavou mu zběsile zářil milion hvězd doplněný úplňkem, všude kolem se rozprostírala pole zalitá bílým světlem a doléhalo k němu soví houkání. Nic.

Cal usoudil, že to muselo být nějaké zvíře, hudba ten zvuk přehlušila, takže ho zaregistroval jen podvědomě. Tma je tu plná života. Několikrát zůstal sedět dlouho po půlnoci venku na schodě, vypil pár piv a poznával noc. Viděl, jak přes zahradu dusá ježek, jindy se tu na pochůzce zastavila elegantní liška a věnovala mu vyzývavý pohled. A jezevec, větší a svalnatější, než by Cal čekal, se chvíli kolébal podél živého plotu, ve kterém pak zmizel, aby o minutu později následovalo vysoké zakvičení, a pak už jen šustění, jak jezevec pokračoval v cestě. Tam venku si mohlo řešit své záležitosti naprosto cokoliv. Když si šel Cal tu noc lehnout, vyskládal své dva hrnky a dva talíře na parapet a dveře ložnice zatarasil starým stolem. Pak sám sobě vynadal do pitomců, uklidil nádobí a stůl zase odstrkal. Pár dní nato strhával tapety při otevřeném okně, aby mohl prach létat ven, když najednou ze stromu vystřelili havrani a křičeli na něco v podrostu. To, co za plotem s šustěním prchalo, bylo příliš velké a hlučné, než aby to mohl být ježek, liška, nebo dokonce i jezevec. Než se Cal dostal ven, zmizelo to. Nejspíš to bylo tak, že děti z okolí se rozhodly trochu si zaslídit kolem nového přistěhovalce.

V prťavé vesnici neměly moc co dělat, od nejbližšího zapadákova je dělilo pětadvacet kilometrů. Cal se cítí jako hlupák, že ho vůbec napadlo zvažovat jakoukoliv jinou možnost. Mart, jeho nejbližší soused o kus dál po silnici, zamyká dveře jenom na noc. Když nad tím Cal povytáhl obočí, Martova tvář s vysokými lícními kostmi se zvrásnila smíchem; chechtal se, až mu tekly slzy. „Rozhlídni se kolem sebe,“ vyrážel ze sebe a ukazoval na Calův dům. „Co by ti tu kdo kradl? A kdo by to dělal? Že bych se sem jednou ráno vplížil a prohrabal se tvým prádlem, jestli bych nenašel něco, čím bych trochu pozvedl svůj módní vkus?“ A Cal se smál taky a ujistil ho, že to by mu určitě neuškodilo, načež mu Mart sdělil, že jeho vlastní mu bohatě stačí, protože momentálně nemá v plánu začít se někomu dvořit, a pustil se do vysvětlování, proč ne. Jenže určité věci se přece jen stávaly. Nic zásadního, jen takové drobnosti, které dráždily Calův šestý policejní smysl. Motory hnané do otáček ve tři hodiny ráno na vzdálených vedlejších silničkách, takové to hluboké bublavé opakované zavrčení. Hlouček týpků, který tu a tam obsazoval zadní roh hospody. Byli příliš mladí a nevhodně ustrojení a s hlavami u sebe mluvili příliš hlasitě a příliš rychle s přízvuky, jež se tam vůbec nehodily. Nebo to, jak všichni naráz vzhlédli ke dveřím, když Cal vešel, a upřeně na něj civěli o vteřinu déle, než by bylo normální.

Dával si pozor, aby nikomu neprozradil, jakou dělával práci, ale už jen to, že je člověk cizinec, může někdy stačit. Pitomče, nadával si Cal, zapnul pod pánví hořák a zadíval se kuchyňským oknem na zelená pole mizející v šeru a na Martova psa, který klusal vedle ovcí, jež klidně mířily k ohradě. Příliš mnoho let strávených pochůzkami ve špatných čtvrtích způsobilo, že mu i nájemní pomocníci na farmách přišli jako gangsteři. Deset ku jedné, že jsou to znuděné děti. Cal si i tak začal pouštět hudbu tišeji, aby mu nic neuniklo, a teď uvažuje o tom, že by si pořídil alarm, což ho pěkně štve. Roky se Donna vrhala po ovládání hlasitosti, Cale, miminko u sousedů se snaží usnout! Cale, paní Scapanskiová je po operaci, myslíš, že potřebuje, abys jí tímhle prorážel bubínky? Cale, co si o nás sousedé pomyslí, že jsme nějací divoši? Chtěl vlastnit kus země částečně proto, aby si mohl pouštět Stevea Earla tak nahlas, až budou veverky padat ze stromů, a chtěl žít v totální díře částečně proto, aby už nemusel nastavovat žádné alarmy. Teď má například pocit, že si nemůže ani srovnat koule, aniž by se při tom ohlížel přes rameno, což je něco, co by si chlap ve vlastní kuchyni měl mít možnost v klidu udělat. Puberťáci nepuberťáci, musí to nechat plavat.

Doma by to vyřešil pár kvalitními nenápadnými kamerami, z nichž by se záznam uploadoval hezky rovnou do cloudu. Tady i v případě, že by to jeho wi-fi zvládla, o čemž dost pochyboval, se mu představa, že by měl se záznamem zamířit na nejbližší stanici, dvakrát nepozdávala. Netušil, co by tím mohl odstartovat: sousedi ho mohli začít nenávidět, nebo by ten šmírák mohl být policistův bratranec nebo čertvíkdo. Zvažoval nástražné dráty. Ty jsou nejspíš nezákonné, ale Cal si je docela jistý, že by nepředstavovaly žádný velký problém: Mart mu už dvakrát nabízel, že mu prodá neregistrovanou brokovnici, která se mu jen tak povalovala doma, a všichni jezdili z hospody domů autem. Problém vězel v tom, že Cal neměl ponětí, co by tím mohl uvést do pohybu. Nebo co už do pohybu uvedl. Když tak poslouchal Marta, začínalo mu docházet, jak jsou tu všechny záležitosti provázané a jak velký si musíte dávat pozor, kam šlapete. Noreen, která vede obchod na krátké ulici lemované z obou stran domy, jež tvoří prakticky celé Ardnakelty, nikdy neobjedná Martovi jeho oblíbené sušenky kvůli jakési komplikované historce, která se odehrála v osmdesátých letech a týkala se jejích strýců, Martova otce a práva pastvy. Mart zase nemluví s farmářem s nevyslovitelným jménem, který žije na opačné straně hor, protože si koupil štěně, jež zplodil Martův pes, ačkoliv k tomu původně nemělo dojít. A tím podobné příběhy nekončí, i když Cal nemá ve všech tak úplně jasno, protože Mart mluví v dlouhých, rozmáchlých smyčkách, a taky proto, že Cal ještě stoprocentně nepochytil místní přízvuk. Líbí se mu, je stejně hutný jako vzduch, s ostrými špičkami, při kterých se mu vždycky vybaví studená řeka a horský vítr, ale celé kusy hovoru mu unikají, rozptyluje ho rytmus, a pak se chytá ještě míň. Pochopil už ale dost na to, aby mu bylo jasné, že kdyby si tu v hospodě sedl na něčí místo, nebo se prošel po špatném kusu země, mohlo to něco znamenat.

.............

překlad Jitka Jeníková