Ten z Jestřábí věže - Robinson Jeffers

/ nakl. Dauphin

Robinson Jeffers (1887- 1962) byl americký básník, myslitel, epik, lyrik, baladik, vizionář, realista, tragik. Žil se ženou Unou a dvěma syny na pobřeží Pacifiku na mysu Sur. Jeho přítel a překladatel byl český básník Kamil Bednář. Sbírka Pastýřka putující k dubnu vychází dvojjazyčně a je vybavena doslovem básníkova vnuka Lindsaye Jefferse a studii Roberta Kafky z mezinárodní Jeffersovské společnosti.
Robinson Jeffers (1887- 1962) byl americký básník, myslitel, epik, lyrik, baladik, vizionář, realista, tragik. Žil se ženou Unou a dvěma syny na pobřeží Pacifiku na mysu Sur. Jeho přítel a překladatel byl český básník Kamil Bednář. Sbírka Pastýřka putující k dubnu vychází dvojjazyčně a je vybavena doslovem básníkova vnuka Lindsaye Jefferse a studii Roberta Kafky z mezinárodní Jeffersovské společnosti.

Od útlého věku mě v domě fascinovaly knihy, které měly dědečkovo jméno na obálce. Byl jsem příliš mladý na to, abych rozuměl náročným myšlenkám příběhů, ale dovedl jsem číst básně a oceňovat vyobrazení, neboť popisoval přesně ten samý svět, který jsem každý den vídal. Naučil jsem se vážit si přesnosti jeho slov. Byla „jednoduchá a pravdivá“, jak řekl o malbě v básni „Vnučka“; dokonce i dítě je umělo ocenit. V tomto vyprávění, ve světě Klárky Poutnice, je svět, který dědeček znal, možná je dvacet nebo třicet let pryč, ale stále je v paměti místních, kteří si vyprávějí příběhy, jež se staly zdroji jeho příběhů. A výběžky pevniny nad mořem, lesy a lidé, se kterými se Klárka setkala, jsou založeny na výjevech, které znal a které sám objevil. Dokonce i vrak lodi je historický.

Neodvážil bych se pomáhat čtenáři s pochopením toho, co tato báseň znamená, ale doufám, že přijmete moje slova o tom, že sekvoje a kaňony, usedlosti a lidé od pobřeží Big Sur, se kterými se Klárka Poutnice potkala, jsou stejně tak pravdivé a důvěrně popsané tak, jak by to zvládl kdokoliv. V těchto verších je pravda a krása, které se velmi hodí k dědečkovi, s nímž jsem vyrostl.

Lindsay Jeffers

Ukázka:

Vystoupila na větrné temeno kopce;
nebohé stádečko se jí tísnilo u nohou
a Klárka putovala k severu, bosá v šedém dešti,
nepřítomná duchem jako náměsíčník, vedený
niterným nutkáním, či spíše podobna jakési věčné
touze osamělých vrchů. Kdo by ji viděl,
uvěřil by, že ona vždycky takhle
putovala v dešti a na horském hřebeni k severu, obklopena ovečkami.
Jen chvílemi, toužíc po světlejším okamžiku v šedivém lijavci,
se zastavovala a letmo líbala
některé z mokrých ovčích čel. Ale hned zas
popoběhla, jako by jí zdržením hrozilo nebezpečí.
Každý by se byl nad ní ustrnul.

Nad Mescalským potokem vysoko v kopcích došla ke stružce
ve skalním jícnu, netvořícím však kaňon;
a lehká závrať z hladu a chlad i samota
propůjčily slova její utýrané mysli a ona začala promlouvat
sama k sobě i prozpěvovat si do kroku:
Nemůžu studenou potočnici, ale být žaludy tady,
mé hořké žaludy. Ai chinita que si,
si que tu dami tu amor. Pročpak jen
muselas žíznit, když bylo nejhůř, Fanko? Chudinko, nevadí.
Que venga con migo chinita
a donde vivo yo.
Dala jsem jim všechen svůj chléb, nešťastným trosečníkům,
a oni chtěli ještě víc.“ Zachvěla se a dodala:
Byli krutí, ale byli hladoví. Už nikdy nás nedohoní, doufám.
Oh pospěšme si!“ – S písněmi, kterým se naučila od ovčáka,
došla k místu, kde cesta spadala do kaňonu Mlýnského potoka.
Dvě ovečky byly churavé a pokašlávaly. Klárka se zadívala dolů: poletující
mlžné útvary, nekonečné
flotily beztvárných šedivých korábů prchaly obrovským
kaňonem a rozdíraly si kýly o sekvoje. Dívka se na ně dívala
a prozpěvovala si:
Oh golondrino, ty střemhlavá vlaštovičko!“
a oceán jí hučel v uších jako krev. Na západě zmizelé slunce
vrhalo ještě bledý přísvit nahoru do kaňonu
proti peřejím drobných mráčků.

Obě pokašlávající ovečky
ji přiměly k zastavení; otevřela jim tlamičky a shledala,
že mají v hrdlech plno štiplavých osin od špatného sena,
hltavě požíraného; i dásně kolem zubů
byly opeřeny ošemetnými osinkami; když je Klárka vytrhala,
stékaly ovečkám z tlamy tenké stružky krve. Na sliznici v hrdle
jim nedosáhla, ani jim nedovedla jinak
ulevit. Když ovečky nadále pokašlávaly,
chvěla se bezmocným soucitem, což ji podlamovalo
a bralo všechnu sílu.
Nešťastná pastýřko,
ty se zkřehlýma nohama a rukama i s tváří
zastřenou horečkou:
ty miluješ, což není nejhorší úděl,
ale miluješ nikoli jedince, nýbrž všechny, může tě to
zahřát v tomto tvém mrazivém chladu?
Putuješ zkřehlýma a zraněnýma nohama
po posledním hřebenu osídlených končin
na nejzazším pobřeží oceánu, který nelze osídlit,
a podškrtáváš sloupce lidských zástupů
přímkou své únavné pouti, když se tak plahočíš,
jako bys táhla svými kroky na konci světa čáru
pod kolonami, plnými bytostí od prapředků až podnes –
těch nesčetných pokolení v Asii
a neméně mnohých v Evropě i v Americe –
jako bys hodlala sečíst celkový počet. Ubohá
Klárka Poutnice,
Toulavá Klárka, Klárka Walkerová,
už si v duchu představuje, jaké cifry
se dopočítá v dubnu!

 

Další články

V dnes už je Nevyšlapanou cestou M.Scotta Pecka psychoterapeutickou klasikou. Autor v ní popisuje svoji praxi. Vypráví o tom, jak se lidé bojí vzít vlastní život do svých rukou. Jak odmítají svobodu a svobodné rozhodnutí. Jak se snaží přenést na ostatní odpovědnost za své problémy.
Ukázky

Nevyšlapanou cestou k vlastní duši

V dnes už je Nevyšlapanou cestou M.Scotta Pecka psychoterapeutickou klasikou. Autor v ní popisuje svoji praxi. Vypráví o tom, jak se lidé bojí vzít vlastní život do svých rukou. Jak odmítají svobodu a svobodné rozhodnutí. Jak se snaží přenést na ostatní odpovědnost za své problémy.
 | nakl. Argo
Díky redaktorce Evě Slámové vydal Jan Rupp (1975) v roce 2009 v Argu svoji prvotinu Ostřinec. Novinka V břečťanu popisuje to, co všechno najde hlavní hrdina v náhodně objeveném podzemí pod svojí venkovskou kůlnou. Možná spíš než najde - co tam zahlédne. Ze svého života, ze života své ženy i ze života zedníka a podivína Pivoňky.
Ukázky

Když se v podzemí pod kůlnou dozvíš něco o svém životě

Díky redaktorce Evě Slámové vydal Jan Rupp (1975) v roce 2009 v Argu svoji prvotinu Ostřinec. Novinka V břečťanu popisuje to, co všechno najde hlavní hrdina v náhodně objeveném podzemí pod svojí venkovskou kůlnou. Možná spíš než najde - co tam zahlédne. Ze svého života, ze života své ženy i ze života zedníka a podivína Pivoňky.
 | nakl. Argo
Vychází Doktor Garin, zatím poslední román ruského spisovatele Vladimira Sorokina (1955), který v originále vyšel v roce 2021. Doktor Garin je dobrodružný román, plný nekonečných nápadů, servírovaných s autorovou mistrovskou schopností žonglovat formou. Dystopie, fantastika, epistolární pasáže i útržky deníků, fragmenty laciných seriálových románů a další brakové literatury, či disidentské literatury z minulého století.
Ukázky

Vladimír Sorokin a jeho fantazie o budoucím Rusku: trochu Doktor Živago, trochu Indiana Jones

Vychází Doktor Garin, zatím poslední román ruského spisovatele Vladimira Sorokina (1955), který v originále vyšel v roce 2021. Doktor Garin je dobrodružný román, plný nekonečných nápadů, servírovaných s autorovou mistrovskou schopností žonglovat formou. Dystopie, fantastika, epistolární pasáže i útržky deníků, fragmenty laciných seriálových románů a další brakové literatury, či disidentské literatury z minulého století.