Úvod (ukázka)

Na semináře o vedení lidí narazíte v dnešní době všude. Každé firmě záleží na tom, aby proškolila své vedoucí zaměstnance a naučila je lépe vést lidi v týmu. Jenže mnoho seminářů se zaměřuje především na metody, místo toho, aby se zabývaly předpoklady vedení. Když budeme v Řeholi svatého Benedikta hledat vzor vůdčího postavení, najdeme odlišný přístup. Záleželo mu na tom, jaký člověk se pro tuto roli hodí a jakým způsobem na sobě musí pracovat, aby dokázal někoho vést.

Za nejdůležitější považoval, aby člověk šel příkladem svou osobností. Konkrétní rady byly až na druhém místě. Ve většině seminářů jde o vůdčí schopnosti, vytyčení jasných cílů, cílevědomost zaměstnanců, využití zdrojů, rychlé pochopení složitých souvislostí a rozhodnost. Benedikt popisoval především chování a povahu člověka, který je zodpovědný za hospodaření kostela. Zároveň však nezapomíná na správné vedení. Podle Benedikta není hlavním cílem co největší zisk, ale pečlivé zacházení s věcmi a lidmi. Tvrdil, že záměrem vedení je společně postavit Boží chrám, který prozáří božská krása a v němž budou bratři (samozřejmě měl na mysli také sestry) žít v míru a radosti, a díky tomu se stanou důkazem léčivé a milující blízkosti Boha.

Tento ideál nám může na první pohled připadat cizí, ale když se nad ním zamyslíme, zjistíme, že je právě v současné době velmi aktuální. Spousta firem si začíná uvědomovat, že nestačí jen snížit náklady a kontrolovat dodržování pracovní doby. Musejí nahlédnout za úzký horizont co největších zisků a ve svém podnikání najít smysl. V posledních letech se kromě knih a seminářů o vedení lidí dostalo do popředí zájmu také téma hospodářské etiky. Odpovědné osoby si čím dál jasněji uvědomují, že není možné podnikat bez etických zásad. Etické principy se liší od morálních apelů nebo moralistických požadavků, které často nemají s realitou hospodaření nic společného. Když se však církev vyjadřuje k tématu hospodářské etiky, často v tom zaznívá moralizující podtón, který ničemu nepomůže. „Kulatý stůl v Caux“, který založili Frederik Philips a Olivier Giscard d’Estaing, vysvětluje, proč jsou morální hodnoty nezbytnou součástí rozhodovacího procesu v hospodářství: Bez nich nemohou fungovat pevné obchodní vztahy ani světová společnost.

Řehole Benediktova se nesnaží moralizovat. Stanovuje zásady, s jejichž pomocí má opat (představitel klášterního společenství) nebo celerář (ekonom kláštera) plnit svou úlohu. Ukazuje způsoby, jak vést lidi s ohledem na jejich potřeby a požadavky a zároveň správně hospodařit a zajistit jim živobytí.

Sám jsem více jak třicet let celerářem opatství Münsterschwarzach. Z pohledu mého tehdejšího postavení se nechci věnovat všem výrokům z Řehole Benediktovy, které se zabývají vedením, ale zaměřím se na kapitolu o celeráři. Třikrát ročně se u nás předčítá u večeře. Pokaždé mám příležitost zpytovat svědomí, zda jednám v souladu s Benediktovými požadavky. Když o tom teď píšu, uvědomuji si, že ne vždy jim dokážu dostát. Znám pokušení odložit něco na později a bránit se vedení. A poznal jsem také touhu se co nejrychleji rozhodnout a přeskočit těžké kroky. Přesto jsem se odvážil pustit do psaní o vedení podle Řehole Benediktovy. Ne proto, že bych v tom byl tak dobrý, ale protože chci čelit výzvě, kterou pro mě kapitola o celeráři představuje.

Benediktova slova mě neustále nutí přemýšlet o občas obtížné, ale často také příjemné úloze vedení. Čím víc se zabývám konkrétními povinnostmi celeráře, tím jasněji cítím pravdivost Benediktových slov. Své názory občas doplním vyjádřením ke kapitole o opatovi kláštera, ve které Benedikt formuloval podobné zásady. Věty z obou kapitol se však nevztahují jen na vedení klášterního společenství, farností či církví, ale týkají se i mnoha firem, se kterými spolupracuji. Z rozhovorů se šéfy podniků a řediteli bank jsem se dozvěděl, že nám myšlenky z Řehole nejsou cizí a i v dnešní době nám mohou pomoci s hledáním nových způsobů vedení. Během přednášek mi dali posluchači najevo, že tyto rady využijí v běžném životě, přestože nezastávají vedoucí pozici ve firmě. Každý z nás, který má co do činění s lidmi, je zároveň „vůdce“ i „vedený“. Rodiče, jež vychovávají své děti, mají za úkol je vést. V každé skupině jsou členové, kteří jsou vůdci, ale role se také mohou prohodit. Jeden člověk má vůdčí roli ve finančních záležitostech. Druhý převezme vedení, když je potřeba uspořádat oslavu a postarat se o výzdobu. Jak se k sobě navzájem chováme, když se chopíme vedení? Jak jednáme v rodině, farnosti, politické obci, firmě nebo společnosti? Jak vedeme, necháváme se vést a jak reagujeme na lidi, kteří zastávají vůdčí roli?

................
Anselm Grün