Úvodní slovo či dvě

Otvíráte volné pokračování Britských obrázků z roku 2007. Byla to moje prvotina se záznamem dojmů a zkušeností z prvních let ve Spojeném království. Od té doby se mnohé změnilo. Zvláště pokud jde o britskou politiku, kterou jsem ve skotském Dundee studoval stejně jako britskou ekonomiku a po dvou letech odborné asistentury na univerzitách v Essexu a v Birminghamu pak téměř čtvrt století vbčeském vysílání BBC z Londýna tlumočil posluchačům ve vlastních příspěvcích i v příspěvcích kolegyň a kolegů.

Mám rád dějiny. Vím, že britská minulost se nezměnila, ale značné změny zaznamenala interpretace britských dějin. Jeden příklad za všechny: Angličan Cecil John Rhodes (1853– 1902) se proslavil jako nekompromisní průkopník britského imperialismu. Mezi jiným měl ve své době pod kontrolou devadesát procent světové produkce diamantů a založil nadaci Rhodes scholarship, z níž má dodnes každým rokem užitek více než stovka studentů z bývalých britských kolonií (včetně USA) aNěmecka. Byly po něm pojmenovány Severní a Jižní Rhodesie a univerzita. Na jeho počest postavili několik památníků. Ale dnes je Cecil John Rhodes celou řadou neúnavných kritiků napadán jako rasista, jeho památníky jsou ničeny, sochy odstraňovány. Tohle je nové. To tady před padesáti lety, kdy jsem přicestoval do Británie jako student, nebylo. Určitě ne v dnešním rozsahu.

Brexit představuje další radikální změnu, jejíž některé rysy tady probírám. Někdejší stoupenec Evropské unie Boris Johnson učinil na začátku kampaně pro referendum roku 2016 čelem vzad, a stal se z něj čelný obránce britské suverenity a tvrdý kritik všech údajných i skutečných unijních neduhů. Dokonce to dopracoval na premiéra.

Mám Londýn rád. Vzpomínky na procházky po londýnských ulicích s rodinou, přáteli a známými, jako byl třeba níže zmíněný dokumentarista Jan Kaplan, patří mezi ty nejkrásnější, i když zpočátku jsem Londýnu jako velkoměstu skoro vůbec nerozuměl. Zajímá mě i minulost české komunity v Království, vždyť mezi bratry a sestrami v Sokole Londýn jsem strávil hodně příjemných chvil. O odboji za první a druhé světové války jsem vždy se zaujetím referoval v relacích BBC i později jako spolupracovník Radiožurnálu a České televize. Těmto námětům věnuji v této knize hodně kapitol.

A miluji britské hrady a zámky, ty zde naleznete také. Imponují mi především tím, že mnohé z nich obývají potomci jejich původních majitelů, kteří s nepředstíraným zápalem a láskou pečují o jejich odkaz. Právě v britských hradech a zámcích, připadá mi, je možné krok za krokem sledovat obdivuhodnou minulost Britů, jejich aristokracie a monarchie. Jsem jejich upřímným obdivovatelem. Inspirací nejen pro mě jsou pak i některé britské osobnosti. Sir Nicholas Winton mi věnoval řadu rozhovorů a zapůsobil na mě mocně především jako typický příklad toho, čemu se anglicky říká understatement. Jde o obdivuhodnou skromnost, opak vychloubačnosti, kterou mnohem častěji než Britové trpí třeba Američané nebo my Češi. Na nezištné zásluhy sira Nicholase by se zapomnělo, nebýt náhodného objevu jeho staré kartotéky hlavně židovských, ale nejen židovských dětí, které zachránil ještě před válkou před jistou záhubou.

Podnětem pro sepsání této knížky mi bylo do značné míry také rozčarování z britské politiky. Zklamání začalo dlouho před pochybným, promiňte, když řeknu skoro fatálním rozhodnutím premiéra Davida Camerona vyhlásit referendum o otázce britského členství v Evropské unii. Moje zklamání britskou politikou má kořeny už v debatě kolem poslaneckých náhrad, které před lety vyvolal list The Daily Telegraph odhalením kontroverzních výdajů mnoha britských poslanců hrazených z kapes poplatníků. Byla mezi nimi údržba vodního příkopu kolem zámku jednoho z majetných poslanců. Tehdy mi došlo, že někteří britští poslanci jsou stejně chamtiví a bezohlední jako jejich protějšky kdekoli jinde, včetně České republiky, USA nebo rozvojových zemí. Pod vlivem značného zklamání z britské politiky a z brexitu jsem se tak rozhodl aktualizovat Britské obrázky z úhlu nového pohledu, a to hned po sepsání životního příběhu husitského emisara Pavla z Kravař, upáleného ve skotském St Andrews v roce 1433.

Skotsko je pro mě neustálou inspirací stejně jako Londýn, Walton on Thames v hrabství Surrey, kde jsem s rodinou dlouho žil, nebo Kolín na pohádkovém Labi, odkud pocházeli mí milovaní rodiče. Kolín je v tomto kontextu obzvlášť důležitý. Nejen proto, že se do překrásného královského města, které založil Přemysl Otakar II., uchyluji jako do svého útočiště, stejně jako se sem uchýlil Jan Čapek ze Sán s husitskou jízdou po bitvě u Lipan. Rada města Kolína, stejně jako české ministerstvo zahraničí, mi poskytly grant na vydání zmíněného Kravařova životopisu, který vyšel před dvěma lety. A Rada města Kolína poskytla grant i na tuto knížku, za což jsem jejím členům neméně vděčný.

M. K., červenec 2021