Ukázka:

PROLOG

Clare: Je těžké zůstat sám. Čekám na Henryho a nevím, kde je. Myslím na to, jestli je v pořádku. Je těžké být tím, kdo zůstává. Neustále něco dělám. Čas tak rychleji ubíhá. Sama chodím spát a sama se probouzím. Chodím na procházky. Pracuju, dokud se neunavím. Pozoruju, jak si vítr pohrává se smetím, které celou zimu leželo pod příkrovem sněhu. Všechno vypadá jednoduše, dokud se nad tím člověk nezamyslí. Proč je láska silnější, když se milovaný člověk ztratí v nedohlednu? Kdysi dávno muži odplouvali na moře a ženy čekaly, až se vrátí. Stály na břehu a pohledem pročesávaly horizont, jestli se na něm neobjeví loďka. Stejně tak já dnes čekám na Henryho. Zmizel proti své vůli. Bez varování. Čekám. Každá minuta čekání se vleče a připadá mi jako celý rok. Trvá celou věčnost. Každý okamžik mi připadá nehybný a průhledný jako sklo. Skrze něj vidím nekonečnou řadu dnů. Proč jen odešel tam, kam za ním nemohu?

Henry: Jaké to je? Jaké to je? Někdy mi připadá, že jsem se jen na okamžik zasnil. Jenomže potom se náhle proberete a zjistíte, že všechno zmizelo: kniha, kterou jste drželi v ruce, kostkovaná červená košile s bílými knoflíky, oblíbené černé džíny a hnědé ponožky, ze kterých se už téměř vyklubala jedna pata, obývací pokoj i bublající konvice na čaj v kuchyni. Najednou stojíte po kotníky v ledové vodě ve strouze u neznámé venkovské cesty nahý a bezbranný jako pískle. Chvíli si děláte naději, že se kniha, obývák a všechno ostatní vrátí. Ještě tak pět minut se třesete, nadáváte a marně doufáte, že zase zmizíte, a potom se vydáte libovolným směrem.

Nakonec narazíte na venkovské stavení, kde se dá něco ukrást nebo přinejmenším vysvětlit. Krádež člověka občas přivede do vězení, ale vysvětlování je mnohem únavnější, časově náročnější a stejně musíte lhát, což taky může skončit vězením, takže to vlastně vyjde nastejno. Někdy máte pocit, že jste příliš rychle vstali, i když se v polospánku převalujete v posteli. V hlavě vám pulzuje krev, cítíte závrať jako při pohledu z výšky. Ruce i nohy vás brní a najednou jsou pryč. Zase jste se přemístili jinam. Trvá to jen okamžik a máte sotva čas, abyste se pokusili něčeho chytit, tlučete kolem sebe hlava nehlava (a pravděpodobně tak ublížíte sami sobě nebo rozbijete nějakou cennou věc).

Zničehonic to s vámi smýkne na sytě zelený koberec v recepci Motelu 6 v Athénách ve státě Ohio. Je pondělí 6. srpna 1981 a hodiny ukazují 4.16. Narazíte hlavou do něčích dveří. Nějaká Tina Schulmanová z Filadelfie otevře a vyjekne, protože jí u nohou právě omdlí nahý chlap odřený od koberce. Proberete se s otřesem mozku v okresní nemocnici. Přede dveřmi sedí policista a poslouchá z praskajícího rádia přímý přenos basketbalového zápasu. Naštěstí vás záhy pohltí milosrdné bezvědomí a proberete se o několik hodin později ve vlastní posteli. Sklání se nad vámi vaše žena a vypadá velice ustaraně. Někdy vás zaplaví euforie. Všechno je rozmazané a obklopené aurou, vtom se vám udělá nevolno a zmizíte. Vyzvracíte se někde na předměstí do nejbližších muškátů, do otcových tenisek, na podlahu vlastní koupelny o tři dny mladší, na dřevěný chodník v illinoiském Oak Parku někdy kolem roku 1903, případně jednoho krásného podzimního dne v padesátých letech na tenisový kurt či na špičky svých bosých nohou na mnoha různých místech a v mnoha různých dobách.

Jaké to je? Přesně takové, jako když se vám zdá o zkoušce, na kterou jste se neučili, navíc na ni přicházíte úplně nazí a nechali jste doma všechny doklady. Tam venku, kdesi v čase, se převracím naruby a měním v žalostnou karikaturu sebe sama. Stává se ze mě zloděj, tulák, zvíře, které prchá a skrývá se. Děsím staré dámy a děti na mě užasle civí. Jsem jenom klam, iluze nejvyššího řádu, tak neuvěřitelná, až je skutečná. Má to nějakou logiku? Mají všechna ta zmizení a přesuny nějaký řád? Existuje způsob, jak zůstat v přítomnosti a vnímat ji všemi buňkami těla? Nevím. Jsou tu jisté příznaky tak jako u každé nemoci. Symptomy lze rozpoznat. Vyčerpání, hluk, stres z náhlého probuzení, záblesky světla. Cokoli z toho může spustit další přesun. Jenomže stejně dobře můžu ležet v posteli, v jedné ruce nedělní vydání Timesů, ve druhé kávu, Clare podřimuje vedle mě, a znenadání se ocitnu v roce 1976 a koukám na sebe.

Je mi třináct a sekám u dědy s babičkou trávník. Někdy to trvá jen okamžik. Jako když jedete v autě a posloucháte rádio, ve kterém se jedna stanice plete přes druhou. Ocitám se mezi lidmi na ulici, v hledištích a v rozvášněných davech, ale často jsem sám: v polích, v domě nebo v autě, na pláži či ve třídě základní školy uprostřed noci. Mám strach z vězeňských cel, výtahů plných lidí a zelených pruhů uprostřed dálnice. Pokaždé se vynořím odnikud. Nahý. Jak to vysvětlit? Nikdy se mi nepodařilo vzít si cokoli s sebou. Nemám žádné peníze, šaty ani doklady. Většinu času na svých výpravách trávím tím, že sháním oblečení a schovávám se. Ještě štěstí, že nenosím brýle. Vážně je to ironie osudu. Jsem domácký typ: rád si hovím v ušáku a miluju potěšení usedlého života. Nechci moc, jen drobné radosti. Pěknou detektivku u postele, vůni Clařiných rudozlatých vlasů, ještě vlhkých po koupeli, ve schránce pohlednici od přátel z dovolené, smetanu vířící v kávě, hebkost kůže pod Clařinými ňadry, papírové tašky s nákupem vyrovnané na kuchyňské desce, které jen čekají na to, až je vybalím. Rád bloumám po zavírací hodině mezi regály knihovny a zlehka se dotýkám hřbetů knih. Právě po takových věcech zoufale toužím, když mne od nich rozmar Času zase odtrhne.  A po Clare, vždycky toužím po Clare. Po ospalé Clare po ránu, s tváří pomačkanou od polštáře. Po Clare s rukama ponořenýma v kádi, když vyndavá formu a třese s ní, aby se papírová hmota rovnoměrně usadila. Po Clare začtené do knihy, s vlasy splývajícími přes opěradlo židle. Po Clare, která si vtírá krém do rozpraskané zarudlé kůže rukou. Po Clařině tichém šepotu. Nechci být bez ní. Nechci být sám. A přesto pořád odcházím a ona nemůže jít se mnou.

přeložila Petra Andělová