Ukázka:

 „A ROVNOU DO POSTELE!“ Erik seděl u stolu v kuchyni malého řadového domku a babička se rozzlobeně tyčila nad ním. „Slyšíš mě? ROVNOU DO POSTELE!“ Nebyla šance, že by ji chlapec neslyšel. Mluvila velice nahlas. „Rovnou do postele a bez večeře!“ „Ale –“ „ŽÁDNÉ ALE! HROZNĚ JSI ZLOBIL!“ Erik se zvedl z rozvrzané židle a otráveně dusal po schodech nahoru. DUS! DUS! DUS!

Hned první dveře vedly do malinkého, tmavého, vlhkého pokojíčku. Byl plný babiččiných starých krámů, ale teď tady spal Erik. A právě se hrozně litoval. Lehl si na postel a ani se neobtěžoval svléknout si školní uniformu. Zavřel oči, objal polštář a představoval si, že se objímá s rodiči. Jeho tatínka zabili před šesti měsíci během toho léta v Dunkerquu. Táta byl jedním z těch tisíců britských vojáků ustupujících před nacisty z Francie. Dunkerque je město na severním pobřeží Francie, odkud vojáky evakuovali. Mnoho jich ale při tom pokusu o únik přišlo o život. Včetně vojína George Grouta.

Táta byl instalatér – tak se seznámil se svou budoucí manželkou. Přišel jí totiž opravit ucpaný záchod. Když byla v roce 1939 vyhlášena válka, tatínek hrdě narukoval do armády. Byl odhodlaný podílet se na obraně Británie před nacistickou invazí. Válka pro něj ovšem netrvala dlouho. Přežil ve Francii několik prudkých bojů, ale v Dunkerquu zasáhla tragédie. Loď, na které ho evakuovali, HMS Grafton, torpédoval nacistický U-boat (neboli ponorka). Když Erikova maminka dostala ten telegram, byla zoufalá. Její milovaný manžel byl mrtvý! Plakala a plakala a plakala. Erik se bál, že se utopí v slzách, stejně jako se tolik vojáků utopilo u Dunkerquu. Bylo to děsivé vidět maminku tak smutnou. Erik si nebyl jistý, jestli život bude ještě někdy normální. Kupodivu ale stále zbývaly nějaké obyčejné věci, které bylo potřeba dělat, třeba snídat, čistit si zuby nebo psát úkoly.

Po manželově smrti byla maminka ještě odhodlanější pomáhat Británii ve válečném úsilí. Pracovala v továrně, kde se šily padáky pro piloty stíhaček spitfi re. Erikův mladý život měla ale postihnout ještě další tragédie. Během jedné noční směny zničila továrnu nacistická bomba. Nikdo nepřežil. Jednu chvíli tu maminka byla a vzápětí už ne. A Erik neměl ani šanci se s ní rozloučit, stejně jako s tatínkem. Chlapci už nic nepřipadalo skutečné. Bylo to, jako kdyby žil ve snu, a v hodně zlém snu. Jako kdyby uvízl pod vodou, a když křičel, nikdo ho neslyšel. Erik byl teď sirotek a bylo rychle rozhodnuto, že se má nastěhovat k babičce. Problém byl, že babička to s dětmi moc neuměla.

Chlapec se ve svém malinkém pokojíčku uvelebil na posteli mezi dva polštáře a snil o tom, že jsou to maminka a tatínek. Polštáře byly studené a vlhké, přesto zavřel oči. Možná že když se bude hodně snažit, ocitne se zase ve vřelém rodinném spojímání. Jeho snění skončilo tím, že se rozlétly dveře. ŠVUŇK! „Přinesla jsem ti chleba s výpečky,“ řekla babička. Erik ji nečekal. Honem si sedl a odstrčil polštáře. Připadal si hloupě, že ho stará paní takhle vidí. „Děkuju, babi,“ řekl. Chleba s výpečky měl rád. Výpečky byly tuk z pečeného masa, a když je člověk namazal na chleba, bylo to moc dobré. Vrhl se na jídlo a stará paní si sedla vedle něj.

„Omlouvám se, že jsem na tebe křičela, Eriku,“ řekla. „Ta válka je těžká. Ztratila jsem syna; ty jsi ztratil tátu. A samozřejmě jsi ztratil i maminku. Už bych prostě nesnesla, kdyby se něco mělo stát i tobě.“ „Já to chápu, babi,“ odpověděl Erik s plnou pusou. Jak promluvil, drobečky se rozletěly na všechny strany a oba se tomu zasmáli. „Ha! Ha!“ To se jim moc často nestávalo. „Ty drobečky si můžeš dát ráno k snídani!“ prohlásila stará paní. Erik si nebyl jistý, jestli to má být vtip nebo ne. „Tak, a jen to dojíš, chci, abys šel spát. Včera v noci v tom metru jsme skoro nezamhouřili oko.“ Chlapec zívl. Babička měla pravdu. „A ráno musíš být ve škole bystrý a svěží!“ Erik nepřesvědčivě kývl. Bystrý a svěží se ve škole necítil nikdy. „Tak dobrou, babi.“ „Vodou?“ „NE, ŘÍKAL JSEM DOBROU! DOBROU NOC!“ „NEMUSÍŠ KŘIČET, DRAHOUŠKU!“ „Dobrou noc, babi.“ „Dobrou noc, chlapče.“

Stará paní nebyla zrovna na objímání a líbání, a tak chlapce místo toho poplácala po hlavě jako pejska. PLÁC! PLÁC! Vstala, vyšla z pokoje a zaklapla za sebou dveře. KLAP! Erik vykoukl ze špinavého okénka na nebe. Teď právě bylo tmavé a tiché, že to působilo až strašidelně. Vrátí se dnes nacistické bombardéry? Nálety na Londýn pokračovaly noc za nocí. Bylo jich tolik, že už měly dokonce i své jméno. V novinách jim říkali „Blitz“, podle německého slova pro „blesk“. Adolf Hitler měl v plánu donutit Británii vzdát se nacistům. Erik se rozhlížel po omrzlých střechách Londýna a v myšlenkách se vracel ke Gertrudě. Bylo prakticky jisté, že dnes nacistické bombardéry přiletí znovu. Už včerejší nálet gorilu ošklivě vyděsil. Erik by byl strašně rád s ní. Kdyby dnes v noci mohl být po jejím boku, určitě by to zvládla líp. Zhluboka se tedy nadechl a sebral všechnu odvahu. Pak vysunul okno vzhůru. ŠOUP! Vzpomněl si, jak Gertruda klouzala po svém laně, a přesně stejně sjel dolů po okapu. Pak se rozběhl tmavými a prázdnými londýnskými ulicemi.

překlad Veronika Volhejnová