Ukázka:

1

CESTY ÚKLADŮ

Z džungle se strmě vypínaly útesy, čnící kamenné hradby, jež se leskly jadeitovou modří a tlumeným karmínem vycházejícího slunce a stáčely se nad zvlněným smaragdovým oceánem vějířovitých i jiných listů dál a dál na východ i na západ. Vypadaly nezdolně, jako obrovská palisáda, příkrá skalní zástěna, na níž se ve slunečních paprscích oslnivě mihotaly kousíčky křemene. Avšak muž, který po těch útesech pracně šplhal, už byl v půli cesty na vrchol.

Pocházel z národa horalů zvyklých zlézat srázná skaliska a byl neobvykle silný a hbitý. Na sobě měl pouze krátké červené hedvábné kalhoty; sandály si přehodil přes záda, aby mu nepřekážely, a s nimi i meč a dýku. Byl mohutně stavěný a pružný jako panter. Kůži mu slunce opálilo dohněda a černou kštici měl nad očima rovně zastřiženou a kolem spánků staženou stříbrným kroužkem. Železné svaly, bystrý zrak a jistá noha mu zde prokazovaly dobrou službu, neboť útes tyto jeho vlastnosti prověřil po nejzazší mez. Zhruba padesát metrů pod ním se vlnila džungle. Stejně vysoko nad ním se na pozadí jitřního nebe jasně rýsovaly okraje skály. Muž šplhal, jako by jej něco nutilo ke spěchu, musel však postupovat hlemýždím tempem a držel se stěny jako moucha. Šátrajícíma rukama nacházel skulinky a výstupky, přinejlepším nejisté chyty, a občas doslova visel za nehty. Přesto lezl stále výš, škrábal se vzhůru, lezl celý zkroucený, bojoval o každý metr. Čas od času se zastavil, dopřál odpočinku bolavým svalům a z očí si vytřel pot, načež otočil hlavu, přejel zrakem po pralese a v té obrovské ploše zeleně pátral po známkách pohybu či lidského života.

Nyní byl již kousek od vrcholu a všiml si, že jen nějaký metr nad jeho hlavou zeje ve strmé skalní stěně puklina. Vzápětí už se k ní dostal – byla to nevelká jeskyně těsně pod horním okrajem útesu. S heknutím vystrčil hlavu nad její dno. Zahákl se lokty za okraj a chvíli tak zůstal. Jeskyně byla maličká, sotva víc než trhlina v kameni, ale někdo ji obýval. Seděla tam svraštělá hnědá mumie, nohy měla zkřížené, paže zrovna tak a scvrklá hlava jí visela k seschlé hrudi. Končetiny držely v této poloze řemínky ze surové kůže, nyní už jen zpráchnivělé chomáče. Jestli byl ten člověk někdy oblečený, zub času jeho šaty dávno rozdrobil na prach. Avšak mezi založenýma rukama a svraštělou hrudí měl zastrčený svitek, zežloutlý do odstínu staré slonové kosti. Lezec natáhl dlouhou paži a ruličku uvolnil. Ani si ji neprohlédl, zastrčil ji za opasek, vytáhl se nahoru a stanul v ústí pukliny. Vyskočil, zachytil se okraje útesu a téměř plynulým pohybem vylezl na vrchol.

Tam se zastavil, lapal po dechu a shlédl dolů. Bylo to jako dívat se do obrovské mísy ohraničené kruhovou skalní hradbou. Podlahu mísy pokrývaly stromy i hustší porost, nikde se ovšem hustotou nevyrovnal džungli venku. Útesy byly nepřerušené a všude stejně vysoké. Byla to hříčka přírody, jaká se snad jinde na světě neopakuje: obří přírodní amfi teátr, zalesněný kruh čtyři nebo pět kilometrů v průměru, odříznutý od zbytku světa a uzavřený ve skalním prstenci. Muž na útesu se ovšem v myšlenkách nevěnoval tomuto úžasnému místopisnému jevu. S napjatou dychtivostí prohledával očima koruny stromů pod sebou a rázně si oddechl, když v mihotavé zeleni spatřil záblesk mramorových kopulí. Nebyl to tedy jen výmysl; leží pod ním bájný a opuštěný alkménonský palác.

Conan, Cimmeřan, nedávno zavítal na Baračské ostrovy, Černé pobřeží a mnohá další místa, kde se žilo divokým životem, a do Kešanu se vydal poté, co jej zlákala vidina pohádkového bohatství, jež předčí i poklady turanských králů. Kešan byl barbarské království prostírající se na území východně od Kúše, kde se širé lučiny střetávají s pralesy valícími se z jihu. Obýval ho smíšený národ, snědá vrstva urozených vládla vesměs čistým černochům. Panovníci – princové a velekněží – byli údajně potomky bílé rasy, která kdysi v dávných časech vládla království, jehož hlavním městem byl Alkménon. Co zapříčinilo její pád a proč přeživší ono město opustili, to se snažily vysvětlit pověsti, navzájem si však protiřečily. Zrovna tak nejasné byly příběhy o Gwahlurových zubech, alkménonském pokladu. Tyto mlhavé legendy ovšem stačily k tomu, aby přilákaly Conana do Kešanu z velké dáli, přes hory, planiny a džungle protkané řekami.