Dvakrát jedinečná Eleny Poniatowské přináší vnitřní drama výjimečné ženy, které se odehrává na pozadí historického a kulturního kvasu Mexika i Evropy před druhou světovou válkou i po ní. 

Ukázka z knihy:

28. Období v Modrém domě

Pico a Chapo si nikdo nevšímá. Modrý dům zaplaví strašná zpráva a Frida nevychází ze svého pokoje a ani se neptá po děvčatech. Atentát na Lva Trockého otřese životem v Mexiku. „Bude lepší, když holky odejdou k Lupe, protože sem přijde policie,“ předvídá Diego. „Co se stalo?“ ptá se Ruth své starší sestry. „Chtěli zavraždit toho staříka a je to s ním vážné.“ „Jakého staříka?“ „Toho s králíky.“ Obě navštěvovaly Natalju Sedovovou a Trockého v ulici Viena a on je vodil k dřevěným kotcům s drátěným pletivem, kam chodil každé ráno krmit králíky. Ruth si pamatuje, jak se Trockij při pohledu na jednoho bílého a růžového králíka hltajícího vojtěšku usmíval. „To je rychlost,“ poznamenal. „Podobá se totiž mně,“ ukázal na svou bradku a jedním okem na Ruth mrknul.
Dnes už Trockij neotevře žádnou klec. Ve městě se čtyřmi miliony obyvatel se na pohřeb dostavilo více než tři sta tisíc lidí. Smrt Trockého je hanebnost. Diego doprovází Natalju Sedovovou, schoulenou smutkem, a jejího vnuka Stěpana Volkova. Frida se pohřbu nezúčastní a Lupe Marínová už vůbec ne.

Pico nastoupila do přípravného studia na univerzitu a ihned se účastní studentské rady. Začíná působit ve studentské politice a kandiduje ve studentských volbách. S lehkostí mluví před publikem, všichni jejím slovům tleskají. U východu na ni čeká družina chlapců. Diego se po volbách ptá: „Tak co, jak to dopadlo?“ „Porazil nás svalovec Luis Farías.“
„Mé sestře davy vůbec nenahánějí strach,“ hrdě sděluje Ruth.
„To zdědila po mě,“ naparuje se Diego.
Když Ruth chodí prvním rokem do univerzitní přípravky, její starší sestra Lupe ji právě dokončuje a sděluje otci, že se chce zapsat do bankovní a obchodní školy na bulváru Paseo de la Reforma, jak rozhodla Lupe Marínová, „protože jedna přítelkyně jí vyprávěla, že ‚sekre jsou v balíku“. „Moje dcery a sekretářky? Zbláznila ses? Moje dcery půjdou na univerzitu,“ rozhořčuje se Diego.
Lupe se zapisuje na právnickou školu v ulici Justa Sierry.
„Všichni advokáti jsou sebranka banditů! To neexistují jiné obory?“ vybuchne Diego.
Při pohledu na tvář své dcery změní tón: „Co s tebou nadělám? Chceš-li být advokátka, představím tě bratranci Manuelovi Macíasovi, abys ho poznala. Má uznávanou kancelář.“
Manuel Macías pozve svou mladou neteř k jednomu soudnímu vystěhování z bytu: „Tady se naučíš praxi.“ Lupe tváří v tvář chudobě obyvatel zaraženě mlčí. Rozbitá okenní skla, k uložení prádla slouží obyčejné koše. Lupe k údivu advokáta vytáhne ze své peněženky třicet pesos a podává je vystěhovávané ženě.
„Pane doktore, u vás v kanceláři nezůstanu.“
„Myslíš si, že jsi ochránkyně chudých? Taková je skutečnost, dceruško, musíš si zvyknout…“
„Dobře jsi udělala,“ chválí ji Diego.
Lupe Marínová pochybuje: „Myslíš, že třiceti pesy jsi problém vyřešila? Kdo jí dá na nájem příští měsíc?“
„Matka je primitivní ženská, jak ji charakterizují její přátelé,“ uzavírá malá Lupe. „Tvoje matka jedná pudově,“ vysvětluje jí Concha Michelová.
Ruth se vyhýbá jakémukoli střetu s Lupe Marínovou, ale potyčky mezi malou Lupe a její matkou jsou každým dnem výbušnější. Na malého bratříčka Lucia Antonia si nikdo ani nevzpomene.
Po skončení lekce římského práva ve škole v ulici Justa Sierry Lupe Riverová zajde do Národního paláce, aby viděla malovat svého otce. Diego ji zve na oběd do restaurace Las Delicias v centru města: „Neexistuje nic chutnějšího než jídlo tvé matky, ale nedá se nic dělat, teď si musíme dát aspoň polévku z morkových kostí. V Las Delicias je nepřekonatelná.“ Antonio Carrillo Flores, ředitel úvěrového oddělení ministerstva financí obvykle chodívá pozdravit Diega do Národního paláce.
„Co tu dělá tvoje holka, Diego?“
„Potlouká se tu.“
„Tak to ne! Beru ji k sobě do kanceláře, a to hned.“
A tak dívka, které se líbí politika stejně jako ekonomie, v sedmnácti letech nastupuje do práce v Národní bance.
„Budete komunistka jako otec, slečinko?“
„To nikdy.“
Lupe Marínová vštípila starší dceři svoji obavu z mexického komunismu: flákači, floutkové, umírají hladem, žebráci. „Pokaždé, když ti povaleči zaklepali na dveře domu v ulici Mixcalco, tak jen proto, aby něco vytáhli z tvého otce.“

překlad Anna Tkáčová