Fízl jsou vlastně paměti mladého desperáta bojujícího za dobré věci. Ve věku, kdy naprostá většina vrstevníků nemá ještě o ničem ani tušení, zajímá se nanejvýš o spolužačky a o to, v jaké hospodě dostanou pivo, tu vstupuje na scénu indián, který jasně ví, kudy vedou linie mezi dobrem a zlem, mezi světem spravedlnosti a touhy po svobodě a světem nevonictví a podlé zákeřnosti. Petr pomocí různých dokumentů, hlášení a materiálů, které na něho vedla StB, rekonstruuje svou i společenskou situaci osmdesátých let, vrací se do jejího mentálního rozpoložení a hledá její charakteristiku. Ústřední roli hraje instituce "fízla", který není jen konkrétní sluha režimu, jeho pohůnek, jenž neustále otravuje a různým způsobem znepříjemňuje život svobodomyslnému jedinci. Fízl je především symbol kreténismu, který vypučel zlým květem ve vrcholné éře normalizace, ale je jaksi přítomen v lidské společnosti pořád. Fízl je metafora samotného člověka, který ztratil sám sebe, svou sebeúctu, jenž se stal nástrojem v mechanismu znevolňování a útlaku. Pochopitelně, že normalizační fízlové měli svou specifickou jakost, která odpovídala hnusotě celého režimu, zároveň se tu nevzali z ničeho nic a také nemohli z ničeho nic jen tak zaniknout. Petr popisuje své fízly v konkrétních případech denní buzerace, ale též v nich hledá konstantu lidské ubohosti, která existuje bez ohledu na režim. Ví dobře, že svůj prostor svobody si člověk musí hlídat za všech poměrů, že současné formy znesvobodňování jsou mnohem rafinovanější, nepoužívají tak primitivní a brutálně pitomé metody, ale sotva si člověk nedá pozor, je lapen. Proto má jeho "esej", jak knihu nazývá, smysl nejen jako připomínka doby, která je naštěstí pryč, ale též jako meditace nad tím jak zůstat sám sebou v jakékoli době.

Jiří Peňás, z textu psaného pro Týden, ročník 2007

Ukázka:

Předmluva k 2. vydání

Když Městský soud 24. února 2014 vynesl def initivní rozsudek v případu Prchal a spol. s partičkou estébáků z pražské správy StB, se kterými jsem se od Listopadu soudil (dva z nich šli sedět, jeden dostal podmínku a čtvrtý mezitím natáhl brka), bylo mi jasné, že budu muset připravit nové vydání Fízla, protože v tom prvním (vyšlo v Torstu v r. 2007) chybí závěr – tedy vítězný soud s StB coby finis coronat opus, bez kterého by celý příběh anabáze s StB zůstal torzem. Trvalo mi ale několik dalších let, než jsem se k práci odhodlal, respektive si našel čas. Mezitím jsem narazil na nové dokumenty, které příběh Fízla doplňují, a když už by to mělo znovu vyjít, bylo by dobré se na celou věc znovu a důkladněji podívat. To ovšem znamenalo další zdržení.

Nakonec z toho vznikl tlustospis, který je dvakrát obsáhlejší než ten původní. Především je zásadně rozšířeno a doplněno jádro příběhu spojené s děním kolem demonstrací pořádaných opozičními aktivitami v Praze v letech 1988–1989, ke kterému se mně podařilo dohledat řadu nových materiálů, včetně zápisů z jednání operačních štábů FMV, SNB, VB, které celou situaci dokreslují a dokládají, jak bezpečnostní systém fungoval, jaké měl limity a jak jsme se v tom dokázali pohybovat my.

Děkuji kolegovi Ladislavu Kudrnovi, který mně laskavě poskytl celou řadu vnitráckých dokumentů týkajících se Českých dětí, na které narazil při práci na svém projektu o poslední fázi StB. Kniha je doplněna o anabázi, již měla pražská vyšetřovačka StB s členkami Českých dětí ve snaze dostat je k výslechu a pak z nich něco vydyndat v rámci vyšetřování rozmnožování a roznášení letáků k 21. srpnu 1988, které nakonec – především díky bezchybně vystupujícím holkám – skončilo z hlediska StB naprostým fiaskem. Vedle popsání a okomentování polistopadových soudů knihu nově doplňuje i kapitola Post scriptum – náčrtek polistopadových aktivit Českých dětí, navazujících na ty předlistopadové jako důkaz toho, že České děti nebyly nějakou hloupou reakcí na nějaký hloupý represivní režim, ale že byly – režim nerežim – samy za sebe, a že tedy 17. listopadem 1989 vůbec nic neskončilo: principy, které jsme vyhlásili, platí v každé době. K tomu přibyla i anketa mezi Českými dětmi, která vyšla k 30. výročí zveřejnění Manifestu Českých dětí v revue Babylon č. 2 v roce 2018. Kniha je nově vybavena čtyřmi obsáhlými komentovanými rejstříky, věcnými a jmennými, rozdělenými podle funkce osob a věcí na režimní a opoziční. Pokud není uvedeno jinak, použité fotografie jsou z osobních archivů – mého, Jáchyma Topola a Stanislava Pence.

Ad maiorem Dei gloriam Praha, 22. 2. 2022

Petr Placák