Jack potká v tančírně sedmnáctiletou Maggie Cassidyovou

/ nakl. Argo

Autobiografický text o nesmělém, nezkušeném vzájemném poznávání a různících se snech dvou mladičkých lidí vznikl už v roce 1953, ale nakladatele našel teprve o šest let později, když už se jeho autor vezl na vlně slávy po vydání svého nejslavnějšího opusu Na cestě. Jack Kerouac: Maggie Cassidyová
Autobiografický text o nesmělém, nezkušeném vzájemném poznávání a různících se snech dvou mladičkých lidí vznikl už v roce 1953, ale nakladatele našel teprve o šest let později, když už se jeho autor vezl na vlně slávy po vydání svého nejslavnějšího opusu Na cestě. Jack Kerouac: Maggie Cassidyová

Ukázka:

1

Byl silvestr a na severu města chumelilo. Kluci se zavěšení do sebe potáceli zasněženou ulicí a podpírali toho, který se potácel uprostřed a jenom on sám nakřáplým smutným zlomeným hlasem zpíval to, co slyšel v pátek odpoledne zpívat v kině Gates toho kovboje, „Spodku károvej, spodku károvej, ty budeš zkázou mou“, ale tu část o zkáze už neuměl, jen tu se spodkem, která se na konci zlomila do zápaďácky nosového zajódlování. Ten, co zpíval, byl Gé Jé Rigopoulos. Jak mu tak vláčeli boty sněhem, hlava mu opilecky visela, paže měl svěšené a rty ochablé jako idiot, okázale dával najevo, jak je mu všechno fuk, čímž nutil všechny ostatní, aby se pachtili a klouzali ve sněhu, jen aby ho udrželi ve vzpřímené poloze. Ale i tak se polámané panence z hrdla draly naříkavé tóny, Spodku károvej, spodku károvej, a jim všem se při tom rovnou na hlavy snášely velké, vypasené vločky.

Bylo to před Novým rokem 1939, před válkou, když ještě nikdo nevěděl, jak to svět vidí s Amerikou. Ti kluci, to byli samí francouzští Kanaďané, až na Řeka Gé Jé. Nikoho z nich, z těch ostatních, ani Scottyho Boldieua, ani Alberta Lauzona, Vinnyho Bergeraca a Jackyho Duluoze, nikdy nenapadlo se pozastavit nad tím, že Gé Jé strávil celé dětství s nimi, a ne s jinými řeckými kluky, že to oni byli jeho blízcí druhové a spřízněné pubertální duše, i když by mu stačilo jenom přejít řeku, a řeckých kluků by našel tisíce, nebo se vypravit nahoru do Pawtucketville do té docela velké řecké čtvrti a tam si najít kamarády. Možná si Lauzon, Lůza, který byl z celé party nejsoucitnější a nejpřemýšlivější, uvědomil, že Gé Jé nikdy neskončil mezi Řeky; ale i když jemu docházelo vždycky všechno, nikdy se o ničem z toho nezmínil — aspoň zatím. Ale ta láska, která ze všech těch čtyř francouzských kluků prýštila směrem k řeckému klukovi, byla fantastická, opravdová a veliká, tvářila se prostě, byla obrovsky nevinná a naprosto vážně míněná. Viseli na něm, třásli se na každou novou ptákovinu, nový vtip, který si vymyslí ve své roli královského šaška.

Procházeli pod nesmírnými, krásnými, temně ovětvenými stromy černé zimy, jejichž tmavé pokroucené paže se vzpínaly od chodníku vzhůru: tyčily se nad ulicí, nad Riverside Street, jako pevná střecha na délce několika bloků podél přízračných starých domů s velkými verandami a s vánočními světýlky pohřbenými hluboko uvnitř; byly to realitní relikty dob, kdy si „bydlet u řeky“ říkalo o drahý dům. Ale teď byl z Riverside Street mišmaš, který vedl od mrňavého, hnědě osvětleného řeckého koloniálu na kraji písčiny, odkud se dolů k řece táhly uličky přízemních domků; odtud k pískem vysypanému baseballovému hřišti, které se vyznačovalo hlavně přerostlým plevelem, špatně mířenými míčky, co vysklívaly okna, a ohýnky, které si tu v říjnu po večerech dělali zdejší grázlové a výrostci, tedy kategorie, do níž Gé Jé a jeho parta patřili dřív a patřili teď. „Dejte mi sněhovou kouli, lidi,“ řekl Gé Jé, vzpamatoval se z opice a zakymácel se; ujal se toho Lauzon a sněhovou kouli mu s dychtivým zahihňáním podal. „Co chceš dělat, Myšáku?“ „Rozmáznu to o toho chudáka, co si to támhle šine,“ zavrčel.

„Ať nás zaplaví revoluce! Prďoši nohu zvednout a prd ho na jižní pobřeží, Palm Miami Beach —“ a zuřivým, táhlým švihem mrštil tu kouli na projíždějící auto a ona se rozprskla přímo na čelním skle, ta sněhová koule s měkkým plesknutím explodovala a zbyla po ní zářící hvězdička na skle i v jejich očích a oni se prohýbali smíchy a plácali se do stehen, pleskla právě tak nahlas aby přitáhla pozornost šoféra za volantem starého hlučného essexu vzadu naloženého dřívím a vánočním stromečkem a ještě pár poleny, a pár dalších k sobě vpředu tisknul malý kluk, jeho syn, farmáři z Dracutu; jenom se otočil, krátce se na nás zamračil a dál ponuře pokračoval směrem k Mill Pond a k borovicím u starých asfaltek. „Hahaha viděli jste, jak se tvářil?“ ječel Vinny Bergerac, nadšeně začal skákat po silnici a popadl Gé Jého, zvedl ho a s divokým hysterickým řehotem a radostným vrávoráním do něj strčil. Málem se spolu skáceli do závěje.

Kousek stranou a úplně potichu kráčel Scotty Boldieu s hlavou zamyšleně skloněnou, jako by sám někde v pokoji zkoumal žhavý konec cigarety; byl zavalitý, malý, s ostře řezaným obličejem, uhlazený, hnědooký brunet. Otočil se a k obecnému hurónskému veselí přidal svůj tichý, zamyšlený a zdvořilý smích. V očích mu v tomtéž okamžiku nevěřícně zajiskřilo nad tím, co to po jeho střízlivém boku vyvádějí, vážně a překvapeně si je uvědomil, jako kdyby je všechny tak nějak vedla tichá, plachtící duše, a když si Lůza všiml, že se v hlubokém zadumání neúčastní té legrace, na vteřinku mu položil hlavu na rameno, zasmál se jako starší sestra a zatřásl s ním, aby ho probral: „Haló, Scotty, viděl jsi, jak El Myšo hodil tomu chlapovi do okna jabko, přesně jako když tenkrát mrsknul tu zmrzlinu na plátno, když v Koruně dávali ten film o propadlý hypotéce? Jéžiš! To je takový pako! Zíít!“

Scotty jen mávl rukou a přikývl, kousnul se do rtu a dlouze, zamyšleně potáhl z chesterfieldky, asi třicáté nebo čtyřicáté v jeho novém životě, bylo mu sedmnáct a chystal se ztěžka, pomalu a ponenáhlu ponořit do práce, a bylo tragické a krásné sledovat, jak mu sníh přistává na obočí a na prostovlasé, elegantně učísnuté hlavě. Vinny Bergerac byl hubený jako lunt a v jednom kuse ječel štěstím; jeho táta se musel jmenovat Radovan; uvnitř toho šíleně vlajícího kabátu skopičin a vyřvávání s partou se na neexistujících bocích a dlouhých, bledých a tragických nohou pohupovalo drobné, hubené, vyzáblé tělíčko. Obličej měl tenký jako břitva, ostře hezký, vybroušený pilníčkem na nehty; modré oči, bílé zuby, zářivé, bláznivé oči; vlasy měl mokré a vpředu vyčesané do kohouta, dozadu sčesané kartáčem a pod bílou šálou hladké a tmavé; obočí měl výrazné tak trochu jako Tyrone Power, obočí člověka, který vypadá dokonale a ví to. Ale byl to skrznaskrz pošuk a cvok. Jeho smích rachotil a kvílel celou tou tichou zasněženou ulicí, kde se ti, co pracovali ve svátek, choulili nad svými láhvemi a balíky a popotahovali do tmy.

Sníh se snášel skrz divoké proudy jeho výkřiků a dopadal mu na hlavu. Gé Jé vstal ze svého sněhového hrobu, kam „kurňa ty kryso“ předtím upadl a promrzle se vtřásl do měkka. Teď se celý bílý vynořil, popadl Vinnyho za pásek, nabral ho na rameno, roztočil ho jako vrtuli a shodil na zem chvatem, který všichni znali ze zápasů U Rexe a v Kanadském centru bojových umění i z těch, které si pořádali doma na dvorku — divoce hulákali a tancovali kolem nevyhnutelného vyvrcholení za hrdého pleskání adolescentních převlečníků. A to ještě ani nezačali pít. Gé Jé a Vinny se spolu svalili a zabořili do závěje, všichni tančili a vyli; sníh poletoval, tu a tam opadával z rozhoupaných větví povznesené noci; byl silvestr.

..................

překlad Michala Marková

Další články

Lubomír Kaválek se po útěku z ČSSR stal trojnásobným šampionem Spojených států, novou vlast reprezentoval na mezinárodních turnajích a šachových olympiádách, v polovině 70. let patřil do první světové desítky. Roku 1972 se jako sekundant Bobbyho Fischera zúčastnil „zápasu století“, významné bitvy studené války, v níž excentrický Američan slavně porazil mistra světa Borise Spasského z SSSR. Jeho vzpomínky literárně zpracoval Jan Novák.
Ukázky

Šachový velmistr, co utekl po roce 1968 před soudruhama

Lubomír Kaválek se po útěku z ČSSR stal trojnásobným šampionem Spojených států, novou vlast reprezentoval na mezinárodních turnajích a šachových olympiádách, v polovině 70. let patřil do první světové desítky. Roku 1972 se jako sekundant Bobbyho Fischera zúčastnil „zápasu století“, významné bitvy studené války, v níž excentrický Američan slavně porazil mistra světa Borise Spasského z SSSR. Jeho vzpomínky literárně zpracoval Jan Novák.
 | nakl. Argo
Ilustrátorka Ellla odjede z milovaného Londýna na venkov hlídat dům své kmotry Magdy poté, co jí přítel oznámil, že si potřebuje dát pauzu. Chce si tam utřídit myšlenky a přijít na to, co od života doopravdy chce. Julie Caplinová: Útěk na venkov
Ukázky

Přihodilo se při hlídání venkovského domu

Ilustrátorka Ellla odjede z milovaného Londýna na venkov hlídat dům své kmotry Magdy poté, co jí přítel oznámil, že si potřebuje dát pauzu. Chce si tam utřídit myšlenky a přijít na to, co od života doopravdy chce. Julie Caplinová: Útěk na venkov
 | nakl. Cosmopolis
Prastaré pravdy o lidském údělu - to je pojivo dnes už legendárních knih letos v létě devadesátiletého amerického spisovatele Cormacka McCarthyho. Ještě před vydáním jeho novinky Pasažér, vycházejí postupně všechny jeho do češtiny přeložené knihy v nové grafické úpravě. S Pasažérem jich bude už desítka
Ukázky

Vychází už třetí české vydání McCarthyho Hranice

Prastaré pravdy o lidském údělu - to je pojivo dnes už legendárních knih letos v létě devadesátiletého amerického spisovatele Cormacka McCarthyho. Ještě před vydáním jeho novinky Pasažér, vycházejí postupně všechny jeho do češtiny přeložené knihy v nové grafické úpravě. S Pasažérem jich bude už desítka