Ukázka:

KAPITOLA PRVNÍ

Londýn, únor 1958

Betty přišla pozdě. Zaváhala u dveří, nedokázala se rozhodnout, jestli tam vůbec má jít. Nerada na sebe upozorňovala, ale když už vážila tak dlouhou cestu… Přikradla se dovnitř a zůstala stát vzadu. Všimla si volného místa a po špičkách došla na začátek řady. Se skloněnou hlavou se prodírala doprostřed, promiňte, omlouvám se. Promiňte. Děkuji. Šosem kabátu se zachytila za opěrku. Uvolnila ho. V řadě před ní se otočil nějaký muž a vrhl na ni zlostný pohled. Omlouvám se. Těžko by pochopil, proč musela přijít, jak je to pro ni osobně důležité.

Sedla si a ovívala se programem. Musela skoro celou cestu běžet, a zpotila se, i když byl mrazivý únorový den. Rozepnula si kabát, vysoukala ruce z rukávů, naklonila se na stranu a vytáhla zpod sebe šosy. Soused jí uštědřil nasupený pohled a pohoršeně mlaskl. „Promiňte.“ Usmála se, spíš vycenila zuby. Dělám, co můžu. Kabát složila, předklonila se a dala ho pod židli. Sundala si klobouk a šálu a položila je na kabát. Opřela se a nadzvedla si vzadu vlasy. Příjemný pocit, když si takto zchladila krk. Předklonila se a šátrala v kabelce, vytáhla zápisník a tužku a snažila se nalistovat správnou stránku. Šustilo to. Koutkem oka zahlédla, že soused se k ní naklonil a položil si prst na rty. Předstírala, že si ho nevšimla, i když vnímala, jak na ni upírá oči a bedlivě ji sleduje.

Olízla špičku tužky, narovnala se a pustila se do psaní. Historik A. J. P. Taylor prohlásil, že poslance, kteří bombu podporují, bychom měli označit za vrahy. Byl asi ve věku jejího otce, něco přes padesát. Takže jako já nesmýšlejí jen mladí, řekla si Betty. Uvažují tak i muži středního věku. Vstala a začala tleskat. Zápisník i tužka jí spadly na zem, takže když si pak sedla, musela je hledat mezi židlemi. „Buďte, prosím vás, zticha,“ řekl jí soused. „Omlouvám se.“ Usmála se na něho, odpusťte. Přikývl a rty se mu nakrabatily. Byl starší než ona. Dokonce měl lehce prošedivělé skráně. Zlobil se. Stává se to snad ve vyšším věku? Že je člověk náladový? Popudlivý?

Měl na sobě ručně pletený béžový svetr se vzorem ze skotského ostrova Fair. Mezi tmavomodrými vlňáky a černými roláky se dost vyjímal. Maminka jí kdysi pletla svetříky a vesty. Kupovala jemnou dvojitou vlněnou přízi, nenamotanou, a Betty pak musela nastavit ruce, aby maminka vlnu přemotala do klubíček. Pletla všechno, uštrikovala mnohem víc věcí, než potřebovala, a Betty to všechno neunosila. Při pletení si připalovala jednu cigaretu od druhé, takže všechno bylo cítit kouřem a levandulovým pudrem. Před válkou nekouřila. Válka všechno změnila. Betty popotáhla, jako by si to dokázala přivolat, a vytáhla z rukávu kapesník. Vysmrkala se. Pořád ještě se jí po mamince stýskalo, vlastně čím dál víc. Asi i víc než po sestře. Těžko to rozhodnout. Věděla, co se stalo mamince, ale sestra prostě zmizela. Tohle shromáždění vlastně uspořádali kvůli nim, pomyslela si. Kvůli nim.

Cítila, že se na ni soused dívá. Zastrčila si kapesník zpátky do rukávu a soustředila se na pódium. Kdo je to ten Alex Comfort? Nicméně se jí líbilo, co o Británii říkal – o mravním úpadku a rituální sebevraždě. Moc pěkné slovní spojení. Zapsala si to. Další potlesk. Dala si zápisník mezi zuby – aby jí při tleskání vestoje zase nespadl. Uvědomovala si, že chovat se takto na veřejném shromáždění je naprosto nebritské. Ale prostě je to potřeba. Souhlasila s každým slovem. Všechno by hned podepsala, nebo co vlastně budou chtít. Pustila zápisník ze zubů a znovu se začala ovívat. Bylo tam plno. Kolik asi lidí? Ani se je nepokoušela spočítat. Minimálně několik tisíc. A všichni smýšleli jako ona. Někteří byli docela staří. Jaderná válka je špatná. Co na tom, že Rusko vyhrálo vesmírný závod? A co má být, že by ze Sputniku mohli odpálit vodíkovou bombu? Přece to neznamená, že by je měl Západ napodobovat. Amerika a Rusko jsou jako dva kohouti, kteří si brousí ostruhy. Nebo je to spíš hra na sraba. Kdo mrkne první… a prásk! Armagedon. A kvůli čemu?

Nechápala, proč to tolika lidem nedochází. Pořád jen melou o rudém nebezpečí a světové nadvládě, o bezbožných komunistech a bezcitných Rusech, kteří vystřelili do vesmíru obyčejného pejska a nechali ho tam uhořet. Jako by jim na psu záleželo víc než na lidech. Po jaderné válce přestane mít nějaká nadvláda smysl a bude jedno, kdo si začal. Takže jaký to má smysl? Děsilo ji to víc než ruské nebezpečí. Někdy mizerně spala, ve snu viděla jaderný úder, ohnivou stěnu, atomový hřib, neviditelný jedovatý povlak, který si pomalu sedá. Někdy si říkala, jestli by jako Mary ve filmu Na břehu polkla sebevražednou pilulku. Nebo to byl kyanid? Už se nepamatovala. V sále se vznášela jakási naléhavost. Betty vzrušeně dýchala, stejně jako každý kolem, všichni tu byli tak nějak propojení. Dokonce i ten mrzout vedle ní se usmíval. Ještě nikdy nic takového nezažila, stala se součástí nesmírné, nezadržitelné změny. Napadlo ji, že se to podobá zamilovanosti – asi jako když člověka unáší lavina naděje a dobrodružství. Blaženost. Naslouchala poslednímu řečníkovi, vyzýval k akci, zval na pochod do Aldermastonu. Tu bombu je třeba zakázat! Zastavíme to. Ovšem. Ovšem. Shromáždění skončilo.

...........

přeložil Jiří Hrubý