Evenson často uvádí, že vlastně píše „epistemologický horor – bez ohledu na to, jaké hrůzy v příběhu figurují, ta největší spočívá vždy v tom, jak nestabilní je naše vnímání reality a pocit vlastního já. (pozn.nakladatele: Epistemologie je filozofická disciplína zabývající se původem, předmětem, rozsahem a výsledkem poznání, jde tedy o „teorii poznání“. V Evropě jí říkáme spíše gnoseologie.) O své metodě říká: „Rád tvořím věci, které čtenáři slouží jako spouštěč nebo katalyzátor, takže je nucen je doplňovat. Tímto způsobem se příběh nakonec stane kombinací slov na stránce a čtenářovy reakce na ně. Moje dílo je docela temné a provokativní a vyzývá čtenáře, aby se přiblížil k událostem nebo lidem, od nichž by se v životě radši držel dál, ovšem smyslem toho je poskytnout čtenáři plnější a komplexnější povědomí o tom, co to znamená být člověkem.“

Ukázka:

Ať jsme otáčeli, jak jsme chtěli

Ať jsme tu dívku otáčeli, jak jsme chtěli, obličej neměla. Vlasy vpředu, vlasy vzadu – už jenom rozhodnout, co je vpředu a co vzadu, bylo nemožné. Řekl jsem Jimu Slipovi, ať se dívá z jedné strany, a já se díval z druhé a ostatní členové lóže se ji pokoušeli jemně (anebo ne až tak jemně) přidržet na místě, ale ať jsme se na ni dívali a přidržovali ji, jak jsme chtěli, obličej tam prostě nebyl. Její matka ječela a dávala vinu nám, ale co jsme s tím my mohli dělat? Naše vina to nebyla. Nebyli bychom s tím mohli udělat nic.

Potom Verla Kramma napadlo zavolat na ně, do nebe, zavolat za těmi vzdalujícími se světly, aby se vrátili a vzali si ji. Vzali jste si jí jen půl, křičel. Vzali jste si dvakrát tu samou půlku. Teď mějte sakra aspoň tu slušnost a vemte si i ten zbytek. K volání se přidalo i pár dalších, jenže oni se nevrátili, nevrátil se nikdo. Odletěli a nechali nás tu s dívkou, kterou jste, ať už jste se na ni dívali, jak jste chtěli, vždycky viděli zezadu. Nejedla, anebo jestli jedla, tak jedině tak, že jsme to nepoznali. Prostě se pořád jen točila dokolečka, chodila pozpátku a do všeho vrážela a pokoušela se zvedat předměty hřbetem ruky.

Byla to kompletní dívka udělaná ze dvou polodívek, jenomže udělaná špatně, ze dvou stejných polovin. Po nějaké době jsme se na ni už skoro nemohli dívat. Nakonec jsme nedokázali přijít na to, co s ní, kromě toho, že ji tam prostě necháme. Její matka nejdřív protestovala a kousala a škrábala, ale nakonec ji ani ona nechtěla – ona prostě jen chtěla mít lepší pocit z toho, že ji sama nechá plavat, a vina měla padnout na nás.

Zatloukli jsme dveře prkny a zabednili okna. Na Verlovu žádost jsme nechali tu díru ve střeše, protože jsme doufali, že oni se pro ni vrátí. Nějakou dobu jsme nechali u dveří stát hlídku, která lóži podávala hlášení o šmátrání zevnitř, ale jakmile zvuky utichly, i tu hlídku jsme odvolali. Pozdě v noci se mi o ní zdálo, ne o té dvojité půlce dívky, kterou jsme měli, ale o té dvojité půlce, kterou jsme neměli. Viděl jsem ji kilometry nad námi, v řídkém, slabém ovzduší, běžným způsobem naprosto nedýchatelném, jak se vznáší v jejich korábu. Byla tam – dívka, která stojí vždycky tváří k vám, ať se vrtnete kamkoli. Dívka, která vycení zuby a hledí na vás, hledí.

překlad Jakub Němeček