Ukázka:

KAPITOLA 1

NOVÝ SIROTEK

Blíží se babizna Mizerová. Čekáme, co se bude dít, našponovaní jako péro hodin. Jestli uslyšíme, kdo bude potrestaný, nebo jestli k nám přibyde nový sirotek. Šroubek vyskočí ze sedadla, když do jídelny napochoduje babizna ve svém obvyklém dokonale střiženém černém sáčku a sukni až na zem. Šedé vlasy má sčesané v týle do drdolu. Nese si rákosku. V patách se jí drží malý klučík. Přestanu zadržovat dech a povzdechnu si. Je to nový sirotek. Klučík vypadá vyděšeně. Má už na sobě šedé oblečení, jaké nosíme my všichni. V ruce mu chrastí černožlutá krabička univerzálních sirek Čarojas. Babizna Mizerová dává takovou krabičku každému novému sirotkovi. Tvrdí, že je to dárek, krabička, kam za něj naskládal sirky někdo jiný. Většina z nás říká slečně Moserové babizna Mizerová, když nás neslyší. Říkáme jí tak proto, že kdykoli k nám přijde nový sirotek, ze všeho nejdřív ho připraví o jméno a dá mu nějaké nové. Babizna Mizerová nosí na palci kovový chránič, který vypadá jako součást rytířského brnění. Nosí ho pořád, i když doopravdy ho potřebuje, jen když střílí z kuše. Kluk stoupá po schůdcích na pódium a sirky v jeho krabičce chřestí. 

Babizna Mizerová práskne do pódia špičkou rákosky a zavrčí: „Stůj rovně.“ Zajímalo by mě, jestli ten klučík znal svoje rodiče. Já si na ty svoje nevzpomínám. Nevybavuju si jejich tváře. Nevím, jestli žili v městském domě, v chatrči nebo někde úplně jinde. I v těch nejranějších vzpomínkách mám jen továrnu: vysoké vězeňské zdi, těžké železné brány a ohromný komín, na vrcholku zčernalý od sazí. „Tohle je Zátka. Bude tu teď žít s námi.“ Babizna Mizerová namíří rákosku na mě. „Knote, ukážeš mu, jak to tady chodí.“

Sevře se mi žaludek. Z toho by mohl koukat další výprask. Když se zvedám z lavice u jednoho z dlouhých stolů, Maceška mě šťouchne do lokte. „Vsadím se, že nevydrží ani půl dne.“ „To se uvidí.“ Doufám, že se plete. Jinak by to byl už třetí sirotek v řadě, co byl pryč, než bys řekl švec, a já bych zase pracoval vedle prázdné stoličky. Jdu si pro Zátku. Je mu odhadem nějakých sedm osm let. Kůži má bledou jako papír, takže vypadá, jako by žil někde ve sklepě nebo v přístřešku na uhlí. Než mu uvolním místo na lavici vedle sebe, pořád chřestí tou krabičkou. „Sebrala ti všechny tvoje věci, viď?“ zašeptám. Klučík přikývne. „To dělá každému. Já jsem Knot.“

Po pár minutách se rozletí dveře z kuchyně a objeví se Zámek. Tlačí před sebou vozík s prázdnými miskami a mosaznou várnicí na čaj. Zámek je nejstarší sirotek v továrně a dělá babizně Mizerové asistenta. Na bradě má strniště tak tvrdé, že o něj může zapalovat sirky. Někdy je pro zábavu cvrnká po nás, co balíme. Nesnášíme ho skoro stejně jako babiznu Mizerovou. Tlustou rukou popadne misku a druhou otočí mosazným kohoutkem. Do misky vychrstne proud žmolkovité našedlé tekutiny. Zátka zírá na plnou misku. „Ovesná kaše,“ řeknu. „Dostáváme ji ke každému jídlu. Není to až tak hrozné. Nemá žádnou chuť, takže si můžeš představovat libovolnou příchuť. Hlavně nesmíš nechávat zbytky, jinak bude zle.“

Ukážu hlavou na Zámka, který rozdává plné misky a do každé ještě kápne z velké láhve cosi hnědého. „A to je medicína. Dávají nám ji, abychom zůstali zdraví.“ Babizna Mizerová a Zámek kaši nejedí. Sedí u stolu na vyvýšeném pódiu a cpou se pečenými kuřaty, krůtami a kachnami, klobásami a slaninou, kusy hovězích nebo jehněčích pečení a pečenými bramborami s hustou omáčkou. Jako dezert si dávají čerstvé vdolečky, jablečné koláče s vanilkovým krémem, bábovky, švestkové koláče, koláčky s melasou nebo marmeládou a žemlovku. O jídlo se nikdy s nikým nedělí a nedávají nám ani zbytky, i když toho po nich zůstává spousta. Po večeři babizna Mizerová odvelí mě a Zátku do své pracovny a ostatní zatím Zámek odvede nahoru. 

.........

překlad Dominika Křesťanová