V listopadu 1968 se konalo plénum ÚV KSČ, jehož závěry se nesly v duchu nastupující normalizace. Následně úřady studentům zakázaly manifestace chystané k Mezinárodnímu dni studentstva 17. listopadu. Studenti se proto rozhodli vstoupit do stávky: okupační stávku zahájili 18. listopadu a stávkovat vydrželi tři dny.

„Místnost byla celá popsaná nápisy. A pořád tam někdo byl. Ve dne v noci. Chodily tam různé delegace z podniků, že nám drží palce. Lidé vozili peníze – ne velké peníze – prostě co se vybralo. Přivezli třeba rum nebo špekáčky, abychom měli co jíst. Protože to byla okupační stávka, takže ti studenti tam měli být jakoby pořád.“ Na programu nebyla jen politika: konaly se koncerty Karla Kryla či Jiřího Suchého, přednáškou přispěl Egon Bondy. „Byl to hodně živý čas. Ale bylo jasné, že stávka skončí, a co bude dál, že se neví. Jednotliví činitelé, kteří se chtěli držet toho, čeho se drželi na jaře, museli odcházet. A tak se to pomalu lámalo.“

Petruška Šustrová se s porážkou nehodlala tak snadno smířit. Hledala někoho, kdo by byl ochotný v odporu pokračovat – a našla Petra Uhla, Jaroslava Suka, Jaroslava Baštu, Michala Stašu a další mladé lidi, se kterými v prosinci 1968 na koleji Větrník založila Hnutí revoluční mládeže (HRM). V zakládajícím manifestu se hnutí přihlásilo k socialismu, k myšlenkám nové levice a trockismu, v zásadě se ale stalo platformou pro lidi různých politických názorů, které spojoval odpor proti stávající situaci. Petruška podle svých slov nebyla žádná revolucionářka ani trockistka, proti nastupující normalizaci by se ale „spojila i s čertem“ a nenašla zkrátka nikoho jiného, kdo by byl podobně aktivní.

Hnutí vydávalo revoluční provolání a protestní prohlášení, cyklostylovalo letáky a navázalo kontakty se zahraničím. V jejím bytě se množil například polsky psaný Necenzurovaný bulletin či sborník s názvem Byrokracie ne – revoluce ano. Před prvním výročím srpnové invaze šířilo hnutí výzvu k pasivnímu odporu, vyjádřenou v deseti praktických bodech. Lidé podle ní měli vyjádřit odpor k okupaci tím, že 21. srpna 1969 nepojedou tramvají, nekoupí si noviny a podobně. Řada z nich tak skutečně učinila, což ovšem nezměnilo nic na tom, že protesty proti okupaci byly tvrdě potlačeny a nadlouho se staly posledním masovým projevem odporu proti režimu.

Také samotné HRM mělo být brzy definitivně potlačeno. Od října 1969 se mezi členy hnutí pohyboval agent StB Josef Čechal a sbíral kompromitující materiál. Na přelomu roku 1969–1970 bylo devatenáct mladých lidí postupně zatčeno. Pro Petrušku si přišli 15. prosince 1969. Tajní na ni čekali před poštou, kde v té době pracovala. Odvezli ji domů k domovní prohlídce a poté následoval převoz do Ruzyně. Půldruhého roku strávila ve vazební věznici. Společnost jí tu dělaly povětšinou různé „šlapky“, jejichž absurdní a „nesmyslně kruté“ příběhy ji prý utvrdily v přesvědčení, že stát, ve kterém žije, je nelidský – do kriminálu zavírá lidi, kteří by od něho potřebovali spíše pomoc.

z životopisu připraveném Pamětí národa, celý životopis TADY

Většina lidí se chová podle toho, jak je nastaveno okolí, ve kterém se pohybuje, jak je vnímá, respektive jak chce, aby ho okolí vnímalo – pokud to tedy nejsou asociálové, kterým je celý ten systém adekvátního vystupování, předstírání platnosti, obhajování pozic šumák. Petruška asociál nebyla, a i když měla starost o to, kde žije, chovala se vždycky podle svého, což někdy mohlo být rozčilující: jako u každého smrtelníka nemuselo to „její“ být zrovna to pravé ořechové – viděno ne jen z té druhé strany.

Petr Placák