Doslov

Když mi před třiceti lety v rozmezí tří let zemřeli rodiče, dlouho jsem se utápěl v zoufalství. Byli pro mě obecenstvem, před nímž jsem hrál svůj život, a když byla ta dvě místa v divadle najednou prázdná, připadalo mi, že hra samotná postrádá smysl. Truchlil jsem pro ně, ale důsledkem jakési bezmoci jsem byl k neutěšení. Ani teď nedokážu přesně rekonstruovat, jak jsem se probral k životu. Znovu jsem se zamiloval a našel někoho, kdo chápe a odpouští a kdo miluje celým srdcem. Být se svými dvěma dětmi, sledovat, jak vyrůstají, a vidět v jejich tvářích rysy mé mámy a mého táty mi pomohlo oživit naději, že v nich žijí dál. Opět se mi začalo zdát o rodičích. Viděl jsem tátu, jak se prochází po pláži omývané vlnami a tu a tam se shýbne, aby sebral lasturu. Viděl jsem maminku, jak si u kolen uhlazuje nové červené šaty a ptá se mě, jak jí sluší. Začal jsem o nich mluvit s bratrem a přitom jsem zjistil, jak odlišně si všechno pamatuje. Touto cestou, jako když se zařazují fotografi e do alba, jsem začal usazovat na místo vlastní nesmazatelné vzpomínky.

Dnes, když uplynulo třicet let, čas vykonal své. Nic už nebolí tak jako kdysi a já cítím, že z mého života nikdy nezmizí jejich vlídná přítomnost. Na okenním parapetu u mě v pokoji, kam při psaní dopadá světlo, stojí figurka tančícího koně — alespoň na mě tak působí —, kterou otec před více než šedesáti lety vyřezal ze zakrouceného kořene kanadského smrku, když trávil letní den na chatě v Georgian Bay. Dívám se na ni konečně beze smutku a vzteku, který nás někdy rozděloval, a říkám si, jak jsem vděčný, že byl mým otcem a že já jsem jeho synem. A zrovna tak mě už nepronásledují vzpomínky na maminku na sklonku života — kdy se nám úplně vzdálila, kdy nemohla mluvit a nepamatovala si naše jména — a místo toho si vzpomínám na rozesmátou ženu plnou života a naděje, která nám při vaření oběda, když jsme přišli ze školy, zpívala písničky Judy Garlandové, na umělecky založenou ženu, která namalovala můj portrét, když mi bylo osm, který teď visí na stěně nad psacím stolem mé ženy a zdá se být věrnou podobiznou člověka, jímž jsem byl po celý život.

Když jsem se vyrovnával s jejich smrtí, naučil jsem se, že útěcha je jak vědomý akt, při němž pátráme po smyslu našich ztrát, tak zároveň hluboce nevědomý proces, při němž v zákoutích naší duše objevujeme naději. Je to ta nejtěžší, ale také nejvděčnější práce, kterou konáme a které se nemůžeme vyhnout. Nemůžeme žít v naději, a přitom se nesmířit se smrtí nebo s prohrou a nezdarem. Některé mé neúspěchy byly soukromého rázu, jiné veskrze veřejné. Následné fáze uzdravování začínají sebelítostí, dokud člověku nedojde, že v životě je mnoho horších věcí. V další fázi si říkáte, že jste ze sebe vydali to nejlepší, i když zůstává bolestné si přiznat, že to nejlepší nebylo ani zdaleka dost dobré. Pak se snažíte nechat všechno plavat, jen abyste zjistili, že není dne, kdy byste si nepřáli být méně bláhoví a nelhat si tolik do kapsy. Ale na konci této cesty nakonec podobně jako Havel pochopíte, že musíte převzít odpovědnost za celého člověka, jímž jste kdysi byli, být hrdí na to, oč jste usilovali, a nést plnou vinu jen na těch částech svého selhání, jež se týkaly výlučně vás.

Touto pomalou, plnou oklik a jen pramálo vědomou cestou dospějete k útěše. Můžete se dokonce naučit vděčnosti za to, co vám neúspěch prozradil o vás samých. Neúspěch je ohromný učitel, stejně jako stárnutí. S přibývajícím věkem mi ubyla alespoň jedna falešná útěcha. Ze všech výsad, jichž se mi dostávalo díky milujícím rodičům, společenské třídě, rase, vzdělání a státní příslušnosti, byla nejpevněji zakořeněná výsada existenciální: že jsem čímsi výjimečný. Obdržel jsem univerzální vstupenku, která mi zaručovala snadný průchod životem. Taková představa byla pochopitelně zcela pomýlená, ale byla to iluze, která mě utvrzovala ve většině mých snah. Neúspěch a stárnutí většinu z nás časem naučí čemusi jinému. Člověk se zbaví iluzí o výjimečnosti, která mu propůjčuje odolnost vůči hlouposti a neštěstí, a dobrovolně či nedobrovolně přijme fakt, že se neliší od ostatních, že je obětí bludu, sebeklamu a všech neduhů, jimž tělo dědičně podléhá. Uvědomíte si, že univerzální vstupenku budete muset odevzdat a že vás tak jako tak čekají dveře, které ani s ní nepůjde projít. Nějakou dobu po odevzdání vstupenky trvá, než přijmete za svůj právě se probouzející pocit solidarity se zbytkem lidstva, než si uvědomíte, že vaše předchozí liberální projevy abstraktní solidarity byly tak strašně falešné, a než vám konečně dojde, že jste se všemi ostatními spojeni společným osudem. Ale tato poznání jsou nevyhnutelnou součástí stárnutí a představují určitou útěchu.

Možná nejste výjimeční, ale patříte k ostatním. Není to tak bezútěšné ani tak obtížné přijmout. Možná vás to dokonce přiměje být o něco vnímavější k neštěstím a pohromám druhých a plněji si uvědomovat prastarou moudrost, která nás odedávna varuje, abychom nebyli tak domýšliví a pošetilí. Některé tyto zkušenosti mě vedly k vytvoření této knihy. Při jejím psaní jsem se vyrovnával se svými ztrátami a přitom se obklopoval živoucími postavami, které se se mnou ve svých dílech dělily o hodiny plné soužení, kdy se snažily nalézt cestu k naději. Zdá se mi, že útěcha, kterou nabízejí, spočívá v podaném příkladu, v odvaze, rozvaze a v odhodlání zanechat po sobě odkaz, jenž by nás mohl utěšit. „Přetrvalo dílo?“ ptal se básník v roce 1944, když ho obkličovaly dějiny. Ano, přetrvalo a my jsme díky němu lepší. V jejich společnosti se mi vrátil pocit nepřerušené souvislosti a občasné velikosti lidské zkušenosti. Na jejich příkladu jsem se naučil, že když čelíme utrpení a ztrátě, nikdy nejsme sami. Vždy se najde někdo, kdo už si tím prošel a může se s námi o tuto zkušenost podělit. Doufám, že vám to bude stejnou útěchou jako mně.

Ačkoli jsem se zabýval třemi starověkými naukami nabízejícími útěchu — hebrejskou, křesťanskou a stoickou — a čtvrtou moderní naukou, ideou pokroku, která vedla Marxe k víře v revoluci, tato kniha je především o lidech. Neboť vposledku nám nejsou útěchou nauky, nýbrž lidé: jejich příklad, jejich jedinečnost, jejich odvaha a nezlomnost, jejich přítomnost, když je potřebujeme nejvíc. V temných dobách nám nic tak abstraktního, jako je víra v dějiny, v pokrok, ve spásu nebo v revoluci příliš nepomůže. Jsou to jen nauky. My potřebujeme lidi, lidi, kteří nám svým příkladem ukazují, co to znamená vytrvat, vytrvat navzdory všemu.

Na závěr uvedu zářný příklad jednoho takového člověka, básníka Czesława Miłosze, s nímž jsme se s manželkou setkali v jeho domě v Berkeley v Kalifornii jednoho jasného lednového dne roku 1998. Obapolná radost z jeho poezie byla jedním z pojítek, která nás jako nový pár spojovala. Právě jeho báseň „Po vyhnání“ jsem Zsuzsanně recitoval při našem svatebním obřadu v roce 1999, kdy mi hlas uvázl v hrdle při posledním verši: „kterou tvoje láska náhle proměnila“, neboť dokonale vyjadřoval to, co pro mě znamená. Když jsme se s básníkem, drobným mužem s nezapomenutelnýma, hluboko posazenýma modrýma očima pod huňatým obočím setkali, bylo mu sedmaosmdesát let. Hbitost těla a neodolatelný šarm popíraly jeho věk. Zastihli jsme ho samotného v domě na Grizzly Peak Boulevard, v němž bydlel coby profesor na Berkeley už téměř čtyřicet let. Působilo to tam prázdně, protože se měl zanedlouho přestěhovat zpátky do Krakova v rodném Polsku. Sešli jsme po schodech do prostorného, vyklizeného obývacího pokoje a Zsuzsanna se ho zeptala, jestli by nám nechtěl číst. Skloněný nad knihou, kterou jsme mu předtím podali, předčítal obřadně, tichým, zastřeným, ale výstižným hlasem, měl zjevné potěšení z toho, že čte anglicky svá vlastní slova, a v očích mu potěšeně blýskalo, když ho Zsuzsanna požádala, aby ještě něco přečetl. Ve chvíli, kdy jeho hlas zaplnil místnost, každé slovo mělo v sobě váhu životní zkušenosti. Byl básníkem, jehož „Campo dei Fiori“ a „Ubohý křesťan se dívá na ghett o“ nalezly slova pro vyjádření pocitů, s nimiž v roce 1943 sice nezraněn, ale bezmocný přihlížel vyvražďování polských Židů ve Varšavě; byl mužem, který se rozhodl pro exil, nejprve ve Francii a později v Americe, protože v komunistickém Polsku padesátých let nemohl žít v pravdě; byl spisovatelem, který v knize esejů Zotročený duch jako jeden z prvních analyzoval opovržení komunistického systému vůči všemu duchovnímu; byl učitelem, který si v exilu osvojil nový jazyk a od počátku šedesátých let vyučoval slovanskou literaturu a polskou poezii, a občas si zoufal, zda se ještě někdy dočká svobodného Polska; byl manželem, který pečoval o svou invalidní ženu, aby pak jen bezmocně přihlížel, jak chřadne a umírá; byl otcem, který snášel vyhrožování psychotického syna s namířenou pistolí; byl umělcem, který v roce 1980 obdržel Nobelovu cenu, ale který se svěřil příteli, že by ji vyměnil za ženino a synovo zdraví; byl člověkem, který ve svých osmdesáti letech znovu našel lásku a který si díky neroztržitelnému spojení s prýštícím pramenem rodného jazyka uchoval naději v každé životní krizi.

Přečetl nám jednu báseň, kterou jsme se Zsuzsannou znali nazpaměť. Byla napsána právě v tomto domě, z jehož zahrady se naskýtal výhled na Sanfranciský záliv. Pro nás oba je trvalým popisem toho, jaké to je pociťovat útěchu, smíření se ztrátami, vyrovnání se s pocitem hanby a lítosti a navzdory všemu cítit, že nás krása života neopouští. Napsal ji v roce 1970, tedy před některými ztrátami, jež ho měly teprve postihnout, a to jen zřetelně ukázalo, nakolik útěcha zůstává celoživotním dílem, které je třeba neustále obnovovat, byť ji lze zakusit v jediném okamžiku. Báseň, která tento okamžik zachycuje, se jmenuje „Dar“. Útěcha je za všech okolností darem, formou milosti, kterou si ne vždy zasloužíme, ale která, jakmile se nám jí aspoň na prchavý okamžik dostane, přispívá k tomu, že náš život stojí za to žít:

Takový šťastný den.

Mlha klesla časně ráno, pracoval jsem v zahradě.

Kolibříci se třepotali nad květem zimolezu.

Na zemi nebylo jediné věci, kterou bych chtěl vlastnit.

Neznal jsem nikoho, komu by stálo za to závidět.

Zapomněl jsem na všechno, co se stalo zlého.

Nestyděl jsem se myslet si, že jsem byl, kým jsem.

Necítil jsem žádnou bolest v těle.

Když jsem se narovnal, viděl jsem modré moře a plachty.

.......

překlad Jaroslav Hronek