Ukázka:

Den

Najednou jsem stál v tmavém dvoře a červeným obloukem vrat jsem viděl naproti — na druhé straně úzké, špinavé uličky — židovského vetešníka, jak se opírá o zeď u starého krámku, jehož klenutý vchod byl ověšen starým železným harampádím, polámaným nářadím, zrezivělými třmeny a bruslemi a všelijakými dalšími vysloužilými předměty. Na tomto obrazu ležela mučivá jednotvárnost, kterou se vyznačují všechny dojmy, jež den za dnem, tak a tak často, jako podomní obchodníci překračují práh našeho vnímání, a nevyvolával proto ve mně ani zvědavost, ani překvapení. Uvědomil jsem si, že jsem už dlouhou dobu v tomto prostředí doma. Ani toto zjištění ve mně nezanechalo žádný hlubší dojem, i když bylo v naprostém protikladu k tomu, jak jsem se sem dostal a co jsem vnímal ještě před chvílí. Kdysi jsem musel slyšet nebo číst o zvláštním přirovnání kamene ke kousku tuku, napadlo mi najednou, když jsem stoupal po vyšlapaných schodech ke svému bytu a roztržitě uvažoval o ušmudlaném vzhledu kamenných dlaždic. Tu jsem zaslechl kroky, běžící nade mnou po schodišti, a když jsem došel ke svým dveřím, viděl jsem, že to byla čtrnáctiletá rudovlasá Rosina, dcera vetešníka Aarona Wassertruma. Musel jsem těsně kolem ní, opírala se zády o zábradlí a smyslně se zakláněla. Její špinavé ruce obemkly železné tyče — aby udržela rovnováhu —, a já jsem viděl, jak jí nahá předloktí bledě svítí v pošmourném polosvětle.

Vyhnul jsem se jejímu pohledu. Rosinin vtíravý úsměv a voskový obličej houpacího koně mi byl odporný. Ta musí mít houbovité, bílé maso jako axolotl, kterého jsem před chvílí zahlédl v teráriu u ptáčníka, cítil jsem. Řasy rudovlasých jsou mi stejně protivné jako řasy králíků. Otevřel jsem a rychle jsem za sebou přibouchl dveře. Ze svého okna jsem viděl vetešníka Aarona Wassertruma před krámkem. Stál opřen u vchodu do temné klenuté místnosti a štípačkami si cvikal nehty. Byla rudovlasá Rosina jeho dcera, anebo neteř? Nebyli si vůbec podobní. Mezi židovskými obličeji, které den co den vídám v Hampejské uličce, dovedu rozlišovat různé kmeny, jež se dají blízkým příbuzenstvím jednotlivých osob setřít právě tak málo, jako se smísí olej s vodou. Tady se nedá říci: tihle dva jsou bratři nebo otec a syn. Ten patří k jednomu kmeni, onen k druhému; to je vše, co se dá vyčíst z rysů obličeje. Jaký by to také mělo význam, i kdyby Rosina byla vetešníkovi podobná! Tyto kmeny chovají k sobě navzájem skrytou ošklivost a odpor, který překračuje dokonce i hranice úzkého pokrevního příbuzenství — avšak dokážou jej udržet v tajnosti před vnějším světem, jako lidé, kteří střeží nebezpečné tajemství. Ani jediný z nich nedovolí ostatním do něho nahlédnout, a v této shodě se podobají nenávistným slepcům chytajícím se lana nasáklého špínou: jeden oběma rukama, druhý jen s nechutí jedním prstem, avšak všichni posedlí pověrčivou bázní, že musí propadnout zkáze, jakmile opustí společnou oporu a oddělí se od těch druhých. Rosina patří ke kmeni, jehož rudovlasý typ je odpudivější než typy jiných kmenů. Muži mají vpadlé hrudníky a dlouhé slepičí krky s vyčnívajícím ohryzkem. Jsou jakoby celí pihovatí, tito muži, a trpí po celý život smyslností — vskrytu vedou proti svým choutkám nepřetržitý, bezúspěšný zápas, sužováni ustavičným nechutným strachem o své zdraví.

Nebylo mi jasné, jak jsem vůbec mohl Rosinu považovat za příbuznou vetešníka Wassertruma. Nikdy jsem ji přece neviděl v starcově blízkosti ani nepozoroval, že by na sebe kdy promluvili. Také byla skoro pořád v našem dvoře nebo se krčila v temných koutech a chodbách našeho domu. Zcela jistě ji všichni moji sousedé pokládají za vetešníkovu blízkou příbuznou, či aspoň schovanku, a přece jsem byl přesvědčen, že by žádný z nich nedokázal uvést jediný důvod pro takovou domněnku. Chtěl jsem se vytrhnout z myšlenek na Rosinu a vyhlédl z otevřeného okna své ložnice dolů do Hampejské ulice. Jako by Aaron Wassertrum ucítil můj pohled, obrátil náhle ke mně vzhůru obličej. Svůj strnulý, hrozný obličej s kulatýma rybíma očima a odchlípeným horním rtem, rozťatým zaječím pyskem. Připadal mi jako pavouk, který cítí i nejjemnější záchvěv své sítě, jakkoli nezúčastněně se tváří. A z čeho asi žije? Nač myslí a jaké má záměry? — Neměl jsem tušení. Na zdi jeho krámku visí den za dnem, rok po roce beze změny stále tytéž mrtvé, bezcenné věci. Mohl bych je nakreslit se zavřenýma očima: tady zprohýbaná plechová trumpeta bez klapek, zažloutlý obraz namalovaný na papíře s podivně seskupenými vojáky. A vpředu na zemi, těsně na sebe naskládány, takže nikdo nemůže překročit práh krámku, řada kulatých železných plátů od kamen. Počet všech těchto předmětů se nikdy nezvětšuje ani nezmenšuje, a jestliže občas nějaký kolemjdoucí zastavil a přeptával se na cenu toho či onoho, zmocňovalo se vetešníka prudké vzrušení. Ohrnul svůj zaječí pysk způsobem, který naháněl hrůzu, a podrážděně vyrážel cosi nesrozumitelného kloktavým, přerývaným basem, takže zákazníka přešla chuť dál se vyptávat a zastrašen pokračoval v cestě.

Pohled Aarona Wassertruma bleskurychle sklouzl od mých očí a spočíval nyní s napjatým zájmem na holých zdech vedlejšího domu v bezprostřední blízkosti mého okna. Co tam jen mohl vidět? To je přece zadní strana domu, jeho okna vedou do dvora! Jen jedno z nich je obráceno do Hampejské ulice. Zdálo se mi, že náhodou právě teď někdo vstoupil do místnosti, která leží v témže poschodí jako můj byt — myslím, že je tam jakýsi zastrčený ateliér —, zaslechl jsem totiž skrz zeď mužský a ženský hlas. To však v žádném případě nemohl vetešník zezdola zpozorovat! Před mými dveřmi se někdo pohnul a já jsem uhodl: to je ještě pořád Rosina, která stojí ve tmě venku a žádostivě čeká, zda ji přece jen nebudu chtít zavolat k sobě. A dole, o půl poschodí níže, číhá na schodišti neštovičný výrostek Lojza a napjatě čeká, jestli jí otevřu; skoro cítím stoupat až sem ke mně nahoru dech jeho nenávisti a zpěněné žárlivosti. Netroufá si přijít blíž, aby jej Rosina neviděla. Ví, že je na ní závislý jako hladový vlk na svém hlídači, a přece by nejraději vyskočil a bez rozvahy popustil uzdu své zuřivosti! — — — Usedl jsem ke svému pracovnímu stolu a připravil si pinzety a rydla. Ale nic se mi nedařilo, moje ruka nebyla dost klidná, aby mohla opravit jemné japonské rytiny. Trudný, pochmurný život ležící na tomto domě ochromuje mou mysl, a v duši se mi vynořují staré obrazy. Dvojčata Lojza a Jaromír jsou sotva o rok starší než Rosina. Na jejich otce, pekaře hostií, jsem se už jen stěží rozpomenul: myslím, že o ty dva teď pečuje nějaká stařena. Ale vůbec nevím, která to je z těch mnoha, jež bydlí zalezlé v domě jako ropuchy ve svém úkrytu. Stará se o oba chlapce, to jest: poskytuje jim přístřeší; za to jí musí odevzdat všechno, co příležitostně ukradnou anebo vyžebrají. Jestlipak jim také dá najíst? To asi těžko, protože stará se vracela domů až pozdě večer. Prý je omývačkou mrtvol. Lojzu, Jaromíra i Rosinu jsem často vídal ještě jako děti, jak si bezstarostně hrají na dvorku. Ta doba už je však dávno pryč.

Celé dny teď běhá Lojza za rudovlasým židovským děvčetem. Občas ji dlouho marně hledá, a když ji nemůže najít, připlíží se před mé dveře a čeká se zkřiveným obličejem, zda sem Rosina potají nepřijde. Když sedím u své práce, v duchu ho vidím, jak naslouchá v zákrutu chodby, hlavu s vyzáblým zátylkem číhavě předkloněnou. Mnohdy přeruší ticho pekelný rámus. Jaromír, který je hluchoněmý a jehož veškeré myšlení vyplňuje nepřetržitá, zběsilá žádost po Rosině, bloudí domem jako divá zvěř. Jeho neartikulované štěkavé vytí, které ze sebe vyráží téměř smyslů zbavený žárlivostí a podezříváním, zní tak strašlivě, že až člověku stydne krev v žilách. Se slepou zuřivostí hledá ty dva, které si představuje stále spolu — schované v některém z tisíců špinavých zákoutí —, bičován bez ustání myšlenkou, že musí být bratrovi pořád v patách, aby se nestalo s Rosinou něco, o čem by nevěděl. Tušil jsem, že právě tato neustálá mrzákova trýzeň je dráždidlem, které pohánělo Rosinu stále znovu si s tím druhým začínat. Kdykoliv její náklonnost či ochota začíná slábnout, vymyslí si Lojza opět nějakou zvláštní ohavnost, aby znovu rozdmýchal Rosininu žádostivost. Tak se někdy zdánlivě či doopravdy dají hluchoněmým přistihnout a škodolibě lákají zuřivce za sebou do temných chodeb, kde nastražili záludné léčky — rezavé obruče, které se při neopatrném šlápnutí vymrští, železné hrábě špičkami vzhůru — pasti, do nichž Jaromír nutně upadne a do krve se poraní. Občas si vymyslí Rosina na vlastní pěst něco ďábelského, jen aby muka vystupňovala na nejvyšší míru. Změní pak rázem své chování k Jaromírovi a tváří se, jako by v něm nalezla zalíbení. Se svým věčně se usmívajícím obličejem sděluje spěšně mrzákovi cosi, co jej uvádí do téměř nepříčetného vzrušení, a používá k tomu napůl srozumitelnou posuňkovou řeč, která musí hluchoněmého beznadějně zamotat do nerozpletitelné sítě nejistoty a sžíravých nadějí.

Jednou jsem ho viděl na dvoře stát před ní, a ona k němu mluvila s takovou naléhavostí v pohybech rtů i v gestikulaci, že jsem myslel, že se Jaromír každým okamžikem musí v divokém vzrušení zhroutit. Po tváři se mu řinul pot z nadlidského úsilí pochopit smysl oněch záměrně tak nejasných, chvatných sdělení. A celý následující den pak číhal v zimničním očekávání na tmavém schodišti napůl propadlého domu, který leží na konci úzké, špinavé Hampejské uličky — až promeškal příležitost vyžebrat si na nárožích pár krejcarů. A když pozdě večer polomrtvý hladem a rozčilením chtěl domů, měla už pěstounka dávno zamčené dveře. — Radostný ženský smích pronikal ke mně zdmi přilehlého ateliéru. Smích — v těchto domech radostný smích? V celém ghettu nebydlí nikdo, kdo by se uměl radostně smát. Tu jsem se rozpomněl na starého loutkáře Cvacha, který mi před několika dny svěřil, že si u něho jeden mladý, vznešený pán najal za drahé peníze ateliér — zjevně proto, aby se mohl nerušeně scházet s vyvolenou svého srdce. Několik nocí za sebou byl potají — aby v domě nikdo nic nezpozoroval — dopravován nahoru drahocenný nábytek nového nájemníka. Dobromyslný staroch si mnul potěšením ruce, když mi to vyprávěl, dětinsky se radoval, jak šikovně všechno zaonačil, že nikdo z obyvatel domu nemůže mít ani potuchy o existenci romantických milenců. Do ateliéru je možno dostat se ze tří různých domů. Existuje dokonce i jeden přístup padacími dveřmi!

Ano, jestliže se otevřou železné dveře u půdy — a to je z druhé strany velmi lehké —, je možno projít kolem mé komůrky ke schodišti našeho domu a použít je jako východu — —. Opět ke mně doléhá radostný smích a budí ve mně nezřetelnou vzpomínku na luxusní byt a šlechtickou rodinu, k níž jsem býval často volán, abych provedl drobné opravy na vzácných starožitnostech. Najednou slyším z vedlejší místnosti pronikavý výkřik. Polekaně naslouchám. Železné dveře prudce zařinčí a v příštím okamžiku vběhne do mého pokoje nějaká dáma. S uvolněnými vlasy, bledá jako stěna, přes holá ramena přehozený zlatý brokátový šál. „Mistře Pernathe, skryjte mě — pro Krista živého — neptejte se, ukryjte mě tady!“ Ještě než jsem mohl odpovědět, dveře se znovu prudce rozletěly a hned zase zabouchly. Na vteřinu se ve dveřích jako odporná maska zašklebil obličej vetešníka Aarona Wassertruma.

...........

překlad Eva Pátková