In Koli Jean Bofane nám podává zprávu o tom, že srdce temnoty je po sto letech stále temné. Přesto je jeho svět jasný a snadno propočitatelný, obzvláště pomocí matematiky. Ta se stává v rukou hlavního hrdiny nebezpečnou zbraní v boji se zkorumpovanými vládci, jejich noshledy a nástrojem vytoužené spravedlnosti. Celio Matemona, pro své přátele známý jako Célio Matematik, používá k výkladu světa derivace, rovnice a teorémy. Mezi sirotky a vyděděnci v Kinshase však jeho talent přichází vniveč, dokud ho nezaměstná obskurní úřad pracující pro prezidenta a zodpovědný za manipulaci s informacemi. Politici a vědátoři se však musejí třást: Célio nehodlá svůj talent promarnit v jejich službách. Vzácné Kompendium matematiky, věštírna, z níž čerpá své znalosti, se nakonec promění ve smrtící zbraň proti zkorumpované moci.

Ukázka:

„Hej, otče! Dej mi něco k pití!“ Ten, kterého všichni uctivě oslovují „otče“, sáhl do polystyrenové bedny plné ledu, vytáhl z ní láhev se syceným nápojem, odzátkoval ji a chvatně podal muži, který vystoupil z novotou zářícího, tmavomodrého offroadu. Ohromné auto zaparkovalo před ligablem Starého Isemangy chviličku předtím. Druhý z pasažérů nevystoupil a ze sedadla spolujezdce si z výšky vozu prohlížel tváře lidí shluklých kolem rozpáleného grilu, na němž se opékaly masové špízy, polystyrenové bedny a rozviklaného stolku s vyloženým zbožím všeho druhu: kusovými cigaretami, jednorázovými holítky, sardinkami v plechovce, vepřovými konzervami, nitěmi na šití, prostě vším, co tvořilo základní kapitál „Obchodního podniku Isemanga“. Pod zkoumavým pohledem muže v autě všichni zmlkli. Vůz jednak neměl registrační značky, ale i podle vzhledu obou pasažérů bylo všem hned jasné, že jsou to vojáci v civilu. Když se ten, který vystoupil, napil, napětí u stánku povolilo a hosté se dali znovu do hovorů. Zněly už ale jinak, přepjatě rozjařeně.

Otec Isemanga své ligablo provozoval na třídě Spravedlnosti v bohaté čtvrti Gombe na pozemku, na němž sídlila nevládní organizace, zabývající se vším možným. Starý Isemanga zastával funkce vrátného, informační služby a děvečky pro všechno. Jako přivýdělek provozoval obchod a stravovací zařízení, jehož klientelu tvořili úředníci z okolí, náhodní kolemjdoucí nebo spěchající automobilisté, kteří potřebují rychle uhasit žízeň. Kolem poledne, jako právě teď, prskávaly na rozžhaveném dřevěném uhlí špízy a po okolí se linula lákavá, kořeněná vůně.

Podobné stánky drží nad vodou desítky tisíc rodin po celé Kinshase. Obchodní roli však dalece přesahuje jejich společenský význam. Fungují jako místa setkávání, kromě kuřáků cigaret se u nich schází pestrá společnost. Tvoří se kolem nich debatní spolky, miniaturní politická fóra. Ligablo také slouží jako psychoanalytická ordinace, kam lze zajít hned, jak člověk potřebuje, bez nutnosti předchozího objednání. Než příjezd offroadu uťal politické diskuse, jeden otec od rodiny si zrovna stěžoval, že se mu nedaří krotit rozhazovačné choutky své druhé, mladé manželky. Těsně před ním mladá sekretářka na přítomných vyzvídala, jak nejlíp učinit přítrž sexuálnímu obtěžování ze strany příliš štědrého šéfa.

Řidič terénního vozu, rotmistr Bamba Togbia, si vydatně přihnul hnědého, perlivého nápoje a objednal si špíz. Nevypadal, že by ho nějak zvlášť zajímalo, co se kolem povídá. Žvýkal maso a přitom bezcílně těkal očima po pozemku. Vlevo stála skromná budova s omítkou v barvě vaječných skořápek s červeně natřenými okenními rámy, v níž sídlila nevládní organizace. Přístavek vzadu původně sloužil jako vrátnice. Ve stísněném prostoru tam bydlela matka Bokeke Iyofa s početnou rodinou. Se třemi vlastními dětmi – nejstaršímu Patrickovi bylo asi pětadvacet, dvěma mladším, dvojčatům Mboyovi a Boketshuovi kolem deseti – a se dvěma synovci, veselými kluky, kteří přišli zkusit štěstí do Kinshasy z vesnice v Équateuru.

.............

překlad Tomáš Havel