Ukázka:

KAPITOLA 2

Dřevěná prkna vrzala a ve vzduchu se vznášela zvláštní nehybnost jako tíživý pocit před bouří. Světla londýnského panoramatu vrhala ostré odlesky do potemnělého obývacího pokoje a  kuchyně a  ticho přerušovalo jemné šumění. Za velkou světlou pohovkou ve tvaru písmene L stálo v zadní stěně zabudované obrovské akvárium s rybičkami. Skupina bělostných medúz se vlnila a pohybovala po akváriu v rytmu vzduchového čerpadla a mezi bublinami se nehnutě vznášely dvě nemrkající, žalostné ploché šedé rybky.

Modré světlo z akvária se odráželo na draze vypadajících nerezových skříňkách a  pracovních plochách v  kuchyni. Bez spotřebičů, čistá a přehledná, ten typ kuchyně, kterou jen příležitostně používají najatí dodavatelé jídla. Erika prošla kolem desky z kamene protkané oranžovo-hnědými žilkami k pootevřeným dveřím vedoucím z kuchyně. Na prahu zaváhala, když ji do nosu uhodil tolik známý nevábný pach smrti. Pak dveře otevřela. Tlusté závěsy byly zatažené a uprostřed zůstala patnácticentimetrová mezera. Oranžový pruh osvětloval bledé tělo mohutného bílého nahého muže na posteli. Nemohla najít vypínač, a tak prudce roztáhla závěsy a nechala do místnosti proudit světlo zvenčí. Kromě manželské postele s černým povlečením tam nebyl žádný jiný nábytek.

Muž ležel na břiše, svázaný do kozelce, ruce a nohy spoutané za zády a vytažené vzhůru provazem, který je spojoval. Hlavu měl zakloněnou, takže obličej směřoval k závěsům, ústa přelepená lepicí páskou. Kůži měl bledou a ochablou jako pudink. Erika opatrně natáhla ruku a zkontrolovala mu puls. Ano. Bezesporu byl mrtvý. Na podlaze po pravé straně postele ležely na hromadě hnědé kalhoty, košile a kravata. Ve snaze narušit co nejméně důkazů Erika prohledala kapsy kalhot a našla koženou peněženku a malou čtvercovou bílou obálku. Peněženka byla prázdná kromě jediné identifikační karty. Jednalo se o průkazku do Dolní sněmovny pro Nevilla Lomase, poslance Konzervativní strany za severovýchodní Surrey. Obálka nebyla zalepená a uvnitř našla tři polaroidové fotografie. Byl na nich Neville Lomas ležící na posteli, oblečený a podle všeho živý, a nepřítomně zíral do fotoaparátu. Na druhém polaroidovém snímku byl nahý a ležel na zádech, a na třetím byl svázaný. Erika fotografie otočila, přičemž zlehka držela okraje a dávala pozor, aby se snímků nedotkla. Každá fotka byla podepsaná černým popisovačem. Podpis plný oblin vypadal téměř dětsky: Annabelle

„Jste v pořádku?“ Erika sebou trhla a málem upustila fotky. Ve dveřích stála starší žena s  chraplavým hlasem a  zrzavými vlasy. Uvědomila si, že její telefon zůstal nahoře v restauraci u Igora. Zastrčila polaroidy zpátky do obálky. „Můžu použít váš telefon, prosím?“ Ženin pohled se přesunul k muži na posteli a zpět k Erice. „Ano.“ Erika přešla k ženě a odvedla ji do obývacího pokoje. Musí sem rychle dostat forenzní tým. Cítila, jak ji zaplavuje vzrušení. S ostře sledovaným poslancem přijde i ostře sledovaný případ vraždy. Žena se zastavila u pohovky a položila si ruku na opěrku. „Jak se jmenujete?“ zeptala se Erika. „Ann-Marie Rossová.“ Dlouze vydechla. „Můžu se na chvíli posadit?“ Obličej s ostrými rysy náhle zbledl a Erika viděla, že se jí třesou ruce. „Nikdy předtím jsem ho neviděla tak... detailně.“

Poplácala si kapsu legín, vytáhla zmačkanou krabičku cigaret, malou dřevěnou podobiznu Panny Marie a pak starý prasklý smartphone. Chtěla položit cigarety na konferenční stolek ze žilnatého kamene, ale Erika se natáhla a věci od ní vzala. „Ne, tohle je místo činu.“ Povšimla si, že to není podobizna Panny Marie, ale zapalovač. „Omlouvám se. Jsem z toho zmatená. Za chvilku budu v pořádku.“ Sledovala Eričin pohled. „Tohle mám z Lurd. Jela jsem tam se sestrou. A matkou.“ „Jste věřící?“ „Ne. A nijak nás ta cesta neovlivnila. Celou dobu jsme se hádaly.“ Ann-Marie podala Erice telefon. Zavolala na dispečink policejní stanice v Lewisham Row a požádala o posily a forenzní tým. „V  kolik hodin jste přišla do patra a  otevřela dveře do tohoto bytu?“ „Jen pár minut před vámi.“ „Pracujete tady na plný úvazek?“ „Pracuju různě.“ „Jsou to rezidenční byty?“ „Ano, ale dávají přednost tomu, aby se jim říkalo apartmány. V  celém tomhle patře, v  patře pod a  nad ním. Jednou týdně sem chodíme uklízet.“ „My?“ „Agentura, pro kterou pracuji. Hoopers Limited.“ „Ten mrtvý muž apartmán vlastnil?“ „To nevím. Je celý spoutaný.“ Poprvé se jí zlomil hlas a Erika viděla, že se snaží tvářit statečně. „Znáte někoho z rezidentů, s kým by bylo možné si promluvit?“ „Myslíte si, že se baví s takovými, jako jsem já? Vídám, jak sem přicházejí a odcházejí různí lidé. Pokaždé někdo jiný. Někdy musíme uklízet po večírku...“ Nakrčila nos. „Člověk by si myslel, že nóbl lidi jsou čistotnější než my, ale ne. Špína.“

Ozvalo se zadunění, jak v patře zastavil výtah. „Děkuju, že jsem si od vás mohla zatelefonovat.“ Erika podala telefon, cigarety a zapalovač Ann-Marii. Pomohla jí vstát a vrátily se na chodbu. Dveře výtahu se s cinknutím otevřely a vyšli z nich dva policisté v uniformách. Muž a žena, oba běloši. Jejich mladé tváře byly zrůžovělé od chladného vzduchu venku a  na reflexních bundách jim ulpěly kapky deště. „Páté patro, byt šest, měl by být na konci chodby,“ ozval se hlas z vysílačky na klopě ženy a zopakoval to, co Erika řekla do telefonu. „Vy jste uklízečky? Můžeme vás požádat, abyste opustily prostor, prosím?“ oslovila je policistka, když viděla otevřené dveře do bytu. Natáhla ruku, aby Eriku a Ann-Marii odvedla pryč. „Jsem detektiv šéfinspektor Erika Fosterová.“ Trochu se jí dotklo, že si tahle mladá žena myslí, že je uklízečka. Oba policisté si ji prohlíželi od hlavy k patě, pozornost věnovali gumovým rukavicím a černým večerním šatům s flitry. „Ráda vypadnu.“ Ann-Marie uchopila rukojeť svého vozíku a pokusila se s ním v malém prostoru otočit. „Jsem konstábl Dahlia Becková. Tohle je můj kolega Glenn Constance,“ představila je mladá policistka. Byla krásná, měla velké hnědé oči a  ústa s  našpulenými rty. Erika při pohledu na ni myslela na mladou herečku, kterou obsadili do role policistky v televizním seriálu. A její uniforma byla tak nová, že vypadala skoro jako kostým. Její kolega Glenn byl stejně pohledný. Výrazné čelisti a vzhled idolu z různých matiné, ale nezdálo se, že by měl Dahliino sebevědomí. Erika viděla, že neustále polyká a v jeho očích se skrývaly obavy.

„Dobrý večer, madam,“ pozdravil, zatímco se Ann-Marie snažila manévrovat s vozíkem kolem nich. „Prosím, můžete toho nechat?“ požádala ji Erika. „Potřebuju, abyste tady zůstala a sepsala výpověď.“ Dahliina vysílačka zapípala. „Tady dispečink. Navázali jste kontakt?“ ozval se hlas. Dahlia nespouštěla oči z Eriky a uchopila vysílačku. „Je tady nějaká žena, která tvrdí, že je detektiv šéfinspektor Fosterová, ale formální identifikaci jsme zatím neprovedli.“ Robert Bryndza V Erice vzplálo podráždění. Formální identifikaci? Já nejsem ta mrtvola. Se svými sto osmdesáti třemi centimetry byla vyšší než Dahlia. Naklonila se a popadla vysílačku na její klopě. Ať se propadne, jestli téhle namyšlené dámičce ukáže svůj odznak. „Tady Erika Fosterová. Jste to vy, Vicky? Přepínám.“ Poznala stejný hlas, se kterým mluvila už před chvílí. „Ano, madam. Přepínám.“ „Potvrdíte, prosím, tady policistce Dahlii Beckové, že jsou posily a technici na cestě? Přepínám.“ „Dorazí asi za dvanáct minut. Přepínám.“ Erika pustila vysílačku a viděla, že se Dahlia tváří stejně otráveně jako ona. „Dělám jen svoji práci, madam.“ Erika se obrátila ke Glennovi. „Vypadá to, že zesnulý je poslanec Konzervativní strany Neville Lomas. Nemám jeho oficiální průkaz totožnosti, ale prosím, jděte na recepci a  zkuste zjistit další informace.“ „Ano, madam.“ „A pro vás mám taky úkol.“ Erika se otočila na Dahlii. „Potřebuju, abyste zašla do restaurace v horním patře.“