Karafiátová revoluce 1974 - konec Portugalska podle Salazara

úryvky z románu:

U velvyslance při čtení dopisů z doby karafiátové revoluce...

Když jsem otvírala jednu objemnější obálku ze stejné hromádky, našla jsem v ní zvláštní dokument připnutý k dopisu. Nadvakrát přeložený list formátu A2 se honosil detailním náčrtem jisté Lusitania Land se třemi modrými šipkami označujícími muniční sklady a arzenály zbraní, které byly dosud funkční a ještě pro ně byla munice, a popisky s instrukcemi k jejich přepadení, v nichž se předpokládalo, že rychlý manévr, provedený bez výrazného krveprolití, nepotrvá víc než dvě hodiny. Please, don‘t shed any blood, bylo červeně napsáno pod modrými šipkami. A autor zároveň vytyčil pyramidu priorit, když do metodologické poznámky napsal, že Portugalci se raději nechají porazit silami USA nebo NATO, než aby je obsadily obrněnce divize Brunete pod velením umírajícího Franka, který tou dobou už nejspíš ležel natažený v paláci Moncloa s nohama podloženýma polštáři. Příbuzní nepříbuzní, obchod je obchod. Portugalští vojáci by brali Španěly až v naprosto krajním případě a k odvrácení největší možné katastrofy, aby zabránili tomu, že se odněkud ze stepi vynoří dlouhá chlupatá Brežněvova tlapa a polapí nás. A podrobí si nás tím svým dlouhým pohledem polárního medvěda, propasírovaným skrz houští svého děsivého obočí. Ale nepřítel, tedy ten konkrétní, který spustil korespondenční činnost takového rozsahu, ten v dopisech zmiňovaný nebyl. Nevědělo se, kdo to je.

Mám pokračovat?

Asi mám, když mě přepadají oprávněné pochybnosti. Netušila jsem, z jakého důvodu si mě bývalý velvyslanec zavolal k sobě domů. Bylo to kvůli tomu, aby zjistil, jestli jsem připravená podílet se na jeho projektu, nebo si mě vybral jen proto, aby mě poučoval o zemi mého původu? Aby mě natlačil do světa, který jsem podle něj i přes veškerou odlišnost měla milovat? Nebo zase milovat? A našel tak ve mně kus užitečného materiálu pro svého kmotřence? Nebo v tom bylo něco hlubšího, a tudíž méně hmatatelného, co souviselo s jakousi nerozmotatelnou zápletkou, kterou v sobě on ukrýval? S vlastními důvody, vlastním příběhem? Těžko se to chápalo. Ty dopisy až doteď zachycovaly duševní rozpoložení, nevyje- vovaly důvody nebo příčiny. Chci říct, že v kontrastu s dopisy, které odhalovaly lehkomyslné duše, bylo kmotrovo kázání dost hutné. Duše uzpůsobené nahodilosti.

Když jsem ostatně otevřela další dopisy, referující o životní zkušenosti lidí putujících od domu k domu, pocit lehkosti byl stejný. Dalo se v nich najít všechno možné. Přiložené seznamy uprchlých agentů státní bezpečnosti PIDE, seznamy lidí, kteří se uvelebili v domácnostech agentů tehdejší politické policie, plánky míst, kde tihle agenti přespávali, informace všeho druhu, které se neformálními cestami dostaly do rukou velvyslance, nicméně všichni ti autoři v nich prosili o totéž, o pomoc s usmířením všeho a všech. Všeho se vším a se všemi. Podněcovalo to k zamyšlení. V příloze k jednomu takovému seznamu kdosi líčil, jak někteří agenti PIDE nalezli i s rodinami útočiště v kasárnách, a jen čekají, až se nálada uklidní, a oni se budou moct v klidu vrátit ke svým mírumilovným životům. Někteří revolucionáři si vzali rodiny agentů k sobě a poskytli jim střechu nad hlavou i stravu. Jména těch dobrých revolucionářů se v těch dopisech zmiňovala, takže velvyslanec věděl, s kým můžou Američani při obnově země počítat. Byli to vzbouřenci, to ano, ale zároveň byli schopní hlubokého soucitu se situací někoho neznámého. V jednom z těch dopisů o ubytování - minimálně jeden svazek pojednával o obsazeném, ztraceném nebo navráceném bydlení a tak podobně - bylo přímo řečeno, že soucit je cit, který dlí povýtce

v srdci Portugalců od dob státního převratu. Dívala jsem se na množství přečtených dopisů hromadících se po mé pravé ruce a docházelo mi, že tenkrát se ten soucit, ta veliká lítost, ten cit, co vyčerpává slabé a vyživuje silné, zobecnila jako revoluční pojem. Soucit. Tyhle dopisy vypovídaly o budování republiky soucitu.

Jasně že ten pasivní soucit, který jsem, váhavý a poslušný, nacházela uhnízděný mezi řádky, když jsem otevírala složené listy, nebyl ve všech případech dominantním citem. Stejně jako neexistují dvě totožné osoby a dva totožné dopisy, neexistovaly ani dva totožné soucity. V dalším dopisu jeden méně malomyslný autor žádal, aby do hlavy některých konkrétních osob, které velely povstání, uhodil blesk boží, a jejich jména napsal na stroji velkými, výraznými písmeny, hned nato ale následovala žádost o shovívavost k veškerým lidským bytostem, zahrnující bez rozdílu i všechny ty, kteří byli na předchozí stránce odsouzeni. V téhle fázi už to nebyla otázka soucitu, pokud člověk zapojil zdravý rozum, jednalo se tu o doktrínu a čistou dobrotu. V jiném dopisu se vysoký církevní hodnostář nabízel, že rozjede akci na obranu mravních principů s použitím zbraní, bude-li to nutné, což připomínalo výzvy ke křížovým výpravám ve 12. století. Akce by proběhla po celé zemi od severu k jihu, v jejích bývalých koloniích i na ostrovech daleko v oceánu, předložený plán však ve skutečnosti nebyl nic jiného než program procesí, která měla projít ulicemi pokrytými palmovými listy se sochami Ježíše Krista nesenými na ramenou. V dopisech rozložených po velvyslancově stole byla palia i růžence, ale nebyla v nich žádná zbraň. Z toho jsem vyvozovala, že povstalci byli vnímáni jako agenti zla, ale nikoli jako osoby, které by za způsobené zlo byly odpovědné, a proto byl problém je obvinit. Podle dopisů adresovaných velvyslanci, které jsem teď měla v rukou já, způsobili povstalci své zemi mnoho zla, ale nebyli to zlí lidé.

Nebylo se čemu divit.

..........................

Setkání se spolužáky kvůli natáčení dokumentu o karafiátové revoluci

Oni svého času nechodili s rodiči ke svatým bránám. Nechodili hromadně na místa, kde všechno kvetlo, jako se pravidelně chodilo třeba do zoologické nebo do planetária. Nepodnikali dokola se opakující poutě k vratům s dírami po kulkách, ani nechodili pozorovat větve stromů, na nichž se tenkrát usadili lidi, aby sledovali pád půl století starého režimu, který se během jednoho deštivého odpoledne rozpadal na kusy. Moji spolužáci se každý rok ke konci měsíce dubna neprocházeli po třídě Svobody spolu s lidmi, kteří přijížděli z venkova s obilnými klasy za kloboukem, aby ve stejný okamžik vykřikovali stejná slova a zvedali pěsti, jako by chtěli prorazit nebeské brány. Jejich rodiče jim nedávali květiny do vlasů a nenabízeli své okrášlené děti fotografům, kteří kroužili kolem, aby do zahraničních agentur poslali obrázek portugalské radosti. Můj otec to dělal. V těch slavnostních dnech mě nosil na ramenou a zvedal nad hlavu, abych viděla moře lidí, kteří procházeli třídou Svobody, a nikdy tak nezapomněla, že k tomu národu, kdysi otrockému, patřím. Ty procházky na ramenou mého otce jsem si pamatovala moc dobře, ale uvědomovala jsem si, že moji spolužáci si nic podobného pamatovat nemůžou. Jejich život jsem znala, věděla jsem, že se téhle extravagantní poutě, která se přihodila jen některým z nás, neúčastnili. Ani teď, když už Margarida Lota a Miguel Ângelo byli ponoření do tématu, nebyl žádný z nich schopen poznat fotografa Sebastiãa Alvese, známého jako Tião Dolores, ani básníky Ingrid a Francisca Pontaisovy. Moje spolužačka už u sebe měla velkou část dokumentace, přesto však například nevěděla, že by stačilo jen vstát ze židle a podívat se před sebe, nic víc, aby spatřila veřejnou komunikaci, po níž onoho slavného rána projížděla chrčící kolona pod velením Charlieho 8 směrem na Terreiro do Paço. Spolužáci hltali moje slova. „Oni tudy tenkrát nad ránem projížděli?“ Zeptala se Lota, která

mezitím vstala a nevěřícně hleděla na Avenida da República. Jasně že tudy projížděli, někudy asi museli projíždět, kolona aut by asi nemohla jen tak proletět vzduchem. To pronesl Miguel Ângelo. On se přece nebude zvedat ze židle a dívat se na ulici, kterou zná od narození, jen proto, že si nikdy nedal tu práci, aby si představil všechny trasy, kudy té noci projížděli. To Margarida ano. Sasanka se dívala na střechy protějších budov, jako by je viděla poprvé. Řada z nich tu tenkrát stála, když okolo časně zrána projížděl konvoj s krycím jménem Charlie 8. V popisku fotografie však tohle jméno náleželo jejímu veliteli, zjistila Lota, a přitom studovala tváře mužů, jejichž rysy jí připadaly blízké rysům etnických Kurdů a Afghánců. Ty jejich tváře jsou tak dávné. Bylo evidentní, že Miguel Ângelo a Margarida Lota toho o světě vědí hodně málo.

To ale nevadilo.

Moji spolužáci měli vhodný profil právě proto, že toho věděli málo. Podle metody Boba Petersona mohli s předstihem sehrát roli našich cílových diváků. Dostat do zpracování jednoho dílu dokumentární rekonstrukce předpokládanou naivitu cílového diváka bylo pro naši práci zásadní. Právě využití jisté nevědomosti v rámci reportáže, i přímo v samotném dokumentu, mělo být jednou z nepostradatelných ingrediencí pro dosažení iluze pravdy, nebo dokonce přímo samotné pravdy. A tohle byl ten případ. Tady ti dva v podstatě neměli povědomí o skutečnostech, fascinovalo je dláždění, které se linulo před nimi, představovali si, jak se po něm točí těžká kola vojenských vozidel, ale ze všeho nejvíc je fascinovala fotka z Memories, protože na tom snímku, který si Lota a Ângelo předávali z ruky do ruky – ačkoli se jinak každý vyjadřoval k věci dost odlišným způsobem – se nacházeli někteří ze skutečných aktérů. Spolužáci poznávali El Campeadora, Bronze, Charlieho 8, Umbelu, Antónia Machada a na druhé straně Rosie Honoré. Ale kuchař se zářivou čepicí na hlavě, vlevo Salamida s otevřenou náručí nebo tři rozcuchaní vousáči, z nichž jeden svíral zbraň, ti už jim nic neříkali. Nevěděli, kdo to je, a ani to nepotřebovali vědět. Ingrid a Francisco Pontaisovi? O těch lidech nikdy neslyšeli. Nejzajímavější jim ale připadal střelec. Na koho asi míří? Na foťák, který před ním nejspíš stál? No, to teda byla doba, to byla vážně komická doba! Řekla jsem si, že přišla chvíle názorně jim ukázat, jak nám fotka z Memories poslouží jako výchozí bod a možná taky jako cílová páska. Naše základní koncepce. In the beginning there must be a shining seed, jak říkal Bob. Ty jedinečné obličeje, the seed.

Spolužáci fotku hbitě otočili a zkoumali zrcadlový obrázek každého obličeje, který byl nakreslený na zadní straně spolu s příslušnými popisky z pera Rosie Honoré. Skvělé. Dál jsme vysedávali v kinokavárně, tou dobou odpoledne plné lidí, i když Margarida Lota stále mluvila, jako bychom tam byli sami. Skvělé proto, že ona už si předem dokázala představit poslední záběr skrze velkolepý grafický námět zrcadlového obrázku od Rosie. Střídání záběrů na obličeje a na jejich zrcadlový obrázek. Moje spolužačka však nebyla jen všestranné stvoření, byla nejlepší studentkou z ročníku, tudíž chtěla ty čtyři otázky znát. Položila jsem je na stůl.

Kde byli?

Co v té době cítili?

Jak vše hodnotí teď po třiceti letech?

Jakou nejhezčí vzpomínku si ztoho všeho, co se stalo, uchovali?

Margarida Lota si ty čtyři otázky zapsala, Miguel Ângelo ale prohlásil: „S ničím novým nepřicházíš, tohle už jsme slyšeli tisíckrát. Kvůli takové originalitě jste nemuseli jezdit až z Ameriky.“ A naoko mě zastrašoval. „Kromě toho chybí zásadní otázka, která by se těmhle lidem měla položit: A vy sám, co jste na tom vydělal? Takže těch otázek je pět a ne čtyři.“ Ještě že to takhle vnímal. Zdrženlivý přístup našeho bývalého spolužáka, druhého z ročníku, nyní zvukového a obrazového technika, jsme potřebovali. Bob říkal, že tahle dvojice bude perfektní, jelikož při natáčení dokumentu se bude hodit mít poblíž někoho, kdo plive síru. Měli bychom do našeho pracovního kolektivu zapojit někoho s duchem plivače a někoho s duchem zametače, kdo před námi zamete, ještě než odněkud přijede popelářské auto a odveze s sebou to, co má nějakou cenu, i to, co za nic nestojí. Takovým způsobem nás Robert Peterson instruoval. A Miguel Ângelo, jako kdyby opravdu byl jednou z těch postav zametače nebo plivače, které si Bob vymyslel, ještě poznamenal: „A krom toho, v tomhle městě, pokud vím, nikdy žádné Memories nebylo. Není to všechno nějaký omyl?“ Zvukový a obrazový technik se tvářil, jako by vyhrál nějakou bitvu. Měl povědomí o několika Memories rozesetých různě po světě, od Asie po Jižní Ameriku, věděl o nich díky své práci, ale byl si jistý, že v Lisabonu restaurace s takovým jménem nikdy nebyla, a proto se na mě díval nedůvěřivě. Bylo jim tedy nutné říct, že je to tak, že restaurace, které se říkalo Memories, pro ty lidi existovala, sama jsem tam jako malá několikrát byla, když jí tak někteří ještě říkali, vysvětlila jsem. Dokonce bych tam ještě dnes byla schopná dojít se zavřenýma očima. Zabalila jsem fotku do látky, aby se neroztrhla, uložila ji do tašky a upozornila jsem spolužáky, že během cesty, kterou spolu podnikneme, jsem v Memories nikdy nebyla, nikoho z těch lidí přímo neznám, nikdy jsem nebyla Machadinka a nejsem ani dcera Antónia Machada, zkrátka že budu jen ta třetí z nás tří, a nic víc. Chtěla jsem, aby mi to potvrdili. Potvrdili. Nikomu z nás se ale nechtělo vstávat. Venku se večer snášel dřív, než odešlo odpoledne. Světla rozsvícená před setměním dodávala ulicím lehce slavnostní nádech, kvůli němuž jsme naše setkání prodlužovali.

....................................

Rozhovor s účastníkem karafiátové revoluce, důstojníkem přezdívaným Bronz

Důstojník Bronz si pamatoval všechno, co bylo v jeho případě dílem náhody. Po celou dobu toho procesu měl složitou a náročnou roli, byl však nezlomný, byl z bronzu. Jemu to nevadilo. Mimochodem tenkrát těch přezdívek dostal tolik, že by je tu šlo jen stěží všechny vyjmenovat, a ještě těžší by bylo je vysvětlit. Některé z nich však byly dost ponižující, řekl. V tu chvíli měla Margarida záležitost s přezdívkami uzavřít, protože zbývalo položit čtyři otázky, ale neudělala to. Naopak na něj naléhala: „Můžete některé z nich vyjmenovat, pane plukovníku?“

Důstojník Bronz, opřený v křesle, se usmál.

„No, ty přezdívky byly různé, ale jmenovat je nebudu. Nechám si to na později, abychom se s mými vnuky mohli zasmát, až jim to jednou budu vyprávět.“

„Málokteré z nich jsou ponižující, spíš naopak, pane plukovníku.“ Pokračovala Margarida. „My jsme se informovali, my o nich víme, pane plukovníku. Jednou z nich byl například Napoleon. Taky víme, že vám tak poprvé řekli v době, kdy vznikla ta fotka, jak se obracíte k davu, který vám prvního května sedmdesát pět na stadionu ve vašem rodišti provolával slávu. Ta fotka se hned další den objevila v novinách. Váš profil je na ní dost podobný profilu Bonaparteho a opravdu je tam určitá podobnost s portréty císaře, které namaloval Jacques-Louis David. Předpokládám, že jste se cítil polichocený, zejména připodobněním k portrétu francouzského císaře v jeho pracovně v Tuileries.“

Margarida čekala odpověď, ale jak pokračovala dál, Bronz byl čím dál tím smutnější. Melancholicky se usmál. „No, to ne! Nenechte se mýlit, tahle podobnost, na níž, uznávám, náhodou něco je, nebyla myšlena vždy pochvalně. Během revoluce mají všechna důležitá slova přinejmenším dva významy, a ty jsou diametrálně odlišné. To jsem pochopil na vlastní kůži. Potom, co ta fotka ze stadionu vznikla, jsem jel autem po třídě Svobody a mí stoupenci na mě křičeli. Buď silný jako Pombal a Bismark, ó veliký Bonaparte, kdo má mandát, ten je šéf, a ne ocelová zeď. Zbořte ocelové zdi. O dva bloky dál už ale pokřikovali jiní. Táhni na Orwellovu farmu zvířat, ó Napoleone, tam ti bude hej, oblbuj si tam ostatní zvířata, sám jsi jen ocelová zeď. Tím protikladem bylo řečeno vše. Je to smutné. Celá revoluce je jedna velká radost ohlašující jeden velký smutek. Ale to už není důležité. Rozbouřené vody, co neroztočily mlýn. Ty opravdové mlýny, ty daly do pohybu jiné mechanismy, a vzhledem k nouzi ostatních musely téměř všechny projít mou kapsou. V jistých okamžicích neměl kromě mě a několika dalších lidí totiž nikdo rozum.“

Důstojník mi fotku z Memories vrátil, večer jednadvacátého srpna už neměl zájem dál komentovat. To ale nevadilo. Formální dotazník ležel netknutý na kolenou Margaridy Loty. Sasanka zformulovala první otázku. „Pojďme se tedy, pane plukovníku, podívat blíže na ten den, na první den svobody. Ačkoli jste se té vojenské operace přímo neúčastnil a ačkoli už uběhlo tolik času, přesto, jak vy osobně hodnotíte to, co se ten den stalo?“

Bronz začal hledat to správné slovo.

Trvalo mu to, ale teď to vypadalo, že ho našel. Taky to vypadalo, že má problém ho vyslovit nahlas. Převaloval to slovo na jazyku, až ho konečně vyslovil: „Zázrak.“ Řekl. „Hodnotím to jako zázrak.“ Zopakoval důstojník a odhodlaně se podíval do kamery, která zabírala jeho obličej.

„Ano, zázrak. Raději bych jakožto agnostik použil jiný, střízlivější výraz, ale žádný nemůžu najít. A proč zázrak? Kvůli souhře tolika nečekaných událostí v jeden čas. Jen si to vezměte. Zaznamenejte můj názor dřív, než bude pozdě. Za prvé. Je definitivně prokázáno, že v prostoru operace měl jistý praporčík vypálit z bazuky na kapitána, který se nacházel přímo před ním, před věží jeho bojového vozidla, a proti všem, kteří se nacházeli v linii za kapitánem, ale ten praporčík oproti veškerému očekávání neuposlechl a nedal rozkaz vypálit. Za druhé. Jistá korveta ukotvená na řece Tejo měla vypálit několik ran na jisté náměstí, ale stal se opak toho, co se mělo stát, žádná z hlavní se ani nepohnula. K čemu tam došlo, se dodnes vysvětluje, ale ve skutečnosti se to neví. Ať už to bylo jakkoli, byl to zázrak. Za třetí. Jen si to vezměte. Celá jedna brigáda, která se usadila v soše Krista, se tu korvetu chystala potopit, měli ji zaměřenou, ale zbraně, které ji hlídaly, zůstaly i přes nejasné pokyny velení lodě v klidu. Za čtvrté. Jistý kapitán dal rozkaz zahájit palbu do průčelí jistého velitelství, ale jeho kolega, který byl uvnitř vozidla, v daný okamžik nevystřelil. Přesně v ten okamžik, který mohl rozpoutat masakr, neměl důstojník na uších sluchátka. Jak si to vysvětlujete? Za páté. Ministerský předseda, zahnaný na velitelství národní gardy, dal rozkaz zahájit střelbu na město, ať prý střílejí všude, kde to bude třeba, ať střílejí na náměstí před velitelstvím. Velitel národní gardy stál před ministerským předsedou, a ačkoli byl jedním z jeho věrných, rozkaz neuposlechl. Není to něco výjimečného? Za šesté. Když byl na velitelství konečně někdo schopen ten osudový rozkaz dát, na chodbě se objevily prchající děti a tenhle výjev zabránil splnění rozkazu. Někomu došlo, že po těch dětech umřou tisíce dalších. Namísto zvuku samopalů panovalo v sídle velitelství naprosté ticho. Uvnitř byl slyšet jen šepot, po něm následovala kapitulace. Jen si to vezměte. Radostné výkřiky přicházely výhradně zvenku. Pak se stal sedmý a po něm osmý zázrak. A tak to šlo od zázraku k zázraku dál a dál až ke konečnému vítězství, to už se snášela noc. Ale tím největším zázrakem bylo něco jiného.“

„Chcete říct, že se stal ještě jeden zázrak?“

„Správně, ostatně ten největší zázrak byl jiného druhu. Stal se o několik dní později. Stalo se to, když už jsem byl tady a přidal jsem se k ostatním, abychom všechno vyhodnotili, tehdy jsme si ještě ani pořádně neuvědomovali, že se na převratu podílelo pět tisíc mužů a že všichni splnili, co splnit měli, a že po vítězství a oslavách v ulicích se chtěli všichni jako neznámí vojáci zase vrátit na svá místa.“

„Všichni?“ Podivila se redaktorka.

„Všichni, od vojínů po majory, se chtěli dobrovolně stát neznámými vojáky. Přísahám, že to tak bylo. Jen si to vezměte, sešli se tam rozhodující aktéři, představitelé všech ozbrojených složek, a všichni tihle lidé to cítili stejně. Přísahali jsme si. Přísahali jsme, že od toho okamžiku přestanou slova já, ty, on, my, vy existovat a budeme používat jen třetí osobu, všeobjímající a kolektivní osobu oni. Byl jsem u toho, je to nahrané. Nikdo z nás nechtěl, aby se zmiňovaly jeho individuální činy nebo aby se na ně vzpomínalo, paměť měla zůstat jednotná a nedělitelná, měla to být kolektivní paměť pěti tisíc vojáků, kdy všichni měli používat zájmeno oni. Nic víc. Jeden z nás uprostřed schůze pronesl. Přátelé, co se mě týká, až se bude mluvit o přepadení letiště, moje jméno už v té souvislosti nezazní. Jakmile byl protivník jednou přepaden a zajat, s dosaženým cílem zmizelo i moje jméno. Protagonista, který ve mně byl, je mrtvý. Od téhle chvíle, když se někdo zeptá, kdo pětadvacátého v noci přepadl letiště v Lisabonu a kdo po celou dobu operace udržel nebe zavřené pro letecký provoz? Byli to všichni dohromady, všech pět tisíc vojáků. Kdo přepadl rozhlas a televizi? Pět tisíc vojáků. Kdo obsadil Vrchní velitelství Národní republikánské gardy, když jsi to nebyl ty, ani on, ani já? Byli to oni, všech pět tisíc mužů. A kdo vytvořil plán a z našeho velícího stanoviště v Pontinha řídil pohyb jednotek? Ani já, ani on, ani my, ani vy. Byli to oni, oněch pět tisíc. A všichni jsme s tím takhle souhlasili, jednomyslně jsme se na tom shodli. A tak jsme přímo na místě sepsali text a podepsali ho, naše podpisy se tam všechny ani nevešly, takže se podepisovaly další a další archy, aby o tom existoval záznam. Všichni jsme se zřekli individuálního protagonismu. A pro případ pochybností bylo naše odmítnutí zdokumentované, což se v dějinách lidstva dosud nestalo. To všechno bylo krásné.“ Řekl dojatý Bronz.

„Víc než jen krásné, plukovníku, překrásné.“ Komentovala to redaktorka.

Naklonila jsem se k důstojníkovi a otřela mu z čela kapky potu.

„Ano, překrásné.“

„Neuvěřitelně krásné.“ Opakovala moje kolegyně.

„Ano, bylo to opravdu krásné, bylo to výjimečné, jenže ten slib anonymity nevydržel ani měsíc.“ Doplnil důstojník, jakmile měl čelo osušené a matné, jak má být. Vzápětí mu však po něm znovu stékaly kapky a tam, kde dřív míval tmavou ofinu, s níž si před devětadvaceti lety na stadionech pohrával vítr, se mu odhalená kůže znovu leskla. Nemělo smysl mu to otírat. Zadržet kapky důstojníkovy duše, které se mu dál rosily na čele, prostě nešlo.

„Netrvalo to ani měsíc?“ Margarida Lota uměla hezky vyjádřit překvapení, které by při poslechu téhle části svědectví pociťoval každý z nás. „Jak to, že to netrvalo ani měsíc, pane plukovníku?“

„Je to tak. Můžu doložit, že už tři týdny po podpisu závazku se věci začaly ubírat opačným směrem, mnozí už zapomněli, na co přísahali, a každý už by měl nejradši před svým rodným domem sochu, a záměrně to roztruboval na všechny světové strany, ne-li ještě dál. Takhle to dopadlo, přátelé.“ Řekl důstojník Bronz a v tu chvíli rozšířil svoji pozornost o nás dva. „Teď ovšem mluvím off the record. Tuhle pasáž z reportáže pro CBS prosím vystřihněte.“

„Vystřihneme.“ Ujistila ho Margarida Lota.

„Stalo se to tak, jak říkám. Off the record. Můžu doložit, že neuběhlo bohužel ani šest měsíců a tomu hanebnému slovu, tomu hanebnému já, všichni propadli, a někteří si to slovo úplně přivlastnili. Budu k vám upřímný, já jsem se také nechal strhnout, také jsem mnohokrát použil já, já. A lituju toho, neskutečně toho lituju. Ale řeknu vám, že jak i já jsem tomu slovu já ustupoval, začalo mi postupně docházet, že se pro zachování jména těch, kteří se v tom příšerném a pro nás ničivém sporu ztráceli, musí něco udělat. Bylo to příšerné. Řeknu vám, že jakmile začali některé jedince veřejně označovat za hrdiny, většina skutečných autorů rozhodujících činů se postupně proměňovala v beztvarou masu neznámých vojáků. A to jsem nemohl dovolit.“ Řekl důstojník Bronz.

Margarida Lota na něj úžasem i lítostí vykulila oči.

„To jsem nemohl dovolit. Jsem člověk, který drží své slovo a jde si za svým cílem. Jednoho rána jsem se postavil před zrcadlo, podíval se sám sobě do obličeje a zapřisáhl se, že až do konce svých dní budu pracovat na tom, aby vzpomínka na všechny a na každého jednotlivce přetrvala v čase, aby ze všech učinila význačné a známé vojáky. Jinými slovy, když už jsme ten náš závazek nedodrželi, chtěl jsem, aby všichni účastníci, každý z nich jednotlivě, byli nejen známými vojáky, ale především vojáky, které národ uznává. Pět tisíc vojáků. Já se považuji pouze za jednoho z nich. Nejsem víc než kterýkoli z nich. Cítím se jako jeden z těch pěti tisíc.“

.........................

S dalším účastníkem karafiátové revoluce, fotografem Tiãu Doloresem

Fotograf večeře v Memories k nám natáhl ruku s miskou se zbytky nabobtnalých vlčích bobů, dokonce nabídl i Miguelu Ângelovi, a mě napadlo, že máme před sebou neřešitelný problém. Když jsem viděla, jak netečně k proslovu Margaridy Loty přežvykuje tou svojí pohublou čelistí a jak se jeho rozzářené oči, zachycené na třicet let staré fotografii, proměnily ve dva studené orgány upřené do dálky, až někam daleko za nás, bála jsem se, že si Lotina velkorysá slova vyloží jako falešné pochlebování, že se zvedne a odkráčí do jiné místnosti, odkud se už nevrátí. Ale ne. Tião Dolores položil misku na zem, odsunul ji nohou a obrátil se na nás.

„Vy toho navykládáte. Myslel jsem, že mě sháníte kvůli něčemu jinému. Zajímavé. Léta utíkají, už to budou desítky let, každý rok se tady objeví stejně staří lidi, co tvrdí, že jsou mladí, rok nato už nejsou, ale když se tu objeví, pokaždé se vracejí ke stejnému tématu. Všichni se tak nějak slili do jednoho. Vy taky. Ale máte pravdu, možná jiné téma ani není. Pojďme teda k tomu, na čem záleží.“

Tiãu Doloresovi už pomalu usychaly vlasy, začínaly se mu vlnit a dostávat objem a jeho hlava už se vzdáleně začínala podobat hlavě na fotce z Memories. Fotograf vydechl, jako kdyby se chystal k nějakému velkému plaveckému výkonu. Rozvázal si uzel na šále. Připravoval se. „Pojďme tedy začít tím, že se vrátíme k pravdě.“ Řekl. „Není pravda, že jsem zachytil veškeré rozhodující momenty toho dne. Všichni moc dobře vědí, že mi z té výpravy chybí první hodiny. Když za mnou jdete, měli byste to vědět. Přišli jste si popovídat s omezencem.“

Fotograf stočil pozornost ke svojí pochutině, přestal mluvit k věci a spustil oslavnou ódu na vlčí boby. „Jsou výborné, musí se dát aspoň na měsíc do nálevu s popelem, solí a dostatečnou dávkou moči. Jedině tak se mají jíst. Působí proti rakovině. V onkologických kruzích říkají vlčímu bobu nejlepší válečník…“ Miska na podlaze se posunula a fotograf si ji nohou zase přitáhl zpět. Dal si ještě jeden bob, zadíval se na něj těma svýma dávnýma tmavýma očima, těma vyděšenýma očima z fotky, pak je na okamžik přivřel a spustil: „Ty hajzlíku jeden tvrdý, ty máš ale tuhou slupku, jak se protáčíš a bráníš, ale oni tě chytnou, rozkoušou a bude vymalováno…“ Zatímco významný fotograf událostí toho dne, toho slavného dne, teď zrovna oblečený jako žena a hubený jako ptáček v době zimního strádání, urážel vlčí boby, my se tou jeho historkou s tremoso, které vlastně nikdo z nás nejedl, ohromně bavili. „Poslyšte.“ Řekl. „Budu k vám upřímný, budu mluvit vážně. Můžu začít? Ruce k dílu. Pro mě, stejně jako pro miliony Portugalců, to byl nejšťastnější den mého života.“

Tião Dolores se otočil na kameru.

„To ráno jsem se probudil s divným pocitem, mládeži. Na vstávání bylo moc brzo, na spaní moc pozdě. Popadl jsem svoji Leicu a vyrazil na kafe, svrběl mě prst, ale v Lisabonu tou dobou nemělo smysl cokoli fotit, navíc jsem si předešlou noc vystřílel materiál po vystoupení Sutherlandové a zbýval mi už jen jeden kinofilm. Říkal jsem si, že nejlepší bude vydat se dolů po třídě Svobody, svět mi připadal šedivý, nic, co by mělo smysl zachytit mojí Leicou, se v něm nevyjímalo, a tak jsem šel pořád dál, až jsem zahnul směrem k Agfě, kde jsem si několik týdnů předtím objednal materiál, cestou jsem se díval do výkladních skříní, kde se nic nedělo, byla tam jenom ta skla, která tam nejspíš byla vždycky, a za jejich stěnou se nic nedělo, stejně jako se předcházející večery nedělo nic v Coliseu, kde Sutherlandová jen hulákala, stejně jako ta její Traviata nestála za nic, bouřlivé ovace byly k ničemu a obyvatelé Lisabonu jí tleskali pro nic za nic, protože ona by Traviatu zpívala i pro sál plný vepřů, kdyby jí za to zaplatili, a kdyby jí ti vepři tleskali,

přišla by sedmkrát na děkovačku, všechno to bylo na nic, vešel jsem do Agfy, vyzvedl si kinofilmy, zaplatil jsem a říkal si, že všechno v tomhle životě je k ničemu. Když jsem se ale jen tak bez cíle potuloval po Rua da Conceição, najednou jsem uviděl, jak zezdola vyjíždí vojenský konvoj a míří na Rossio, a zastavil jsem se. Na začátku byl konvoj ještě maskovaný, všechno bylo zmatené, nebo jsem prostě nechtěl věřit tomu, co se děje. Když jsem pak viděl tanky, jak projíždějí mezi obchody, a ověřil si, co se děje, byl jsem tak mimo, že jsem na Leicu zapomněl. Tehdy jsem zapomněl, že jsem fotograf, a s otevřenou náručí jsem šel k nim. Hééj! Řval jsem. Přejeďte přese mě, chci být vaším kobercem, a rozběhl jsem se za nimi, rozepínal si košili a nabízel svou hruď, vykládal jsem jim, že můj táta umřel v koncentráku na Kapverdách, vykřičel jsem příběh svého života, všechno jsem to prožíval, ale Leicu jsem nepoužil. Jakkoli se to může zdát zvláštní, to ráno ve mně byla jakási drsná bytost, starší než fotograf, a spoušť foťáku jsem začal mačkat, až když jsem si uvědomil, že jdu s davem směrem ke Garrettově ulici a lidi říkají podobné věci, jako jsem říkal já. Přejeďte přese mě, prosím vás, chci být vaším kobercem. Vaším červeným kobercem, říkali někteří. Vzpamatoval jsem se, až když jsem viděl své kolegy, jak fotí. Málem to se mnou švihlo. Takhle jsem přišel o Rua Augusta, o Rossio, přišel jsem o Rua do Carmo a o Garrettovu. Ano, od toho okamžiku už jsem fotil - hrozny lidí visící ze stromů, když nejsilnější větve už byly tak obsypané, že nebylo kam lézt. A pak chumly lidí v oknech na náměstí do Carmo naproti vrchnímu velitelství, dlažbu na náměstí do Carmo, kroky každého z nich, chaimite Bulu, jak ty čtyři odváží, a všechno ostatní, co se ten den stalo. Tu noc jsem nešel spát. V následujících dnech jsem ani nevěděl, jak vypadá židle. Lisabon se stal místem, kde nebyly zdi, ocitl jsem se na několika místech ve městě zároveň, ani jsem si neuvědomil, že jsem toho tolik nachodil, měl jsem pocit, že mám vícero těl. Když jsem neviděl, co se zrovna děje, Leica zavrčela a sama si

zmáčkla spoušť. Teprve ve fotokomoře jsem si uvědomil, kolik toho za mě udělala. Ale těch prvních pár zásadních hodin jsem prožíval tak silně, že jsem o ně přišel. A častokrát se sám sebe ptám, jestli jsem opravdový fotograf. A nejsem, mládeži, kdybych byl, první věc, kterou bych udělal, když jsem je uviděl, jak jedou nahoru po Rua Augusta, by bylo zmáčknout spoušť foťáku a cvakat jednu fotku za druhou.“

Fotograf se zadíval na holou zeď. V tom křesílku vypadal jako sesazený král.

.......................

z portugalštiny přeložila Lucie Luz