Autobiografie Jiřího Grygara

Ukázka:

MEZINÁRODNÍ ASTRONOMICKÝ KONGRES V PRAZE

Astronomie má mezi ostatními přírodními vědami výsadní postavení proto, že ke zkoumání vesmíru pozorováním potřebuje celý povrch Země. Proto už na počátku novověku se konaly astronomické expedice například ke sledování přechodu Venuše přes sluneční kotouč, protože díky Keplerovi astronomové věděli, že pozorováním tohoto vzácného jevu (dvakrát v intervalu 8 let a pak 121 let pauza) by se podstatně zpřesnily všechny hodnoty vzdáleností planet od Slunce, což by umožnilo změnit astronomii na astrofyziku, protože úhlová měření by tím byla převedena na vzdálenosti planet od Slunce. Šlo často o nebezpečné výpravy napříč oceány a řada astronomů za ně zaplatila těžkou újmou na zdraví i životem.

Po první světové válce se evropští astronomové domluvili, že zřídí mezinárodní instituci, která jim napříště usnadní vzájemnou spolupráci. Během zasedání Mezinárodní vědecké rady (IRC) v Bruselu byl položen 28. 7. 1919 základ k ustavení Mezinárodní astronomické unie (l’Union internationale d’astronomie = UIA; International Astronomical Union = IAU). Šlo o iniciativu sedmi států: Belgie, Francie, Japonska, Kanady, Řecka, USA a Velké Británie.

K nim se vzápětí připojila Itálie a Mexiko. První mezinárodní kongres se uskutečnil v r. 1922 v Římě, kdy do IAU byly přijaty státy Austrálie, Brazílie, Československo, Dánsko, Jihoafrická republika, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Rumunsko a Španělsko. O přijetí Československa se zasloužil tehdy náš nejvýznamnější astronom prof. František Nušl, spoluzakladatel Hvězdárny bratří Fričů v Ondřejově (1898), správce Čs. státní hvězdárny (1922) a spoluzakladatel Štefánikovy hvězdárny v Praze (1928). Byl profesorem matematiky na ČVUT a od r. 1926 profesorem astronomie na Přírodovědecké fakultě UK, kde vychoval dvě generace čs. astronomů. V letech 1928–1935 byl po dvě funkční období viceprezidentem IAU. Poslední předválečný kongres IAU se konal v r. 1938 ve Stockholmu a pak kvůli válce nastala desetiletá pauza. První poválečný kongres se konal v r. 1948 v Curychu, kde pravděpodobně kvůli únorovému převratu čs. delegace chyběla. Znamenitě nás tam však zastupoval exulant prof. Zdeněk Kopal, DSc., který se stal předsedou nově zřízené komise IAU „Těsné dvojhvězdy“, kterou řídil po dvě funkční období do r. 1955. Od r. 1948 se světové astronomické kongresy (správně valná shromáždění IAU) konaly v pravidelných tříletých intervalech. Na každém kongresu se volil na tříleté období prezident IAU, což byl tradičně významný starší astronom světové pověsti. Dále se volilo šest viceprezidentů, kteří mohli svou funkci vykonávat případně po dvě tříletá období, avšak nejdůležitějším činitelem byl generální sekretář a jeho asistent, který po třech letech předešlého sekretáře nahradil. Naši astronomové se navzdory železné oponě opět mohli – byť ve velmi omezeném počtu – účastnit těchto kongresů na různých kontinentech od r. 1951.

V r. 1958 se konalo jubilejní X. Valné shromáždění v Moskvě, kam byl pro čs. astronomy přístup relativně snadný. Ředitel Astronomického ústavu ČSAV dr. Bohumil Šternberk byl zvolen viceprezidentem IAU a tuto funkci vykonával i v následujícím tříletém intervalu 1961–1964. A nezahálel. Ve spolupráci s prof. Kopalem navrhl, aby se XIII. valné shromáždění IAU konalo v r. 1967 v Praze. Důvodem byla jednak bohatá novověká astronomická tradice v Praze (Tycho Brahe, Kepler, Doppler, Alois David, Einstein), jednak inaugurace Zeissova 2metrového reflektoru, jehož instalace měla být na jaře 1967 dokončena v Ondřejově a jenž by se tak ocitl na 7.–9. místě mezi největšími dalekohledy světa. Za ten dalekohled lobbovali jak prof. Zdeněk Kopal, který mohl navštívit své rodiče v Praze [otec prof. Josef Kopal (1883–1966) byl literárním historikem a profesorem románských literatur na univerzitách v Bratislavě, Brně i v Praze] a hovořit o nákupu dalekohledu s předsedou ČSAV, tak i doc. Luboš Perek a dr. Miroslav Plavec s význačnou pomocí ekonomického náměstka ústavu Ing. Vladimíra Rajského (1926–2000), který měl různé obchodní kontakty v NDR a doslova v tom uměl chodit.

V r. 1958 odjeli pracovníci ústavu Luboš Perek a RNDr. Boris Valníček, CSc. (1927–2021) do firmy Carl Zeiss v Jeně a v dubnu 1959 byl tento nákup vládou schválen. Traduje se pikantní historka, že čs. vláda dala souhlas k této největší investici pro čs. astronomii poté, co komunistický ministr Václav Kopecký navštívil ondřejovskou hvězdárnu a tam se seznámil s astronomem dr. Miloslavem Kopeckým, což ministrovi imponovalo. (Ministr se také považoval za příbuzného loutkáře Matěje Kopeckého.)

Když v r. 1964 dr. Šternberkovi končilo druhé funkční období na postu viceprezidenta IAU, podařilo se mu prosadit, aby se v příštím období stal asistentem generálního sekretáře IAU doc. Luboš Perek. Díky tomu byl pražský kongres IAU v r. 1967 potvrzen, protože asistenti generálního sekretáře byli pověřeni především přípravou nejbližšího kongresu IAU v cílové zemi. Doc. Perek měl fakticky dvě úlohy. Musel jednat s jednotlivými národními astronomickými komitéty, aby vyslaly na kongres významné astronomy. Dále musel do přípravy kongresu zapojit čs. astronomy působící na vysokých školách, ale hlavně v astronomických ústavech ČSAV a SAV. Jelikož Perek byl v té době šéfem Stelárního oddělení, radil se se svým zástupcem pro ondřejovskou hvězdárnu dr. Plavcem, který mne navrhl za předsedu redakční rady kongresového deníku. První takový deník vydávali sovětští astronomové na kongresu v Moskvě a tato novinka se ujala, protože na kongresy v té době jezdilo kolem 1 200 astronomů a někteří s sebou brali i rodinné příslušníky, pro něž se připravoval kulturní program. Mně se tato nabídka docela hodila, protože jsem měl za sebou už redakci knížky o ondřejovské observatoři a očekával jsem, že získám během kongresu nové astronomické poznatky nejenom ze svého oboru, ale z celé tehdejší astronomické palety.

V polovině dubna 1967 jsme měli pohromadě hlavní členy redakce. Historik astronomie PhDr. Zdeněk Horský, CSc. (1929–1988) přišel s báječným nápadem, že využijeme k pojmenování novin název spisu Johannesa Keplera, kterým v r. 1610 v Praze reagoval na Galileiho spis Nuncius Sidereus (Hvězdný posel), v němž Galilei popisoval svá pozorování dalekohledem (Měsíc, Slunce, Jupiter, Venuše, Mléčná dráha) nadšenou replikou Dissertatio cum Nuncio Sidereo (Rozprava s Hvězdným poslem). Obě publikace cestovaly k adresátům koňskou poštou mezi Benátkami a Prahou, tj. přes alpské průsmyky. Noviny se sázely pochopitelně až v noci. Kongres probíhal v budově pražské právnické fakulty a okolí. Po skončení pořadu jsem odnesl podklady do tiskárny deníku Práce naVáclavském náměstí a tam jsem čekal na kartáčový otisk vysázených novin. Opravil jsem případné chyby a pak jsem udělil imprimatur. Do postele jsem se dostal kolem 3. hodiny ráno a v 9 hodin jsem už musel být zase v pracovně naší redakce. Redakční radu tvořilo 10 českých a slovenských astronomů: Jiří Bouška (1925–2014), Zdeněk Horský, Josip Kleczek (1923–2014), Luboš Kohoutek, Zdeněk Kvíz, Miroslav Plavec, Ladislav Sehnal (1931–2011), Jozef Tremko (1930–2020), Boris Valníček a já. Prezident IAU, belgický astronom Pol Swings (1906–1983), i členové výkonného výboru Mezinárodní astronomické unie byli 23. srpna společně s předsedou ČSAV akademikem Františkem Šormem (1913–1980) a předsedou Čs. astronomické společnosti dr. Šternberkem přijati na Pražském hradě prezidentem Antonínem Novotným (1904–1975). Mezi členy výboru byl i arménský astronom Viktor Ambarcumjan (1908–1996), jeden z nejvýznamnějších astronomů 20. století.

Až dávno po skončení kongresu jsem se dozvěděl, že do Prahy na kongres dorazili významní astronomové z celého světa proto, že předním sovětským astronomům, kteří měli velmi dobré renomé, povolila sovětská vláda poprvé vycestovat za hranice. To přimělo západoevropské, americké a kanadské astronomy, aby do Prahy přijeli a mohli se setkat se sovětskými kapacitami.

Pro mne byl největším zážitkem pohled na mozaikovou fotografickou mapu Měsíce, pořízenou americkou kosmickou sondou zblízka. Mapa byla rozprostřena v jedné posluchárně fakulty na podlaze. Museli jsme nechat u vchodu boty a v ponožkách pak klečet na mapě a dívat se na drobné detaily snímků. Šlo o mozaiku snímků amerických kosmických sond Lunar Orbiter, které měly lineární rozlišení lepší než 70m, včetně 60% povrchu odvrácené strany Měsíce. Ty byly doplněny o snímky sovětské sondy Zond III, dále o vertikální pohledy na Měsíc pomocí sond Ranger, které spáchaly na Měsíci „sebevraždu“, ale předtím stihly odeslat snímky s lineárním rozlišením měsíčního povrchu až 0,5mm. Ty dva týdny na konci srpna 1967 se mi vryly do paměti také proto, že jsem díky nepřetržitým kontaktům s astronomy z celého světa zapomněl, že žijeme stále za železnou oponou.

Před Vánoci 1967 nás navštívil americký astronom Frank B. Wood (1915–1997), jenž se podobně jako my zabýval těsnými dvojhvězdami. Právě v té době se ukázalo, že všechny novy jsou těsné dvojhvězdy a díky blízkosti druhé hvězdy čas od času mocně vybuchují. To byl opravdový průlom, jenž vedl k rozřešení dlouholeté záhady, proč některé zdánlivě osamělé hvězdy se mohou tak spektakulárně zjasnit a evidentně ten výbuch přežít. Měli jsme štěstí, že do této epochy jsme vstoupili na tehdejší dobu doslova obřím dalekohledem.