Další směšný nápad psát o Kunderovi?

Ukázka:

2020. Jednou odpoledne, Paříž, ulice Récamier

„Čím se živíte?“ „Francouzsky, Milane. Francouzsky…“ Věra, celá utrápená, vzdychne: „Poslední dobou mluví už jenom česky…“ Velký pokoj v ulici Récamier je onoho odpoledne zalitý sluncem. Ostrým zimním sluncem, jehož paprsky šikmo dopadají na obraz malířky Lou Lamové. Toto plátno vždycky viselo nad řadou pěkně seřazených gramofonových desek. Lou, poslední žena kubánského malíře Wifreda Lama, zde ztvárnila býka za mřížemi klece — nebo Minotaura? — a bílou barvou připsala název: Život je jinde. Ten obraz se mi líbí, vždycky se mi líbil, ale dnes mě z něho mrazí. Život je jinde. Esprit, humor, živost: jinde. Pohled: jinde. Prázdný jako dno vyschlé řeky. Milan Kundera už tady není. A jeho přítomnost napříště bude jen tajemnou a neproniknutelnou absencí.

„Čím se živíte?“ „Ptá se tě, co děláš. Vidíš, už tě nepoznává — ani tebe, a dokonce ani kluka z Jablonce.“ (Od chvíle, kdy se Věra s nadšením dozvěděla, že předkové mého manžela pocházeli z Čech, mu neřekne jinak než „kluk z Jablonce“.) I když jsem věděla, že se Milanova nemoc poslední dobou zhoršila, ta otázka mě zaskočí. Vynořila se zničehonic a spisovatel mě pozoruje, řeklo by se, se špetkou zvědavosti. Je prosinec 2020: chystám se na Moravu a do Čech. S klukem z Jablonce. Kunderovská pouť! Adresy, telefony, Milanovy oblíbené procházky, podél řeky Svratky, nevynechat hotel Pupp v Karlových Varech, lázních, kterým se kdysi říkalo Carlsbad, mytické město Marienbad… všechno si poznamenávám. Dokonce — a hlavně — oblíbenou sladkost Milana i Věry, karlovarské oplatky. Musím jim je přivézt. „Dvě krabice, prosím tě…“

Čím se živím? Přivádí mě ta otázka do rozpaků právě proto, že je tak jednoduchá a přitom tak hluboká? Nebo proto, že mi ji klade muž na konci své životní existence, který už ani neví, čím se zabýval on sám? Nebo proto, že kdyby věděl, že píšu knihu o něm, byl by se zamračil? A protože se upřeně dívá na můj malý kroužkový zápisník, ten, kam jsem si právě poznamenala „karlovarské oplatky“, zvednu své pero a odpovím: „No, Milane… píšu…“ Udivený pohled. Téměř pobavený. A po dlouhém tichu: „Psát? Jak směšný nápad!“

Všichni se smějí. Včetně denní ošetřovatelky, která čeká, až ji vystřídá kolegyně. Na mysl mi přichází — proč právě teď? — tato věta z eseje Opona:

Bude vědět, že žádný člověk není tím, za koho se považuje, že toto nedorozumění je všeobecné, zásadní a že vrhá na lidi […] mírné světlo komičnosti.

Drobná epizoda na pár vteřin trochu rozptýlí pochmurné světlo tragédie. To když mi spisovatel vezme pero z ruky a do mého zápisníku namáhavě napíše, možná v jednom z posledních pokusů, písmena svého jména. Roztřesená písmena, která zavěsí na pomyslnou nitku a na její konec nakreslí oko. Nitka a oko mi připomenou papírového draka. Na začátku románu Totožnost je tento dojemný popis, když se dva milenci hledají na normandské pláži, mezi písečnými plachetnicemi a lidmi pouštějícími draky:

Drak: barevná tkanina napnutá na hrozivě tvrdé kostře puštěné po větru; pomocí dvou šňůrek, jedné v každé ruce, se drakovi udává ten či onen směr tak, že stoupá a klesá, otáčí se, vydává strašný zvuk připomínající bzučení obrovitého ováda a čas od času spadne na čumák do písku jako rozbité letadlo.

Nebo možná — jeden přítel mi vnuká jinou interpretaci —, možná to oko nad jménem chce prostě jen říct: „Nějaké oko se na mě dívá… Nezajímáš se právě teď o můj život?“

..............

překlad Nora Obrtelová