Tak trochu Malé ženy, ale ze současného Chicaga

William Waters vyrůstal v rodině zasažené tragédií, bez lásky a zájmu rodičů. Když v prvním ročníku na univerzitě potká energickou a ambiciózní Julii Padavanovou, rozzáří se mu celý svět. S Julií do Williamova života vstoupí i její rodina, především její tři mladší sestry: Julii nejbližší Sylvie, snílek a knihomolka, a dvojčata, bohémská výtvarnice Cecelie a laskavá pečovatelka Emeline. Všichni Padavanovi přijmou Juliina nového přítele s otevřenou náručí. Životní cesty všech se však začnou různě komplikovat, až nakonec dojde ke katastrofálnímu rodinnému rozkolu, který všechny promění, mnohé rozdělí a zasáhne i další generaci... 

Ukázka:

Když si William na univerzitě zapisoval přednášky, táhlo ho to k historii. Už dávno měl pocit, že mu chybí základní vědomosti o tom, jak svět funguje, a přišlo mu, že ve studiu dějin najde odpovědi. Oceňoval, jak se tento akademický obor dokáže zaměřit na jednotlivé události a najít v nich vzorec. Pokud se stalo toto, tak pak se stalo toto. Nic se neděje zcela náhodně, proto můžeme načrtnout přímku dějinné souvislosti mezi zavražděním rakouského arcivévody a světovou válkou. Život na univerzitě byl příliš nový, aby se v něm zorientoval, a Will zápolil o vnitřní rovnováhu tváří v tvář nadšeným spolužákům, kteří halasili po chodbách koleje a chtěli si s ním plácnout. Rozčlenil si dny na studium v knihovně, trénink na basketbalovém hřišti a přednášky. V každé z těch částí se orientoval a věděl, co má dělat. Při přednáškách se vždy usadil na židli, otevřel si zápisník, a jakmile začal profesor hovořit, zaplavila ho vlna úlevy.

William si během přednášek jen zřídkakdy všímal ostatních studentů, ale Julia Padavanová, která s ním chodila na seminář z evropských dějin, upoutávala jeho pozornost, protože se zdálo, jako by její tvář plála vnitřním vzdorem, a také dokázala dohnat profesora – postaršího Angličana, který v ruce svíral rozměrný kapesník – téměř k šílenství svými otázkami. Vlnité vlasy jí povlávaly kolem obličeje jako opona, když se ptala na věci jako: Pane profesore, zajímá mě role Churchillovy manželky Clementine. Je pravda, že byla jeho hlavní poradkyní? Nebo: Mohl byste nám vysvětlit systém šifer za války? Ráda bych se dozvěděla, jak přesně fungoval, nejlíp na konkrétním příkladu. William ve třídě nikdy nemluvil a nevyužíval ani konzultační hodiny. Byl přesvědčený, že student má držet jazyk za zuby a nasávat do sebe co největší objem vědomostí. A i když mu její otázky často připadaly zajímavé, sdílel profesorův názor, že ta kudrnatá dívka jedná svými věčnými poznámkami a dotazy nezdvořile. Tkanivo seriózní přednášky tvoří pečlivě naslouchající studenti a profesor, který předává svou moudrost jako rozvinutý koberec slov; tahle dívka do něj ale dělala díry, jako by si vůbec nebyla vědoma jeho existence.

Williama skoro vylekalo, když se jedno odpoledne po přednášce zjevila přímo vedle něj a oslovila ho: „Ahoj, jmenuju se Julia.“ „William. Ahoj.“ Musel si odkašlat, protože toho dne snad ještě nepromluvil. Dívka na něj hleděla širokýma, vážnýma očima. Všiml si, že slunce barví její hnědé vlasy medovým melírem. Připadalo mu, jako by zářila zvenčí i z nitra. „Čím to, že jsi takový čahoun?“ Lidé často komentovali Williamovu výšku; Will chápal, že jeho vzrůst leckoho zaskočí a že kdykoli vejde do místnosti, většina lidí cítí potřebu něco k tomu říct. Několikrát do týdne slýchal: Hej, nefouká tam nahoře? Ann Napolitano Julia se ale při své otázce zatvářila natolik podezíravě, že to Willa rozesmálo. Zastavil se na chodníku, který protínal univerzitní nádvoří, a ona také zůstala na místě. William se jen zřídka smál, a snad proto jej v té chvíli zabrněly ruce, jako by se zrovna probudil z bezvědomí způsobeného nedostatkem kyslíku. Usoudil ale, že to není nepříjemné brnění, spíše trochu jako by ho někdo šimral či drbal. Když později vzpomínal na tu chvíli, došlo mu, že právě tehdy se do Julie zamiloval – či přesněji řečeno, zamilovalo se do ní jeho tělo. Právě tady, uprostřed dvorany, kde pozornost této dívky vyvolala ze skrytých zákoutí uvnitř něj dlouho tajený smích. Williamovo tělo – zjevně znuděné a unavené jeho váhavou myslí – muselo odpálit v konečcích jeho nervů i ve svalech ohňostroje, aby ho upozornilo, že došlo k čemusi důležitému. „Proč se směješ?“ zeptala se Julia. William se víceméně úspěšně přiměl ke klidu. „Promiň, nechtěl jsem tě urazit.“ Julia netrpělivě zavrtěla hlavou. „Nejsem uražená.“ „Nemám zdání, kde se ta moje výška vzala.“

V hloubi duše ovšem věřil, že se k růstu přiměl sám silou vůle. Kdo chtěl hrát basketbal na pořádné úrovni, musel mít aspoň metr devadesát, a Will to chtěl tak moc, až nějak dokázal přemoct zákony dědičnosti. „Tady ve škole hraju basket.“ „Takže se to aspoň snažíš co nejlíp využít,“ podotkla. „Možná se někdy přijdu podívat na zápas. Normálně mě sport nebaví a do školy chodím jen na přednášky.“ Odmlčela se a pak dodala rychle, jako by se styděla: „Bydlím doma, je to levnější.“ Potom mu Julia řekla, ať si napíše její telefonní číslo do sešitu na dějepis, a ještě než odešla, souhlasil, že jí následující den večer zavolá. Do jisté míry nezáleželo na tom, jestli se do ní zamiloval, nebo ne. Zdálo se, že Julia se tady uprostřed univerzitní dvorany rozhodla, že z nich bude pár. Po čase se mu svěřila, že ho na přednáškách pozorovala už celé týdny a líbilo se jí, jak je pozorný a vážný. „Nebyls pitomý jako ostatní kluci,“ ušklíbla se.

Ale i po seznámení s Julií zabíral basketbal stále většinu Williamova času i myšlenek. Na střední škole byl suverénně nejlepším hráčem; na Severozápadní zklamaně shledal, že patří k nejslabším. V rámci týmu nebyla jeho výška výjimečná a ostatní mladíci byli často silnější. Většina z nich už několik let vzpírala a Williama se zmocňovala panika, že ho nenapadlo dřív, aby se zařídil stejně. Při tréninku ho snadno odstrčili nebo srazili k zemi. Tak začal před tréninky chodit do posilovny a potom zůstával na hřišti ještě dlouho do noci, aby mohl cvičit střelbu z nejrůznějších úhlů. Byl pořád hladový a neustále nosil po kapsách sendviče. Poznal, že bude v týmu nejužitečnější jako „stmelovací faktor“. Navíc byl dost dobrý v přihrávkách, střelbě i obraně, takže úspěšně zastal jakoukoli roli, i když nebyl nadaný atlet. Jeho nejcennější schopností ale bylo, že při hře jen vzácně udělal chybu. „Taktiku zvládá levou zadní, ale jeho fyzička stojí za prd,“ prohodil jeden z trenérů, když nevěděl, že je William v doslechu. Podmínky stipendia požadovaly, aby měl práci v areálu univerzity, takže si z nabídky vybral tu, která se vykonávala v budově s tělocvičnami; připadalo mu to jako ideální kombinace. Ve stanovený čas se tedy ohlásil v prádelně ve sklepě pod mohutnou budovou. Tam ho čekalo setkání s hubenou ženou v brýlích a s vysokým afro účesem. Když ho viděla, zavrtěla hlavou a řekla: „Tady jsi špatně. Řekli ti, abys šel sem? Bílé kluky do prádelny nepřiřazují. Běž do knihovny nebo do rekreačního střediska. Tak šup!“ Will přehlédl dlouhou, úzkou místnost, kde se u jedné stěny tísnilo třicet velkých praček a naproti nim stejný počet sušiček. Musel uznat, že kam dohlédne, není kromě něj jediný běloch. „Co na tom záleží?“ namítl. „Já tu práci chci. Prosím.“

...............

překlad Ondřej Frühbauer