Proč česká společnost nerozumí lidem s tzv. náročným chováním a porušuje jejich práva?

Ukázka:

„Lidé s intelektovým postižením potřebují naši představivost, stejně jako potřebují čistý vzduch,“ řekl mi v rozhovoru, který jsme vedli letos na jaře, Tony Osgood. Tenhle britský odborník je chodící encyklopedií užitečných myšlenek pro oblast náročného chování. Občas se mi stává, že až s odstupem docením, co řekl nebo napsal. Zní to jednoduše, někdy až banálně, ale postupně se vyjevuje hloubka a výstižnost.

Citovanou větu neměl Tony ze své hlavy. Představivost v podpoře lidí s intelektovým postižením vyzdvihl ve svém článku někdy před dvaceti lety americký aktivista a myslitel John O‘Brian. Trochu nečekané, že? O významu imaginace a kreativity v mnoha oborech lidské činnosti byly popsány stohy papírů, sociální práce ale na první pohled nevypadá jako oblast, která by se neobešla bez představivosti. Nepotřebují lidé s intelektovým postižením na prvním místě spíše něco jiného — empatii, podporu, inkluzi nebo rovné zacházení? Tohle všechno bezpochyby potřebují také, Tonyho nos na výstižné myšlenky ale ani tentokrát nezklamal.

Během svého dlouhého profesního života pracoval tenhle muž jako asistent v přímé péči, psycholog a behaviorální specialista s řadou lidí s mimořádně náročnými projevy v oblasti chování. Svého času byl zván zejména ke konzultacím těch nejtěžších případů. „Každý distrikt, kterých je v Anglii skoro tři sta, hlásí, že právě u nich žije ten nejnáročnější klient,“ vyprávěl mi během zmíněného rozhovoru pro týdeník Respekt. „Ten nejdražší, nejkomplexnější, ten s nejhorší reputací. Když pak ale takové lidi potkám osobně, vidím, že jsou především osamělí, vystresovaní a nešťastní.“ Faktorů, které tyhle muže a ženy drží v zajetí náročného chování, bývá celá řada. Chybějící představivost okolí ale můžeme směle prohlásit za společného jmenovatele. A na opak: zapojení fantazie představuje osvědčený způsob, jak najít z bludného kruhu cestu ven.

Uprostřed vleklé krize si okolí člověka s náročným chováním často nedovede představit, jak by se situace mohla změnit. Projevy jsou tak dramatické a vysilující, že omezují perspektivu zúčastněných na fyzické zvládnutí „problému“. Zúžení zorného pole odřezává výhonky možností, kudy se vydat, jak o potřebách nešťastného člověka uvažovat jinak, co nového vyzkoušet. Dusí důvěru v jeho potenciál. Stres zvyšuje skepsi a blokuje vývoj. Kruh se uzavírá sám do sebe. Viděli jsme to v první kapitole, kde si personál ústavního zařízení nedovedl představit, že by paní Kateřina dokázala bezpečně přežít mimo svou mříží zabezpečenou celu. Fantazie nepřipouštěla jinou variantu, než že to špatně dopadne. Krize představivosti se propsala i do výpovědí zaměstnanců bohnické léčebny o Věřině nezvladatelnosti, i tady se situace zpětně jeví bezvýchodná. A v tichém souručenství obranné stagnace si tenhle ne dostatek fantazie skvěle rozumí s nevědomým pocitem viny. Pokud to „stejně jinak dělat nejde“, protože potlačená před stavivost žádnou alternativní realitu nepřipouští, vina je vykoupena. Pokud by šlo člověku s postižením poskytovat lepší podporu, znamená to, že jsme selhali.

Celý systém se stahuje kolem svého zranění, jako se svaly stáhnou kolem pochroumaných zad. Obdobnou zákonitost můžeme pozorovat ve všech pokusech o reformu. Proti snahám o změnu vždy působí opačný tah, jenž chce za každou cenu udržet status quo a obhájit  jeho legitimitu. To stávající přece funguje, to nové ohrožuje stabilitu celého systému. Pokud se má změna podařit, je třeba osvobodit představivost. Ne všichni aktéři jsou ovšem takového vnitřního pohybu schopni. Uvádí se, že v čase transformace systému sociálních služeb z ústavních na komunitní obvykle zhruba třetina stávajících zaměstnanců proces vítá a souhlasí s jeho potřebností. Další třetina lidí se změnám zarputile brání a pro výsledek je často lepší, když odejdou. Poslední třetinu lze přesvědčit a získat pro nové myšlenky, pokud postupujeme chytře.

I v čase vášnivého sporu o síťová lůžka selhávala před stavivost ohledně budoucnosti. Co budeme dělat, až ty lidi pustíme z jejich klecí? Jak zvládneme zajistit provoz a bez pečí? Co když ublíží sobě nebo někomu jinému? Stávající paradigma zúžilo tunel vnímání na tolik, že na konci ne prosvítalo žádné světlo. Tam, kde úředníci zodpovědní za provedení změny uvažovali prozíravě, snažili se na prvním místě aktivovat představivost znepokojených zaměstnanců v přímé péči. Prakticky to znamenalo nabídnout jim vzdělávání a podporu odborníků, kteří je na proces změny připraví, poskytnou jim nástroje a postupy, jak se s ním vypořádat krok za krokem.

Ano, začátek bude nevyhnutelně těžký, protože v lidech, kteří žili v síťových lůžkách dlouhá léta, vyvolá náhlá svoboda stres a nejistotu. Musejí se naučit v nové situaci fungovat stejně jako pečující personál. Náročné chvíle bezpochyby přijdou, ale budou jen dočas nou fází procesu, součástí adaptace. Otevřít představivost novým možnostem neznamená, že se všechno nakonec povede tak, jak si vysníme. Jde o obnovení důvěry v pozitivní vývoj, který si nakonec najde svou cestu.

Často vzpomínám na silný moment aktivace představivosti, který jsem zažil při tlumočení jedné z návštěv Briana Mc Donalda v zařízeních sociální péče. Svého času naše organizace nabízela jejich poskytovatelům možnost konzultace týkající se konkrétního klienta s náročným chováním, s nímž si nevěděli rady. Někdy v roce 2022 si takový rozhovor objednala sociální pracovnice a vedoucí pobytové služby ve středních Čechách. V jejím domově žil už několik let Jakub, mladý muž s těžkým autismem, který snadno propadal prudkým záchvatům vzteku. Reagoval tak mimo jiné ve chvíli, kdy personál nevyhověl jeho přání. Jakub se tvrdě domáhal toho, po čem toužil, ale nedokázal dobře regulovat své emoce, takže odmítnutí nezvládal. Kritická chvíle nastávala každý den po večeři. Jako dezert se v domově servíroval jogurt, a když Jakub ten svůj snědl, pravidelně požadoval ještě jeden. To se jeho asistentům nelíbilo. Dva jogurty po večeři považovali za příliš velkou kalorickou nálož, a tak mu přídavek odpírali. Jakub ale další jogurt vyžadoval a vyjednávání nezřídka skončilo agresivním záchvatem. Místní sociální pracovnice přišla na konzultaci s dotazem, jak by se dala situace řešit, respektive jak Jakubovi pomoci zvládnout emoce a rizikové přejídání ho odnaučit. Brian odpověděl překvapivou otázkou: „A proč mu ten druhý jogurt nedáte?“

Vzpomínám si, že mě lehce rozladila. Říkal jsem si, proč se tak hloupě ptá. Je to přece jasné. Jakub si pak objedná ještě třetí dezert, začne se přejídat, ztloustne a za chvíli bude chtít v zařízení přídavek po večeři každý. Apokalyptická vize zástupu obézních lidí s mentálním postižením, domáhajících se svých jogurtů, na malou chvíli obsadila mou mysl. Klam chování promluvil: jde přece o to, Jakuba zastavit. Tehdy jsem o podpoře pozitivního chování ještě moc nevěděl a neznal jedno ze základních doporučení. V hrozící krizi je vystresovanému člověku s intelektovým postižením žádoucí vyhovět, a ne trvat na dodržení stanovených pravidel. Jde o maximální snížení škody, které by jeho neklid přinesl. Tony Osgood někdy takovou chvíli přirovnává k pouličnímu přepadení. Pokud zastavíte autem na křižovatce a maskovaný lupič vám okýnkem přiloží brokovnici ke spánku, taky mu odevzdáte svou peněženku a nepovedete s ním diskusi o tom, že krást se nemá.

Podle Briana tedy nestálo za to riskovat kvůli jednomu jogurtu záchvat, který poškodí vztahy všech zúčastněných. Jeho otázka ale vnesla do večerního dilematu ještě jeden důležitější rozměr, totiž důraz na lidská práva. Nemá Jakub náhodou stejné právo dát si po večeři druhý jogurt jako my lidé s běžnou inteligencí? Jakou autoritou je možné mu něco takového upřít? Brianova odpověď otázkou sama o sobě neřešila riziko přejídání. Irský konzultant ale ze zkušenosti věděl, že obava obvykle stojí v cestě při hledání řešení, a odložil ji dočasně stranou. Otevřel nové území představivosti, překreslil hřiště, na němž jsme hráli. Namísto „Jak zařídit, aby se to nestalo?“ se zeptal „A co se tak hrozného vlastně stane?“. Sociální pracovnice záhy pochopila, že nové hřiště nabízí nové příležitosti. Například uvažovat nad tím, co klient vlastně svým domáháním sleduje, jaký má skutečný motiv. Touží dostat do žaludku dalších 125 gramů sladkého tuku, nebo chce mít jen možnost si sám zvolit, co by rád? Jde o nasycení chuťových pohárků, nebo akt realizace svobodné volby? Představivost udělala užitečnou práci. Během pár minut se změnilo těžiště problému. Už jsme nepřemýšleli o tom, jak má sociální služba reagovat, ale o tom, co potřebuje Jakub.

........................