Jak jen jsou úmorné všechny ty věci, člověk to ani nemůže vyslovit!

Ukázka:

Filosof na trůně

Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě. Marnost nad marnost! řekl Kazatel. Marnost nad marnost, všechno je marnost! K čemu je člověku všechno to pachtění, kterým se pachtí pod sluncem?

Marnost, pomíjivost, absurdita – různě se překládá klíčové slovo Kazatelova kázání. Hebrejský originál HEVEL znamená doslovně „páru“ či též „prchavost“. Člověk se tu o něco snaží – snažení, pachtění, dřina, AMAL, druhé klíčové slovo knihy –, a fjúú, zavane vánek či vichr času a dějin, a je po všem. O tom jest kniha Kazatel: Jak se vyrovnat se zklamáním, s hořkostí, se ztroskotáním, s nesmyslností, s tím HEVEL. Ježto pak ve výrazu „marnost nad marnost“ se vokalizace slova promění na HAVÉL HAVALÍM, nabízí se v češtině hříčka: HAVÉL – Havel. Václav Havel, na počátku své dráhy autor absurdních dramat, hravě i hořce odhalujících nesmyslnost našich běžných řečí; pak „filosof na trůně“, snažící se přesvědčit národ o smyslu našich snažení; a na konci autor posledního dramatu, hravě i hořce zesměšňujícího absurditu svých vlastních snažení.

„Filosof na trůně“, tak se představuje i autor knihy, „syn Davidův“ čili Šalomoun. Leč, biblistika už si je dost jistá, že Kazatele nenapsal Šalomoun v desátém století před naším letopočtem, ale neznámý Žid ve třetím století, žijící buď doma v Judsku, tehdy ovšem podřízeném řeckojazyčné říši Seleukovců, nebo v egyptském, převážně opět řeckojazyčném velkoměstě Alexandrii. V každém případě to byl člověk velmi dobře poučený o řecké kultuře, konkrétně o filosofii stoiků a epikúrovců a skeptiků a kyniků. Se svým „řeckým“ smutkem z neměnnosti a nepoznatelnosti světa se kniha Kazatel jeví jako jakýsi vetřelec v biblickém světě.

…anebo naopak: Je-li Bůh, v něhož Židé a křesťané věří, nejen „kmenovým“ Bohem židovského národa, ale Bohem univerzálním, k němuž ukazují duchovní zkušenosti všech národů a kultur („seménka božského Logu“, říkal tomu starokřesťanský filosof Justin) – pak je kniha Kazatel jedním z uzlových bodů biblického světa, když v ní dochází k tomuto potkání řeckého a židovského živlu.

Často se tvrdívá, že řecko-římské pojetí času je kruhové, kdežto židovsko-křesťanské je lineární. Dějiny v něm jdou od stvoření k finálnímu spasení, čili od Genesis k Apokalypse, po jedné historické čáře, která se už nikdy nezakroutí zpátky k počátku. Ano, ale zároveň je v řecko-římském pojetí mnoho lineární historičnosti a v židovsko-křesťanském mnoho kruhovosti. Řecký básník Hésiodos pěje o střídání historických epoch, které se v jeho pesimistickém pohledu stále zhoršují a jedinou útěchou je vědomí, že lepší epochy se vrátí (v překladu Julie Novákové): Kéž bych nepatřil já mezi lidi pátého věku, Kéž jsem dokonal dřív anebo přišel na svět až potom! Zároveň titíž Řekové, počínaje „otcem historie“ Hérodotem, pečlivě zaznamenávají dějinné události: Záleží na nich! Z minulosti chápeme, jací jsme! Jaká ale bude budoucnost světa – v tom se řečtí autoři prudce neshodují.

Taktéž Židé zaznamenávají události svých dějin, vždyť nemalá část hebrejské Bible od Genesis po Nehemiáše je také národní kronikou. Ale současně si během dějin vytvoří „malý kruhový čas“, trvale se opakující svátkový rok, odpovídající roku kosmobiologickému – jako ostatní národy. Roš Hašana čili Nový rok, Jom Kipur a tak dále, zase až po Roš Hašana, nový Nový rok. A tak pořád, až do příchodu Mesiáše. Jádro svátkového roku od nich převezmou a upraví si křesťané, a také ho hodlají opakovat dokola, až do druhého příchodu Kristova. Ve staleté praxi se ovšem křesťané v kruhovém čase zabydlí a druhým příchodem se většinou nenechají příliš znepokojovat. „Malý kruhový čas“ je tedy zdrojem útěchy, nikoliv trýzně – viz jeho oblažující vylíčení v Babičce Boženy Němcové, kde jsou lineární dějiny zpravidla nepříjemným narušením této kruhové idyly.

...........................