Kdyby se měla péče vyjádřit jedním gestem, je to pohlazení

Ukázka:

Irena vstává od stolu a jde pro krásnou starožitnou krabičku, která se vejde tak akorát na dlaň. Je jasně zelená, kamenná, pravděpodobně z aventurínu a má zlaté kovové prvky. Právě v ní je zbytek popela jejího milovaného muže. Je to rok, co Rudolf odešel. Zajímá mě, jaký ten rok byl.

Jako na houpačce. Chvíli mám pocit, že jsem z toho venku, že je mi úplně blaze, že se rozletím do světa, že udělám tohle a tamto, a najednou zjistím, že to není zase tak jednoduché, když je člověk sám. Nejhorší ze všeho je to prázdno a vzpomínky. My měli často puštěné rádio Classic, protože Rudolf miloval různé árie a pořád si prozpěvoval. Tak si na něj vždycky vzpomenu, když nějakou jeho oblíbenou árii slyším. Spousta filmů mi ho připomíná a některé už nebudu moct vidět asi nikdy. Je mi smutno a myslím, že si na to nikdy nezvyknu. Život bez partnera mi přijde prázdný a jalový.

Občas mě přepadají výčitky, že jsem si ho z té psychiaie měla vzít domů, když byl zaléčený, a ne ho dávat do toho domova. Pořád slyším to jeho: „Kdy? Kdy?“ Nemohlo to znamenat nic jiného než otázku na to, kdy se vrátí domů. Měla jsem tě poslechnout, když jsi mi říkala, ať zkusím spíš terénní péči, dokud to ještě šlo. Víš, co je na tom nejhorší? Že jsem za něj zodpovídala. Ono je něco jiného, když o tom, jestli budu žít v domově seniorů, nebo doma, rozhoduju já, nebo o tom musí rozhodnout někdo za mě. To je na tom hrozné a to mě pronásleduje. Že jsem musela rozhodnout za něj o něčem, co by nechtěl a co jsem ani já nechtěla. A všechny tyhle výčitky se bezpečně objeví vždycky, když je člověk oslabený. Snažím se je rozchodit, rozdýchat, ale čas od času se vrací a bude to tak snad pořád. Stejně jako čas od času přijde vlna vzteku, když si vzpomenu třeba na některé doktory, kteří zrovna nebyli úplně vlídní.

Hodně mi pomohla psycholožka, kterou mi dohodil brácha. Například je známou pravdou, že v letadle si taky nejdřív nasazuje záchrannou masku dospělý, protože jedině tak se dokáže postarat o dítě, o nemohoucího. Vím, že jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla, ale někdy si pak řeknu: „No, udělala, ale co jako? Dalas ho pryč.“ Zamýšlím se nad tím, proč musel mít takový konec, a je mi smutno. A taky přemýšlím nad tím, že pro něj muselo být hrozné žít s tím, že je mi vydaný napospas. Měla jsem nad ním moc. Mohla jsem si s ním dělat, co jsem chtěla, což je hrozné, když si to uvědomíš. A ukázala se taky ta otřískaná pravda, že člověk je nakonec vždycky sám. On zůstal sám v domově a já zůstala sama tady. Po čtyřiačtyřiceti letech společného života. Uvidíme, co bude dál, ale teď cítím velké prázdno, půdu ujíždějící pod nohama. Není mi milé žít bez partnera, i když se pro mě Rudolf postupně stal naprostým cizincem a nepodobal se sám sobě v žádném ohledu. Ani tělesnou schránkou, protože v posledních měsících zhubl dvacet kilo. Jeho proměna a celá ta změna byla obrovská, postupně jsem se od něj odpoutávala, lítost se ztrácela, a chvílemi dokonce i soucit.

Když jsem se Ireny před časem ptala, jestli by souhlasila s tím, že s ní o péči udělám rozhovor do knihy, a ona řekla, že ano, protože to třeba pomůže lidem v podobné situaci, netušila jsem, jak těžký příběh si vyslechnu. Moc si Ireny za její otevřenost vážím a nepochybuji, že se její přání, aby příběh, který mi právě odvyprávěla, někomu pomohl, naplní. A já si přeji, aby něco přinesl i těm, kdo nic takového (zatím) neprožívají. Třeba jen připomenutí, že každý člověk prožívá občas náročné situace, o kterých druzí nemají ani tušení, a že jediný smysluplný přístup k druhým (i k sobě) je soucit a laskavost.

To naše povídání jsme otevřely tím, že jsem měla od dětství nepochopitelný strach, že mi praskne cévka v mozku. Tenhle strach mě provázel odmalička. Strach z nemoci, která potkala moji babičku, tátu a nakonec i manžela. Bála jsem se tak strašně, že mi stačilo potkat na ulici někoho, na kom bylo vidět, že je po mrtvici, a přešla jsem na druhý chodník a měla zkažený celý den. Když jsem jednou v bazénu viděla holku, která tam po mozkové příhodě rehabilitovala, byla jsem schopná jít za plavčíkem a zeptat se ho, proč takové lidi pouští do bazénu. Až takovou hrůzu ve mně budila. Tu nemoc jsem od sebe odháněla všude a pořád a nakonec postihla moje tři nejbližší a já se s ní musela nějak vypořádat. Každý z nás se něčeho bojí a každý z nás se v životě se svým strachem v nějaké formě potkává. A tím se strach zmenšuje. I ten můj se zmenšoval, a dokonce jsem v sobě objevila zdroj skryté síly. Byla to terapie strachem, na jejímž konci je to, že se cítím svobodná, samostatná, volná.

Můžu, co chci. I umřít. Ne že bych se chystala, ale nic mě nesvazuje. Nevím, jestli to je dobrý výsledek, ale nějaký výsledek to je. Výsledek, ke kterému mě taky dovedla víra v naše schopnosti, naděje a láska. Nevím, kde se berou a kdy se v člověku zrodí, ale bez nich to nejde. I když později jsem víru a naději v Rudolfovo uzdravení ztrácela a láska se sem tam měnila v zášť a v zoufalství. Ale nezlobím se, doufám, že ani on se nezlobí na mě. Ty poslední roky to nebyl on, ale nemoc, která se projevovala takhle krutě. Dnes je tu zase láska a vděčnost za souznění. Snažím se žít normální život, i když vlastně nevím, co to znamená. Moje lékařka mi do zprávy napsala: „Pacientka se musí naučit znovu žít.“ Jenže mě víc než to, že se mám učit žít, napadá, jak ráda bych teď Rudolfa pohladila.