Dala by mi vědět, kdyby matka zemřela?

Ukázka:

S matkou jsem nevedla nic, co by se dalo nazvat rozhovorem, třicet let, možná jsem ho s ní nevedla nikdy. Seznámila jsem se s Markem, tajně se přihlásila a byla přijata na akademii v Utahu, kde učil, utekla jsem s ním za oceán, od manželství, od rodiny, seběhlo se to během jednoho jediného horkého léta. Je pravda to, co se říká, že stačí jeden pohled, jeden pohled a já vzplála neuhasitelným plamenem, považovali to za zradu a za potupu.

Napsala jsem jim tehdy dlouhý dopis a vysvětlila v něm, proč jsem to musela udělat, vylila jsem si v něm srdce, ale z krátké odpovědi, kterou jsem obdržela, se zdálo, jako bych ho ani nenapsala. Krátká, strohá odpověď s výhružkami zapovězení, ale když přijdu k rozumu a vrátím se hned domů, může mi být odpuštěno. Jako bych byla dítě, o kterém měli právo rozhodovat. Vyjmenovávali, kolik peněz a mentálních sil je stálo mě vychovat, kolik jim toho dlužím. Mysleli to doslova, jak jsem pochopila, byla jsem jim dlužná. Domnívali se zcela vážně, že bych se měla vzdát lásky a práce, protože mi v mládí platili hodiny tenisu. Nerozuměli mi, nesnažili se mě pochopit, vyhrožovali. Tak velkou moc nad nimi měli možná svého času jejich rodiče, tolik se třásli při střetu s jejich slovy, především těmi na papíře, že byli přesvědčeni o tom, že stejně silně budou jejich slova působit na mě.

Znovu jsem jim dlouze psala a vysvětlovala, co pro mě znamená umělecké vzdělání, kdo je Mark, znovu mi odpověděli, jako bych to nenapsala, jako by to nečetli, vyjmenovávali výdaje spojené s bytem, který koupili, abych během studií bydlela blízko univerzity, a se svatbou, kterou teď svým nezralým chováním před celým světem zesměšňuji, zrazuji svého novomanžela a zanechávám jeho rodinu ve zmatku a ponížení. Tyhle nápady, které mi ten M vnukl, musím vyhnat z hlavy. Uměním se uživí jenom hrstka vyvolených, mezi řádky z toho vyplývalo, že já k nim nepatřím. Bolelo mě to, stejně jako vědomí, že skutečně věřili tomu, že mě podobná slova donutí vzdát se nového života, vrátit se domů, splatit dluh, přizpůsobit se jejich představám, i když to bude znamenat, že samu sebe zmrzačím.

Na dopis jsem neodpověděla, a když se blížily Vánoce, poslala jsem jim přání, přívětivě, ale rezervovaně jsem v něm popisovala městečko, ve kterém jsme bydleli, náš dům, maličkou zahrádku, kde jsme pěstovali rajčata, střídání ročních období v Utahu, napsala jsem ho, jako by jejich předchozí dopis neexistoval, chovala jsem se k nim stejně jako oni ke mně, veselé Vánoce! Dostala jsem podobnou odpověď, krátkou, rezervovanou, šťastný nový rok! Jednou za čas jsem jim poslala program své výstavy nebo pohlednici z cest, napsala jsem jim, když se mi narodil John, a přiložila jeho fotografii. Přišla odpověď, Milý Johne, vítej na světě, zdraví tě babička, dědeček a teta Ruth.

Když byl Johnovi rok, poslali mu stříbrný hrneček, zdraví babička, když mu byly dva, stříbrnou lžičku, když mu byly tři, vidličku. V prvních letech se stávalo, že mi sestra posílala stručné zprávy o matčině a otcově zdraví, pokud šlo o něco vážnějšího, operace ledvinových kamenů, pád na ledu, žádné emoce, žádné otázky, pouze jedna věta o fyzickém stavu rodičů, Ruth. Když byli relativně zdraví, ozývala se zřídkakdy. Z jejího tónu vyplývalo, že je chudák, protože se o ně musí starat sama, že já jsem sobec, který si odjel a který se zjevně nezajímá. Psala mi proto, tak jsem to alespoň interpretovala, aby ve mně vzbudila špatné svědomí, ale možná jsem si to tak vykládala proto, že kdesi uvnitř jsem špatné svědomí cítila?

Odpovídala jsem, že přeji brzké uzdravení. Ale poté co byly v jejich městě, v mém městě, v prestižní galerii, za velkého zájmu publika a široké mediální pozornosti, vystaveny triptychy Dítě a matka 1, Dítě a matka 2, sestřiny stručné zprávy i matčiny sváteční pozdravy ustaly. Oklikou, od Miny, jejíž matka stále bydlela v sousedství, jsem se dozvěděla, že je obrazy pobouřily, že jsem svou rodinu zostudila, především matku.

Johnovi stále přicházela přání k narozeninám, i když už nezněla tak vřele, jinak bylo ticho po pěšině. O každodenním životě svých rodičů jsem nevěděla nic. Předpokládala jsem, že jejich život se řídí rutinou, jako u většiny starších, dobře situovaných lidí, že stále bydlí v domě, kam se přestěhovali během mého dospívání, v lepší části města, než v jaké stál dům mého dětství, alespoň se ke mně nic jiného nedoneslo. Kdyby ho prodali, dozvěděla bych se o tom, ve finančních záležitostech měli vždycky pořádek. Nebylo těžké si je představit v pokojích domu, kde jsem sama žila, ale nesnažila jsem se o to.

Před čtrnácti lety, stála jsem tehdy v půjčeném ateliéru ve čtvrti Soho v New Yorku a byla uprostřed práce, Mark ležel v Presbyteriánské nemocnici, mi přišla zpráva od Ruth, že otec měl infarkt a je v nemocnici, nic víc, nežádala mě, abych přijela. V dalších třech týdnech mi poslala několik stručných zpráv o otcově stavu, místy plných složité lékařské terminologie, její slova neukrývala žádné pozvání, neobsahovala žádné milá ani mé jméno, jen úsečná sdělení, která se cítila povinna poslat, myslím, že nechtěla, abych přijela. Moje přítomnost by působila rušivě. Nenáležela mi žádná role, které bych se měla zhostit, jenom bych šířila neklid, pocítila jsem ho už při pouhé představě, že tam jsem, popřála jsem mu brzké uzdravení. Dvacátého listopadu mi napsala, že otec zemřel, i tehdy mě zpráva zastihla v ateliéru v Soho a překvapila mě, Mark ještě ležel v nemocnici, nesedla jsem na letadlo, neuvažovala jsem o tom, že bych sedla do letadla nebo šla na pohřeb. A ony mě o to ani nežádaly, Ruth napsala, že bude pohřben tehdy a tehdy, tam a tam, tečka.

Den po pohřbu mi přišla zpráva z jejího čísla, ale byla od nich obou, stálo v ní my, podepsána matka a Ruth, zpráva na rozloučenou. Matku těžce zasáhlo, že jsem nepřijela za nemocným otcem, na jeho pohřeb, málem z toho měla smrt, stálo v té zprávě, jako bych jí pomyslně zasadila smrtelnou ránu, tak to formulovaly, pokud si správně pamatuji, zprávu jsem si neuložila, okamžitě jsem ji smazala, toho lituji, bylo by zajímavé ji uchovat, totiž přečíst si ji dnes, teď v září. Viděla jsem v tom záminku, aby mě konečně zavrhly a aby ten konec svedly na mě. John přání k narozeninám dostávat přestal.

..........

překlad Barbora Grečnerová