Nobelistka o masakrech z počátků Korejské republiky

Ukázky:

Během jízdy autobusem se několikrát stalo, že se vítr náhle utišil. Pokaždé jsem si myslela, že se povětrnostní situace z neznámých důvodů prudce mění. Byl můj dojem mylný? Mohla by snad nějaká místa být výjimečně bezvětrná? Kdybych se teď na ta místa vrátila, nepadaly by tam v tichém klidu velké nadýchané vločky, přesně jako tady?

Autobus odjede, jen co z něj vystoupím, a zvuk jeho motoru zaniká ve sněžném tichu. Dlaní si otírám sněhové vločky, které mi ulpěly na řasách, a přemýšlím, kam bych teď měla jít. Mikrobus nestaví na této ulici. Musím si vzpomenout, kde je zastávka, o které mi Inson řekla, když jsme sem spolu přijely její dodávkou. Na které křižovatce mám odbočit? Rozhodnu se, že půjdu nejdřív rovně. Nemám strach, že ztratím směr. Stačí jen jít k té ohromné mase sněhových mraků kolébajících se na svahu hory Halla. Když na dalším rohu neuvidím zastávku, otočím se a půjdu zpátky.

Kolem mě vládne naprosté ticho a klid.

Kdyby mi do čela a tváří nenarážel chlad sněhu, mohla bych si myslet, že se mi to zdá. Je to jen kvůli té sněhové bouři, že nikde kolem nejsou žádní lidé ani auta? V restauraci nabízející nudlovou polévku s vývarem z ančoviček a pokrmy ze syrových ryb je zhasnuto. Je to jen proto, že je neděle? Kovové židle vyskládané nohama vzhůru na stolech a reklamní poutač převrácený na podlaze sálu vyvolávají dojem, jako by byl podnik zavřený už delší dobu. I v obchodě s outdoorovým vybavením, který má venku ošuntělou ceduli, jsou stažené rolety. Figuríny ve výlohách na sobě mají navlečené tenké podzimní oblečení a přes šaty pověšené na dlouhé ramínkové tyči je přehozená krémová látka. Jediné místo v tomto liduprázdném městečku, kde se ještě svítí, je malý obchod na rohu ulice.

Zajdu tam pro svítilnu a lopatu, umiňuju si. Těžko říct, jestli budou mít v tak malém krámku dost velký sortiment, ale případně se aspoň zeptám, kde jinde bych je mohla sehnat. Kdoví, třeba budu mít štěstí a něco si budu moct vypůjčit. Můžu se také ujistit, kde zastavuje mikrobus, který jede do Insoniny vesnice. Vtom však v obchodě zhasne světlo, dveře se otevřou a ven vyjde muž středního věku, který vypadá jako majitel. Zručným pohybem zavěsí řetěz na madla skleněných dveří a spěšně zamyká zámek. Zrychlím krok.

„Moment!“

Muž nasedá do malé dodávky zaparkované před obchodem. Rozbíhám se. Otírám sněhové vločky, které mi neustále dosedají na řasy.

„Počkejte prosím, pane!“

Mám dojem, že desítky tisíc velkých nadýchaných vloček pohlcují a ruší můj hlas. V tichu se rozléhá tlumený zvuk startujícího motoru. Dodávka couvá na prázdnou silnici. Mávám rukou na řidiče. Sleduji pohledem vozidlo, které vmžiku odjíždí.

***

Už neběžím. Kráčím vpřed, hnaná podivným dojmem, že rychlost snášejícího se sněhu je shodná s plynutím času a já musím své kroky přizpůsobit tomuto tempu. Dojdu na křižovatku, kde dodávka odbočila doprava, a pak vzhlédnu ke svahu hory Halla. Je ten maličký sloupek v dáli zastávka, kterou hledám?

Přecházím přechod, kde na tmavý mokrý asfalt každou vteřinu dopadají tisíce sněhových vloček. Až po dalších asi padesáti metrech si ověřím, že ten sloupek je opravdu autobusová zastávka. Přístřešek proti sněhu či dešti však chybí. Visí tam jen hliníková cedule, na které je místo čísla linky nebo jízdního řádu pouze maličká ikona autobusu.

***

Jdu k zastávce a přemýšlím: Jestlipak sníh neustane stejně nečekaně, jako předtím ustal vítr? Sníh ale spíš houstne. Zdá se, že se vločky nekonečně množí v bělošedém vzduchu.

V dětství jsem někde četla, že aby vznikla sněhová vločka, je potřeba mikroskopická částečka prachu nebo popela. Že mraky nejsou tvořené jen molekulami vody, ale obsahují i množství nečistot, které z povrchu země stoupají spolu s vodní parou. Když se v mraku spojí molekuly vody a vznikne první sněhový krystal, právě ta částečka prachu nebo popela se stává středem vločky. Krystaly, jejichž vnitřní strukturu tvoří šest ramen, se při padání neustále spojují s dalšími krystaly. Kdyby vzdálenost mezi mrakem a zemí byla nekonečná, i velikost sněhové vločky by rostla donekonečna, ale doba pádu není delší než jedna hodina. Sněhové vločky jsou lehké díky prázdnému prostoru mezi rameny, kterými se krystaly navzájem spojují. Tento prostor pohlcuje a akumuluje zvuk, což skutečně způsobuje, že okolí působí tiše a klidně. Ramena odrážejí světlo na všechny strany, proto vločky nemají určitou barvu a mohou se zdát bílé.

Pamatuji si fotografie sněhových krystalů, které doprovázely text. Kvůli ochraně barevných ilustrací byl do knihy vložený tenký pauzovací papír, takže když se průsvitná stránka otočila, na celé straně se rozprostřely krystaly různých tvarů. Jejich propracovanost mě ohromila. Některé krystaly neměly tvar pravidelného šestiúhelníku – byly to pravidelné šestiboké hranoly. Pod nimi bylo malým písmem vysvětleno, že takové tvary vznikají na rozhraní sněhu a deště. Od té doby, kdykoliv padal déšť se sněhem, myslela jsem na ty precizní stříbřité hranoly. Ve dny, kdy padaly nadýchané vločky, jsem zase natahovala rukáv tmavého kabátu a pozorovala, jak se vločky usazené na jeho tkanině mění v kapičky vody. Při pomyšlení, že se v nich spojují nesčetná množství nádherných krystalů ve tvaru pravidelných šestiúhelníků, které jsem viděla na ilustraci, mi šla hlava kolem. V zimě se mi stávalo, že jsem se v noci probudila a chvíli se zavřenýma očima dumala: „Možná venku padá sníh.“ Nebo když jsem ležela na břiše na podlaze a nutila se do nudného prázdninového úkolu, najednou jsem si začala představovat, že sníh padá přímo v mém pokoji. Na ruku, kde jsem si právě před chvilkou zatrhla kůžičku u nehtu. Na linoleum, na kterém se povalují vlasy a žmolky z gumy.

„Zvláštní, ten sníh,“ zamumlala Inson při pohledu z okna nemocničního pokoje. Jestlipak ji tehdy napadaly podobné věci? „Jak to, že něco takového padá z nebe?“ zeptala se, aniž by se na mě podívala, jako by tiše odporovala někomu neviditelnému na druhé straně skla. Jako by krása sněhu byla něco těžko přijatelného. Stejně tichým hlasem jako té noci na konci roku dávno předtím.

„Když takhle sněží, myslím na to. Představuji si tu dívku, která do večera bloudila po školním hřišti.“

Na její hlavě se nahromadil sníh připomínající čepici upletenou z bílé vlny. Moje ruce zasunuté do kapes byly zmrzlé až na kost. Při každém našem kroku se ozval zvuk drcené soli. „Napadá mě to pokaždé, když začne sněžit. I kdybych na to nechtěla myslet, ty myšlenky mě pořád pronásledují.“

***

Na zastávce mě překvapí něco nečekaného.

Myslela jsem, že tu nikdo není, ale vidím shrbená záda ženy, která se opírá o hůl a bude jí určitě alespoň osmdesát let. Na krátkých bílých vlasech má světle šedou vlněnou čepici, na sobě dlouhý prošívaný kabát stejné barvy a na nohou tradiční gumové boty s podšívkou z hnědočervené kožešiny. S třesoucí se hlavou skloněnou ke straně sleduje, jak se blížím. I když se jí na pozdrav zlehka ukloním, stále si mě jen upřeně prohlíží. Mám pocit, že si mého pozdravu nevšimla, a tak se ukláním znovu. Teprve pak se na její malé vrásčité tváři objeví nezřetelný prchavý úsměv.

Nepostřehla jsem ji dříve nejspíš proto, že stojí pod stromy zasypanými sněhem. Její světlá vlněná čepice a kabát splynuly s okolím. Zvláštní. Na žádném ze stromů, které jsem míjela, když jsem více než hodinu jela autobusem po pobřežní silnici, se nenahromadilo tolik sněhu. Hned ho setřásal prudký vítr. Při současné intenzitě sněžení se možná sníh stihl na stromech nasbírat i za tu krátkou dobu, odkdy se vítr utišil.

Rozhlížím se po prázdné křižovatce, ke které stařenka upírá pohled. Postavím se hned vedle ní a zadívám se na její profil, načež i ona pomalu otáčí hlavu ke mně. Její nečitelný pohled se na chvíli setká s mým. Není v něm srdečnost, lhostejnost ani chlad, i když se zdá, že v něm lze rozeznat trochu vlídného tepla. Mám dojem, že je tak trochu podobná Insonině matce. Stejná drobná postava, jemné rysy a především ta kombinace nezainteresovanosti a vlídnosti.

Můžu se s ní dát do řeči?

Kdyby tu byla Inson, snadno by navázala hovor. V prvním roce našich společných pracovních cest, když jsme dostaly úkol zdokumentovat scenérie slavných hor a vesnic u jejich úpatí, se Inson všude hned spřátelila se staršími ženami, které jsme potkávaly. Bez rozpaků se jich vyptávala na cestu, ochotně se s nimi dělila o jídlo a prosila je o pomoc s přenocováním. Když jsem se zeptala, jak to dělá, odpověděla:

„Možná to bude tím, že moje máma měla blíž k babičce.“

A vlastně i dokumenty, které točila, se většinou týkaly starších žen. Postupně jsem nabyla dojmu, že to byly právě její mezilidské schopnosti, které z velké části ovlivňovaly, jak snadno se jí ženy při rozhovorech svěřovaly. Kdykoliv se odmlčely uprostřed věty a zahleděly se do kamery, z druhé strany se na ně soustředěně dívala Insonina vnímavá, bezelstná tvář.

Když jsem v dokumentu sledovala scénu, ve které místní průvodce tlumočil Insoninu otázku stařence žijící osamoceně v odlehlé vesnici uprostřed vietnamské džungle, myslela jsem na Insoninu tvář, která nebyla vidět na obrazovce.

„Tato žena se ptá, zda byste byla ochotná něco říct o té noci.“

Nad korejskými titulky, přeloženými poměrně stroze, se objevil obličej starší ženy s krátkými prošedivělými vlasy sčesanými za uši, která se dívala do kamery. Měla vyzáblou tvář s neobyčejně pronikavým pohledem.

„Přijela z Koreje, aby se vás na to zeptala.“

Stařenka konečně otevřela ústa. Neobtěžovala se ani jednou pohlédnout na tlumočníka a s pohledem překvapivě zaujatě upřeným do kamery odpověděla:

„Dobře. Všechno vám povím.“

Záře naplňující pohled stařenky pronikla objektivem kamery, protnula se s očima Inson stojící za kamerou a dotkla se mých očí. V tu chvíli mě napadlo, že je to odpověď člověka, který na takové setkání dlouho čekal. Že v tom stručném souhlasu je obsažen celý jeho život.

...............

překlad Petra Ben-Ari