Země je v rukou špatné vlády a směřuje k tyranii

Ukázka:

Nejdřív Bena do jeslí a pak děti do školy; Molly vystupuje z touranu předními dvířky se sluchátky na uších, Bailey v tu chvíli bouchne zadními, Eilish se dívá přes rameno, vidí ho přes mokré sklo jako pointilistický obrázek, jak tam stojí a natahuje si kapuci, ona už začíná vyjíždět zpátky na silnici, když vtom na okénko zabuší ruka, Molly křičí, aby zastavila, a prudce otevře dvířka, chňapne z podlahy tašku na tělocvik a zmizí. Tohle zimní světlo, ta studená šmouha listopadu, Eilish se zařadí do provozu a cítí jen vlastní vyčerpanost, své automatické pohyby, v přestávce u světel nemyslí na den, který má před sebou, ale na to, jak bezúčelně ten den uplyne, další den zapomenutý a vstřebaný do tiché bilance dnů, vidí sama sebe v práci a ví, že už své zaměstnání přestala považovat za profesní kariéru – pravá práce mikrobioložky sestává z dlouhých hodin stání v laboratoři, hledání důkazů, prověřování hypotéz proti realitě, proti čemukoliv, čemu chce jedinec věřit, odpověď se vždycky nachází ve výsledku. Ona ale teď tráví dny vyřizováním emailů nebo telefonováním, ze specialistky se stala generalistka bez bílého pláště, manažerka personálu, která na poradách plave a klade nesprávné otázky. Posadí se k pracovnímu stolu, podívá se na emaily a přesune jeden hovor na 17.30. Zvedne mobil a zavolá Larrymu. Vyplnil jsi ty žádosti o pas, jak jsem tě prosila? zeptá se ho. Hele, zlato, já jsem z toho pořád ještě trochu rozhozenej, nemůžu to dostat z hlavy. Mluví, jako by z něj ve spánku někdo vypustil vzduch a on se probudil celý splasklý, seděl tam ráno na pelesti a zíral na podlahu. Řekls to v práci? zeptá se. Slyší ho, jak něco povídá kolegovi, rukou přitom zakrývá telefon. Nechala jsem je nahoře na psacím stole. Cos nechala nahoře na stole? Ty formuláře na pasy. Larry, měl bys zavolat Seanu Wallacovi a promluvit s ním, mimořádný pravomoci nemimořádný pravomoci, jsou tady přece pořád ještě ústavní práva. Já to chci vzít rovnou ke generální tajemnici, ale ona tu dneska není, má virus. Hele, Larry, a řekni mi, jestlipak se Sean ještě předvádí s tou děvenkou? Sean Wallace má teď plný ruce práce s tím procesem s Fitzgeraldem, nechci ho otravovat, kdo dneska vaří večeři? Stejně si myslím, že bys mu měl zavolat, dneska vaříš ty. Tak dobrý, já mám mít mítink v 18.30, ale zruším ho, nemám na to náladu. Larry. Co je, zlato? Ale nic, koupila jsem včera trochu mletýho, můžeš udělat burgry, hele, já už musím jít. Ukončí hovor, ale zůstane ještě chvíli sedět s telefonem v ruce, vědoma si nepříjemného pocitu. Podívá se na telefon a vrátí se v duchu do toho hovoru, sleduje cestu svého hlasu k Larrymu, aby se signál dostal do jeho mobilu, musí se přenést, nejdřív se musí zachytit a pak přenést přes síťový vysílač. Najednou slyší svůj hlas, jako by ho poslouchala v jiné místnosti. Promluv si s ním, mimořádný pravomoci nemimořádný pravomoci, jsou tady přece pořád ještě ústavní práva. Přeběhne jí mráz po zádech a ona prudce vstane ze židle, zamíří do kancelářské kuchyňky a myslí si, v jiných zemích snad ano, ale tady se tyhle praktiky netrpí, přece naše policie, náš stát, tady se hovory odposlouchávat nesmí, vyvolalo by to pobouření. Myslí na to auto zaparkované včera večer před domem, myslí na NGSB, na šeptané zprávy o tom, co všechno se prý teď děje, a když vchází do kuchyňky, má dojem, že tu místnost ani nezná. U kávovaru stojí Paul Felsner, nový globální zákaznický manažer, a tahá si za manžetu košile. Kávovar dovrčí s tichým mlasknutím, on se obrátí a usměje se, aniž by mu ten úsměv dosáhl k očím. A vida, Eilish, doufal jsem, že tě uvidím, nechal jsem ti hlasovou zprávu a tys nereagovala, ten video hovor s Asakuki se musel přesunout na 18 hodin. Něco v jeho obličeji nehraje, pomyslí si ona, měl by mít tmavé oči, ale má je zelené, a pohled jí sklouzne na kruhový stranický odznáček Národní aliance na klopě jeho saka, SNA, ten nový státní znak. Znovu se mu podívá na ruce a vidí, že jsou nějak nepatřičně malé. Aha, já si nevšimla, odpoví mu, ten hovor bohužel nestihnu, ale dík, žes mi dal vědět.

Na pobřeží je modrý kůň, přijde k ní a ona na něm teď cválá podél vody, je mimo čas, nestárnoucí, zalitá světlem, dole v předsíni zvoní telefon a ona cválá dál, až z toho snu vyjede do ložnice. Larry sedí na kraji postele a mne si oči. Proboha, zašeptá ona, čtvrt na dvě, kdo to volá v tuhle hodinu? Jen aby to nebyla zase tvoje sestra, řekne on. Předkloní se a vykročí ke dveřím, natáhne se pro stín, který rozevře křídla do tvaru županu. Nohy v pantoflích pleskají dolů po schodech, ona leží a poslouchá, jak Ben dýchá v postýlce, přidušené zakašlání odvedle z pokoje chlapců. Larryho tlumená slova se nesou nahoru, beztvará přistávají v ložnici a ona přemýšlí, kdo to může volat, myslí na svou sestru Áinu v Torontu, udělala to už jednou před lety, ježíšmarjá, promiň, sestři, obrátila jsem si časový pásma, měla jsem zrovna pár skleniček. Zavře oči a pokouší se znovu přivolat toho modrého koně na pobřeží, hledá si ho v paměti, kolik ti tam bylo let? Je to v zimě, obloha visí nízko nad mořem, ona se patami dotýká koňských boků, cítí pod sebou tu pulzující vitalitu, Larryho váha přitlačí na matraci vedle ní. Zrovna jsem znova usínala, řekne. On nepromluví, ale zírá do zdi, je nějak zemdlený a těžce dýchá, ona se natáhne a stiskne mu paži. Co je, Larry? Rozsvítí lampičku, posadí se a vidí, jak mu pohlazení světla dodává dětskou tvář, on se k ní obrátí se zamračeným, tázavým pohledem a odkašle si. To byla Carole Sextonová, Jimova žena, připadala mi po telefonu skoro hysterická, Jim včera odešel z kanceláře a nevrátil se domů. A to je všechno, Larry, já už málem měla strach, že někdo umřel. Poslouchej, Eilish, ona říkala, že ho sebrali. Kdo že ho sebral? No kdo, přece NGSB. NGSB? Jo, to říkala. Ale to nedává smysl, Larry, co tím myslí, že ho sebrali? No zatkli ho asi, zadrželi, ukázalo se, že někdo viděl, jak ho strkají dozadu do auta, ale nenapadlo ho o tom někomu říct, dozvěděla se to až pozděj, když obtelefonovávala lidi. Jim Sexton, ten orátor, co ten kdy komu udělal? Jde o to, Eilish, že od něj od tý doby nikdo neslyšel ani slovo. Ale zavolal snad aspoň tomu odborovýmu právníkovi, jaksejmenuje? Michael Given, ne, vůbec nikomu, nezavolal ani svojí ženě. Ale přece nemůžou člověka jen tak zatknout a upřít mu právní pomoc, na tyhle věci jsou pravidla. Carol říká, že Michael tam je, na stanici v Kevin Street, ale oni mu házejí klacky pod nohy, jde teďka na noc domů, na to NGSB se vůbec nedá dovolat, že prej ani nemají přímý číslo, a já nechápu, proč mně nikdo ze svazu nezavolal, vypadá to všechno na pěknej bordel. To není pravda. Co není pravda? Na vizitce toho inspektora, co tady tuhle byl, je číslo mobilu, sám jsi mu přece volal, řekni mi, Larry, co se to děje? Já nevím, zlato, on prej zuří. Kdo? Michael Given. Určitě mu tu vizitku dej. No jo, že mě to nenapadlo, hned ji najdu, kde jsi ji nechala? Položila jsem ji na krbovou římsu v obýváku a pak jsem ji tam zastrčila pod hodiny. Poslechni, Eilish, Carol říkala, že si ho minulej týden předvolali a řekli mu, že na něj bylo podáno obvinění a on prej se jim vysmál, znáš Jima, a zeptal se jich, jestli je zatčenej, a když mu řekli, že ne, tak jim odrecitoval článek 40.6.1, oddíl třetí v plným znění přímo tam před nima, právo občanů sdružovat se, zakládat spolky a odbory, víš, jak to tam stojí, a že jestli dojde ke stávce, tak on sám zařídí, aby autobusy svezly do Dublinu dobrou půlku středoškolských učitelů z celýho Leinsteru. Eilish šátrá rukou po nočním stolku. Poslepu zvedne sklenici vody a napije se. Larry, kolik našich ústavních práv můžou podle těch mimořádných pravomocí pozastavit? Já nevím, ale ne tolik, ne takhle, veškerý podmínky pro zadržení pořád podléhají zákonu, jenže co je zákon, když se tohle děje, podívej, zatím o tom s nikým nemluv a neříkej to dětem. Larry, v tuhle hodinu nemůžeš dělat vůbec nic, pojď prosím tě zpátky do postele.

...............

přeložila Alice Hyrmanová McElveen