Zákruty menopauzy ve fejetonech

Ukázka:

Lodičky z papíru

Po krátkém zaváhání vcházím do jejího pokoje. Vkrádám se do svatyně, kde krev mé krve a tělo mého těla právě prochází divokou transformací svých čtrnácti let, kde se ode mě odtrhává ve stejných životadárných křečích jako tenkrát na počátku, kde se skrývá, aby se mohla nepozorována proměňovat, a odkud občas vychází, aby měřila síly, bojovala, nechala se obrušovat a žíhat. Teď tu není, přitáhl si ji — možná naposled — svým kouzlem skautský tábor s praskajícími ohni, dívčími šeptandami a mastnými, otřískanými ešusy. Odjela brzy ráno, avšak v pokoji se ještě hmatatelně vznáší její vůně, jako by ona sama stále byla poblíž. Nasávám nepopsatelné aroma vzlínající ze šminek, nezavřených temper a na troud uschlých růží, pach propoceného tanečního oblečení, ušmudlaných plátěných tašek a špatně schovaných vajglů ve skleničce od dětské přesnídávky, ale především vůni jejího těla, která je, nemůže nebýt, i vůní těla mého.

Vím, že za svatokrádež mě stihne trest, přesto vstupuju, vyzbrojena jen chatrnou záminkou — nechci, aby tu vytrácející se vůni přebil zápach tlejících zbytků jídla, které v nočním a ranním chvatu nestihly být zlikvidovány a leží mezi hromadami šatstva jako němí svědkové prohrané bitvy. Klekám si a dotýkám se poházených předmětů a naruby otočených kousků oblečení, beru je do rukou a tam, kde mnou dřív cloumal hněv a bezmoc nad neúctou k věcem koupeným i darovaným, kde mě škrtila vina z vlastního selhání, mě náhle zaplavuje úžas. Je to úžas z poznání, že ona není já, že mě tu obklopují věci tajemné a tajné, krásné a hříšné, nepochopitelné otisky života, kterým nemohu a nemám rozumět.

Najednou je mi nad veškerou pochybnost jasné, že řeka života se nedá zadržet, nelze ji zarazit stavidlem příkazů, nepomůže její koryto vydláždit kameny dobrých rad ani vystlat mechem mateřské péče. Stavidlo bude strženo, kameny se odvalí, mech se rozmočí v bláto. Ať se to stane, a raději dřív než později, modlím se mezi zmačkanými krajkovými kalhotkami a obaly od čokolád. Aťsi tvoje řeka přes kameny klopýtá, holčičko moje, ale ať nikdy není stojatá, ať je čirá, a třeba bude po dešti občas zkalená, ale hlavně ať si pořád dravým proudem vymílá své vlastní koryto. Vím, co teď udělám. Posbírám zmačkané stránky z učebnic, výpisy z banky a programy tanečních vystoupení. Rukou je vyhladím a poskládám z nich papírové lodičky. A až půjdu kolem řeky, pustím je po proudu a každé z nich popřeju šťastný vítr do plachet.