První sbírka povídek Claire Keegan - a už tak suverénní!

V  titulní povídce 'Antarktida', cestuje vdaná žena, velmi sebevědomá a emancipovaná žena do města, s cílem dopustit se nevěry. Skončí s osiřelým chlápíkem a užívá si s ním nádherné chvilky, než skončí spoutaná v jeho bytě.

Ukázka:

Antarktida (úryvek)

Pokaždé když si ta šťastně vdaná žena někam vyrazila, přemítala, jaké by to asi bylo, kdyby se vyspala s jiným. Před víkendem se rozhodla, že to zjistí. Byl prosinec; přišlo jí, jako by se za dalším rokem zatahovala záclona. Chtěla to udělat, než bude moc stará. Věděla, že ji to zklame. V pátek večer nasedla na vlak do města – cestovala první třídou a četla si. Kniha ji nijak zvlášť nezaujala; už tušila, jak skončí. Za oknem se ve tmě míhaly domy, ve kterých se svítilo. Dětem nechala nachystané makaróny se sýrem a manželovi donesla z čistírny obleky. Řekla mu, že potřebuje vyřídit vánoční nákupy. Neměl důvod jí nevěřit.

Když dojela do města, vzala si do hotelu taxík. Přidělili jí malý bílý pokojík s výhledem na Vicar’s Close, jednu z nejstarších ulic v Anglii: na řadu kamenných stavení s vysokými žulovými komíny, v nichž kdysi bydleli kněží. Večer si v hotelu sedla na bar a popíjela tequilu s limetkou. Kolem si v novinách listovali postarší pánové a nic moc se nedělo, jí to však nevadilo – potřebovala se pořádně vyspat. V pronajaté posteli upadla do bezesného spánku a probudila se za zvuku zvonů vyzvánějících v katedrále.

V sobotu si zašla do obchodního centra. Ven se vydaly celé rodiny: dopoledním davem se prodíraly s kočárky. Otáčivými dveřmi proudily nekonečné zástupy lidí. Dětem vybrala nezvyklé dárky, věci, o kterých si myslela, že je nečekají. Synovi koupila elektrický holicí strojek, protože se právě dostával do toho věku, dceři stříbrný medailonek ve tvaru srdíčka, do něhož jí nechala vyrýt jméno, a k němu řetízek a manželovi drahé zlaté hodinky s jednoduchým bílým ciferníkem. Odpoledne se vyšňořila; vzala si krátké, švestkově modré šaty, boty na podpatku a nejtemnější rtěnku, kterou našla, a vyrazila zpátky do centra.

Do jedné z hospod, přestavěného vězení se zamřížovanými okny a nízkým stropem podepřeným trámy, ji vlákala písnička z jukeboxu: Balada o Lucy Jordan. V rohu tam pomrkávaly hrací automaty, a sotva se usadila na barové stoličce, do žlábku se vysypal vodopád mincí. „Ahojky,“ prohodil chlápek, který se zjevil vedle ní. „Vás jsem tu ještě neviděl.“ Měl narudlou pleť, v polorozepnuté havajské košili zlatý řetěz a vlasy hnědé jako hlína – a skoro prázdnou sklenku. „Co pijete?“ zeptala se ho. Ukázalo se, že rád mluví. Vylíčil jí svůj životní příběh, jak si bere noční směny v domově pro seniory. Jak žije sám, že je sirotek a kromě vzdáleného bratrance, se kterým se nikdy neviděl, nemá žádné příbuzné. Prstýnek na ruce neměl. „Jsem ten nejosamělejší člověk na světě,“ oznámil jí. „A co vy?“ „Jsem vdaná.“

Vyhrkla to dřív, než věděla, co říká. Zasmál se. „Nezahrajem si kulečník?“ „Nikdy jsem ho nehrála.“ „Nevadí,“ opáčil. „Naučím vás to. Černou zvládnete potopit dřív, než si myslíte.“ Do otvoru naházel mince, za něco zatáhl a do černé díry pod stolem se skutálela hotová malá lavina. „Půlky, anebo celobarevný,“ prohlásil, zatímco křídoval tágo. „Vyberte si. Já je rozšťouchnu.“ Naučil ji, jak se má předklonit a na nějakou kouli zamířit, jak má sledovat směr, kterým bílou kouli pošle, vyhrát ji ale ani jednou nenechal. Když si odskočila na dámy, byla opilá. Marně hledala konec toaletního papíru. Před umyvadly se čelem opřela o chladné zrcadlo. Nevybavovala si, že by kdy byla až tak namol, měla pocit, že padá, ačkoli nepadala – a napůl padat chtěla.

Dopili a vyrazili ven. Do plic ji bodal vzduch. Na obloze se o sebe tříštily mraky. Zaklonila se, aby si je prohlédla. Zatoužila, aby se celý svět zbarvil nádherně, křiklavě rudě, což by se jí hodilo k náladě. „Půjdem na procházku,“ navrhl. „Provedu vás.“ Sladila s ním krok, a když ji vedl pěšinou k vodnímu příkopu, který se vinul okolo katedrály, slyšela, jak mu praská kožená bunda. Před biskupským palácem postával stařík a prodával jako krmení pro ptáky okoralý chléb. Koupili si pár krajíců a vydali se k vodě; ze břehu házeli sousta pěti labuťátkům, jimž právě bělalo peří. Z druhé strany přilétly hnědé kachny a při přistání elegantně čeřily hladinu. Když se po stezce přiřítil černý labrador, hejno holubů se vzneslo jako jeden muž a jako kouzlem se přeneslo na stromy. „Připadám si jako František z Assisi,“ zasmála se.

.................

překlad Hana Ulmanová