To se podívejme na děvuchu bastardí, jak se vzpouzí

Spisovatelka potratí a ztratí schopnost mluvit a psát. Z Nebeského výzkumného úřadu vyšlou svého zástupce. Ale něco se zvrtne. Objeví se kočka. A ne v Helsinkách v roce 2020, nýbrž na Ostrově daleko na severu v roce 1917. Tam začíná nový život v manželství mladé ženě Eevě. Nakonec se ale kočka ke Spisovatelce do Helsinek přece dostane. A místa, lidé a životy se propojí.

Ukázka:

Kočka

Kdovíproč vím, že žena, která mne zachránila před utopením, se jmenuje Eeva, je stará jako století a nějak souvisí se Spisovatelem. Měl by teď zaznít celý příběh Spisovatelova rodu? Na to při těchto výzkumech přece není čas ani zdroje. Většinou se má vše odbýt ráz na ráz. Nebo se tu snad děje něco důležitého? Na první pohled to vypadá na prachobyčejnou šikanu Výzkumníka ze strany Nejvyšší kanceláře. Možná se teď někdo na oddělení B145 na můj účet výborně baví. Jakože tak se předveď, jak ti to půjde v kočičí srsti. Zkus si to! Netuším.

Ucítím škubnutí, vytahují mě. Cákance z řeky smáčejí šaty spíchnuté z vlněných hadrů používaných k drhnutí sudů s dehtem a obarvených na žluto hřebíčkem a květy vratiče. Eeva si mne rukávem provlékne na ňadra, kde to voní pavučincem polokrvavým, tím je obarvená tlustá nit, kterou má obšitý výstřih. Chlápek, co mne strčil do vrše, se přiblíží zezadu po molu a zmáčkne Eevu svými prackami. Zašeptá: „Takový jak ty já dobře znám. Seš divoška, ale já tě zkrotím.“ Vrazí jí koleno do rozkroku. Následuje střelhbité kopnutí, muž zachrčí. „Na mě si nepřídeš, vim, kde mám hranice,“ sykne žena. „Na tuty bys to uměla, akorát nechceš. Dyk si vo to koleduješ.“ „Běž si votravovat povolnější, Hartikko.“ „To se podívejme na děvuchu bastardí, jak se vzpouzí.“

Pak už míříme do hlaholu tržiště a lidské vřavy. „Hňup slaboduchej. Darmošlap!“ zašeptá žena a přitiskne mne k sobě: „Skrz naskrz prohnilej, jak to, že to nikdo ještě nezmerčil?“ Už z pěšiny podél břehu je patrné, že na ni vyloďující se trhovci hledí skrz prsty, proslýchá se totiž, že dcera Divé Kaisy zná slova pradávného lidu, taková, za která člověk schytá rány bičem nebo skončí s nohou v pranýři. Současně se sžívám s tím, co jsem. Kočka. Ať už je to cokoliv. Felis silvestris lybica, kočka divoká plavá, pouštní tvor, kterého lidé začali chovat jen proto, že umí chytat hlodavce v sýpkách. Uši mám špičaté a odstávají. A než se naději, nabírám svými novými kožnatými přijímači všelijaké zvuky a slyším tlukot srdce a sladký tep krve proudící v žilách člověka, který mne drží. A nejenže slyším, já i cítím, jak krev šíří svůj pach a pulzuje pod tenkou kůží na krku. A vidím teplo a jasně zářící modrou auru.

V ošatce a nůši z březové kůry nese Eeva brusinkové pirožky, aby je prodala na trhu. Srdce jí bubnuje nejprve hněvem, ale pak i čímsi jiným. Očekáváním, dovtípím se. To děvče srší radostí, slova má dnes prosycená obzvláštní hravostí a krok obutý v ošoupaných březových opánkách uvolněný. Už delší dobu se jí ve snech zjevovala dobrá znamení. Asi bude nejlepší začít vyprávět hezky popořádku. Na náměstí rámovaném několika dřevěnými domy a  zděnou radnicí je rušno. Někteří trhovci mají stříšku proti dešti, většina jen košíky. Nálada je vzrušená, rozjařená, do města se chodí zřídka. A větřím i jakýsi doutnavý hněv. Poněvadž všechny štve, že žebřiňák se stanem, co přiváží oživlé obrázky, údajně vykolejil kdesi u Marraskoski a sjel do řeky. Poptávka po pohyblivých obrázcích je veliká a být svědkem něčeho takového se hned tak znova nepoštěstí.

Stranou se naparuje Hartikkova tlupa, kolem paží jim září bílé útržky látky z lodní plachty nebo z prostěradla na znamení příslušnosti k bílé gardě. Na jednom balíku sena se vyhřívá Lišák Renne se zacuchaným vousem, který údajně vozí umělce do Dvinské Karélie, k hornímu toku řeky. Takové ty génie z jihu jako Akseliho Gallena-Kallelu, Eera Järnefelta a I. K. Inhu. Zřejmě jde o velikány, protože nabídkami štamprlí se to tu jenom hemží. Posluchači se podivují jménům: Proč Gallen a ještě Kallela k tomu? A vážně namaloval krajinku s jezerem Lentua? Ten obraz, kde se topí Aino z Kalevaly? A co to I. a K. a Inha? Divná jména a všechny ty povídačky zavání jak vykuchaná plotice. Historek je habaděj a stejně tak nedůvěry – jak by to v takovém zapadákově mohlo někoho zajímat? Ale kupodivu zajímá. Opodál za koňmi a napájecími žlaby se chmuří stoupenci rudých. Eeva míří tím směrem, k Buchmajstrovu stánku vedle potulného ruského kupce, kus za nimi okovávají valacha ruskému dragounovi.

Mezi rudými vyčnívají dva mladíci. Jeden ryčí, červeným kapesníkem si utírá zpocené čelo a dovolává se zákona o nejvyšší moci, jemuž hrozí, že ho zlovolní buržousti s pomocí ruské dumy zruší. Vedle něj stojí druhý, ale mírnější patron, v ruce drží svazek od Pekky Ervasta Kalevalský klíč. Oči mu bloudí po pampeliškách, které vyrašily pod žlaby, po šátcích karelských žen, po koňském trusu nalepeném na podrážce slámou vystlaných laponských bot Skolta, který sem přijel z daleka prodávat sobí maso. Mladíkův pohled cosi hledá, po něčem pátrá, to se dá tušit. Jeho jméno je Mahte. Jak to vím? Zkrátka tak. A poněvadž nevím, proč mne seslali do této doby a je-li to čirá náhoda, nemohu než přitakávat. A tak tu teď shrnuji ty zvláštní události a poslouchám ryk Mahteho staršího bratra Johana s vysokým čelem: „Už máme po krk těch statkářskejch a buržoustskejch vytáček. Úroda je fuč a vobyčejnej dělník zchvácenej a Hartikka nepustí ani klásek z toho, co si nahrabal,“ řečník s vysokým čelem ukáže prstem na domobrance bílé gardy. „Takoví jako voni by se měli topit v bažině!“ „Nemluv jak blázen, Johane,“ domlouvá mu Mahte. Hlas má mírný a je zvyklý uklidňovat. Eeva prodá brusinkové pirožky jako vždycky během chvilky a část peněz utratí u Buchmajstra za knihy a deník s černými deskami. A právě tam u stánku se jejich pohledy setkají.

............

překlad Jitka Hanušová