Sicílie léta Páně 1980: homosexualita je tabu, milování mezi muži zakázáno

Valerio la Martire se narodil roku 1981 v Římě, kde vystudoval filmovou scenáristiku. Vystřídal řadu povolání, živil se jako barman, prodavač, animátor i babysitter. V současnosti se věnuje především literární tvorbě, často mířené na young adult publikum. Debutoval v roce 2009 povídkovou sbírkou I ragazzi geisha (Gejšové), v níž líčí drsný život mladých prostitutů na římské periferii. Dále je autorem urban fantasy ságy Nephilim (2014–2016, Nefilim) s biblickými obry v hlavní roli či reportážního příběhu Intoccabili: un medico italiano nella più grande epidemia di Ebola nella storia (2017, Nedotknutelní: italský lékař v největší epidemii eboly v dějinách), který vznikl na základě spolupráce s Lékaři bez hranic.

Ukázka:

— 4 —

Marco vsunul klíč do zámku vchodových dveří, připravený zachytit jakýkoli hluk. Teď už mu k tomu, aby pochopil, co má očekávat, stačil sebemenší náznak. Jakmile za sebou zabouchl, uslyšel cinkání ledu ve skleničce a vyfouknutí kouře. Nedal svojí matce vědět, že se toho dne vrátí, a Franco jí z obchodu určitě nevolal. Ostatně, k čemu by to bylo? Marco rozhodně nečekal, že se jeho matka během těch šesti měsíců, které strávil za mřížemi, nějak změnila, že by si mohla pamatovat datum, kdy se její syn vrátí domů. Tiše proklouzl chodbou a našel ji v kuchyni, posazenou u stolu, s cigaretou v jedné ruce a hranatou skleničkou s rumem ve druhé. Zdálo se, že zadumaně rozjímá nad vlhkou skvrnou na stropě.

Marco šel dál a zamířil rovnou do svého pokoje. Hodil vak na postel a nasál známou vůni svých věcí. I tam uvnitř zůstalo vše při starém. Dvě poličky s knihami, postel osvícená pouličními lampami, jejichž světlo sem pronikalo velkými balkonovými dveřmi, skříň, noční stolek, psací stůl a židle. Stěny byly natřené na světle zeleno. Carolina mu kdysi vyprávěla, že si tuhle barvu jako malý vybral sám. Marco si na ten okamžik nepamatoval, ale pokaždé, když barva vybledla, znovu stěny natřeli stejným odstínem zelené. To byla možná jediná část pokoje, na níž byla nějakým způsobem viditelná jeho stopa. Psací stůl byl prázdný a nedotčený. Od té doby, co dostudoval, se ho nikdo ani netkl, tedy kromě dívky na úklid, která z něho občas setřela prach. Tu místnost nesnášel jako nějaké příliš malé a obnošené oblečení. Jednou se ve škole bavili o tom, že lidé propůjčují věcem a místům duši, způsobem, jímž je používají, a stopami, jež na nich zanechávají.

Tenhle pokoj byl plodem nepřítomnosti, dnů, které Marco strávil nejprve na internátu a později ve vězení. Rovněž z klavíru stojícího v obývacím pokoji, jenž býval o prázdninách jeho útočištěm, se stal jen zaprášený kus nábytku. Nedokázal si vzpomenout, kdy na něj hrál naposledy. Otevřel vak a vyndal z něj jedinou oblíbenou věc, kterou si přinesl z vězení: Odyssea od Jamese Joyce. V tu chvíli za sebou uslyšel nějaký zvuk a spatřil matku opírající se o zárubeň dveří. Světlo z chodby jí propůjčovalo téměř královské vzezření. „Kdys přišel?“ zeptala se ho a její hlas i tělo budily dojem, že se zmítají v přílivu. „Dneska ráno. Už je to šest měsíců. Trest jsem si odseděl. Tys zapomněla?“ Sotva se na ni díval. Carolina přikývla. Zvedla skleničku do výšky hrudníku, otočila se, přidržovala se přitom stěny, a vrátila se do kuchyně. „Připravím ti večeři. Určitě máš hlad,“ zakřičela potom hlasem, který zněl i pod vlivem alkoholu rozrušeně. „Stavil ses u Francuzza v krámu?“

Marco se převlékl, vysypal plátěný vak a nakonec se rozhodl následovat matku do kuchyně, kde ji slyšel něco kutit na plotně. Svůj návrat si několikrát představoval, troufl si v sobě živit fantazie s pláčem ve dveřích, výčitkami a sliby. A teď, na prahu kuchyně, se díval na její třesoucí se ruce, zmuchlané šaty a rozteklé šminky. Jejich oči se setkaly a zdálo se, jako by v něm Carolina hledala nějakou stopu citu, shovívavosti. „Nemám hlad,“ řekl Marco a spočinul pohledem na láhvi. „Udělám ti těstoviny s omáčkou,“ odpověděla uspěchaně a hodila na pánev s vroucím olejem rozmačkaný česnek a nakrájenou cibuli. „Tys mě neslyšela? Řekl jsem ti, abys nevařila. Jdu ven.“ „Ty nechceš zůstat doma? Chvíli spolu pobudeme, povyprávíš mi…“ zamumlala. „A co ti mám jako vyprávět?“ Marco odškrábl kousek uloupnuté barvy na zárubni. Chvíli na sebe hleděli, zatímco se vzduchem linula vůně restovaného česneku a okenní tabule se zamlžovaly. Slyšet bylo jen bublání vody a prskání oleje. Z cigarety, která jí visela ze rtů, spadl na zem další váleček popele. Vypadalo to, jako by se Carolina chystala něco říct, ale pak se obrátila a zahleděla se do stěny. „Osprchuju se a vyrážím ven. Ahoj, mami.“

Toho večera zůstala Carolina Accordinová sama a znovu si skládala střípky toho prchavého setkání, jako když na ulici sháněla klepy, aby pochopila, co si o ní lidé myslí. Pod krustou opilosti a smutku začínala cítit vztek. Opřela se o zeď a zapálila si další cigaretu. Kousky cibule ležely připálené v již vychladlém oleji. Kdysi byl život jinačí. Když byla provdaná za advokáta Accordina, který byl i městským zastupitelem, byla váženou a respektovanou ženou. Pak ale přišlo to nečekané těhotenství. Všichni věděli, že manžel je neplodný, a všichni zaregistrovali Carolininy časté a dlouhé návštěvy Spinova obchodu s hudebními nástroji. Pohledy klepen a hvízdání chlapů v baru se staly její jedinou myšlenkou. Její tajemství se propíralo na náměstí. O potratu nemohla být řeč a manžel už byl stejně starý a senilní, vůbec nic mu nedošlo. Pár dní po Marcově narození zemřel advokát Accordino na infarkt, v tichosti, tak jak žil, čímž manželku ušetřil rozpaků z toho, že by žila s manželem a synem svého milence.

Jenže ona nevěděla, co si s tím synem počít. Byl hezoučký, mazlivý, ale ona se přece cítila nesvá z jeho dospělého mlčení a pevného pohledu, kterým jako by ji soudil. Franco si s ním chvíli hrál, dokud se batolil, ale pak ho to omrzelo a stalo se pravidlem, že když přicházel za ní, dítě už spalo. Paní učitelka na základní škole říkala, že chlapec má hudební nadání, a tak mu Franco v jedné vzácné chvíli štědrosti daroval klavír. Když Marco dokončil povinnou školní docházku, Carolina ho na Francovu radu zapsala na čtyřletou internátní konzervatoř nedaleko Katánie, takže se Marco čtyři roky vracel domů pouze na Vánoce a v létě. Zdálo se, že jde vše jako po másle, zlé jazyky se unavily a dítě hanby nakonec nečinilo moc problémů. Tohle si alespoň Carolina myslela, dokud Marco nedorostl do puberty.

Když Carolina poprvé uslyšela slovo „homosexuál“, nejdřív nepochopila jeho význam a neuvedla si ho do souvislosti se svým synem. Během let se naučila spoustu různých termínů, které se lišily od těch, co používaly ženy, a které byly zrovna tak kruté, ale „homosexuál“ jí zněl nově. Ten večer, kdy Carolina konečně odhalila smysl toho slova, přišel Franco k ní domů až po době večeře a páchl po doutnících a přepáleném oleji. „Byl jsem na večeři u kamarádů,“ vysvětlil jí, zatímco si svlékal bundu, kterou pak hodil na klavír. „Alfio má kliku, že má ženu, co tak dobře vaří.“ Pak se svalil na židli v kuchyni. Ona vytáhla ze šuplíku krabičku cigaret a sehnula se k hořáku, aby si zapálila. Na další plotýnce stál broušený skleněný popelník, který byl do půlky plný nedopalků a šedého popela.

Franco vsedě natáhl ruku a položil ji Carolině na zadek. Ona se pomalu narovnala a on ji dál hladil po zádech a po zadnici. Franco vstal a opřel poklopec kalhot o ženiny hýždě, odhrnul jí vlasy, a zatímco se na ni tlačil trupem, začal ji líbat na krk. Carolina sklonila hlavu na stranu a dovolila mu pokračovat, přitom dlouze šlukovala kouř a vychutnávala si rozkoš, kterou jí poskytovaly Francovy rty a jazyk, jezdící po její hladké pokožce. Několik dní potom si opakovaně kladla otázku, proč mu ten dotaz položila právě v té chvíli, ale nikdy nenalezla odpověď. „Francuzzo, co to znamená ‚homosexuál‘?“ Franco se na okamžik zarazil, pak ji začal znovu líbat a přitom jí něžně svlékal šaty, aby mohl sjet rukama k jejím ňadrům. „To znamená chlap, co je přihřátej. Teplouš.“ Zmáčkl jí prsa. „Někdo, kdo nechápe, co je tohle za krásu.“ Carolina odložila cigaretu na skleněný popelník a položila ruce na ty Francovy. „Říkají to o Marcovi,“ zamumlala potichu. Trvalo sotva pár sekund, než se z Francovy erekce stala jen vzpomínka. Sundal ruce z Carolininých ňader a odtáhl se. Pak ji otočil, aby se jí mohl podívat do očí. Ona jeho pohled jako vždy dlouho nevydržela. Sklopila zrak a obrátila se, aby si vytáhla cigaretu, která spadla mezi špačky v popelníku. Když se znovu ohlédla, Franco už tam nebyl. Zabouchl vchodové dveře a dva týdny se neukázal ani o sobě nedal vědět.

................

překlad Monika Štefková