Vazba, vláda, Evropa...

Ukázka:

Ve vazbě jste strávila 33 dnů. Jak vám utekly? 

Strašné byly víkendy. Nevím proč. Člověk nějak pozná, že se tam nic neděje. Paní Kafková mi poradila dvě věci: Nedělejte závěry, nemáte data – to trochu připomíná Čtyři dohody – a pamatujte si, že i tady jste dáma. Tak jsem si nechala poslat rtěnku značky Helena Rubinstein. Dcera mi pak později řekla, že pochopila, že se vracím zpátky. Paní Kafková mi vlastně dala ještě třetí radu: Potřebujete řád, naplánujte si den. Teď budu cvičit. Teď budu číst. Teď si dám přestávku a cigárko.

Měla jsem tam také nápadníka v cele naproti. Volal na mě: „Stotřicetjedničko, nebul!“ Já jsem ale nebulela. Také mi tam jednou někdo omylem poslal takzvaného koně. To byly motáky na šňůrce. Tak mi do cely vtrhla šťára. Nehlásila jsem se k tomu. Taková vězeňská poetika to byla. Dneska se tomu směju, ale tehdy, když nevíte, jak dlouho to bude trvat, myslíte, že musíte přežít, a adaptujete se se vším všudy.

Co za lidi tam s vámi seděli?

Netuším. Byly tam nějaké dámy, které se denně, slušně řečeno, nepohodly. Pochopila jsem, že ve vedlejších celách nebývá úplně prima atmosféra. Ale já jsem byla celou dobu sama. 

Jak jste samotu snášela?

Jezdila jsem předtím nějakou dobu na volné noze po hotelích a byla jsem na sebe zvyklá. Když si člověk sám leze na nervy, je to průšvih, ale to naštěstí nebyl můj případ. Naučila jsem se meditovat, protože vám mozek dá najednou milosrdnou zprávu: Vždyť sem nepatříš, tak si odleť někam jinam. Tak jsem si v myšlenkách létala a byly to neuvěřitelné zážitky. Zahrada s babičkou, zasunuté vzpomínky z dětství. Asi dva roky poté jsem si přečetla Tuláka po hvězdách od Jacka Londona, kde takový stav popsal. Znovu už se mi to nikdy nepovedlo zopakovat. Těšilo mě jenom, že tu hanbu nezažili moji rodiče. Tatínek i maminka odešli před dlouhou dobou.

Začala jste přemýšlet i nad praktickými problémy, co na vás budou čekat po návratu?

Vůbec jsem netušila, jak budu fungovat. Věděla jsem, že moje kontrakty v zahraničí padly, protože tam byly určené úkoly na dobu, co jsem seděla ve vazbě. Neměla jsem tušení, čím si budu vydělávat. Uklidňovalo mě, že mám ve spořitelně našetřených asi sto tisíc. To jsem ještě nevěděla, že mi je někdo z účtu ukradl.

Víte, kdo to byl?

V době vazby se přišel někdo obsloužit do mého bytu, našel platební kartu a někde v šuplíku asi ležel PIN kód. Ve vazbě jsem to ještě nevěděla, ale hodně špatné bylo, když mi tam koncipientka oznámila, že mi ukradli nějaké věci, hlavně dokumenty, a že si myslí, že mi někdo chce vzkázat, že si může dovolit úplně všechno.

Tahle věta se vám zasekne do hlavy, myslíte bezmocně na své děti. A to byl ten moment, kdy jsem si uvědomila, že jsem kvůli kariéře na ně celé ty roky neměla čas, všechno se to stalo kvůli mé práci a že teď zbývá jediná dobrá věc, co pro ně může udělat, abych je ochránila, a to že se z té basy už domů nevrátím. Tehdy jsem si zaškrtila na hlavě pytlík. Rozmyslela jsem si to na poslední chvíli. Dopis na rozloučenou, co jsem napsala dětem, mám támhle v šupleti, neposlala jsem ho.

Ptal jste se mě na nejhorší momenty… Patří mezi ně právě ta věta, že můžou všechno. Sedíte mezi čtyřmi stěnami a nemáte to s kým probrat. Smrtící, hrozivý moment.

Co vás přimělo pokus o sebevraždu nedokončit? Bleskla vám hlavou nějaká vzpomínka nebo myšlenka?

Byla to věta toho člověka, co mi poslal do vězení onen pohled. Musíme ho nějak pojmenovat. Budu mu říkat Můj člověk. Vždycky mi říkal: „Jouřino, neblbni.“ A já ho v tu chvíli najednou slyším, jak říká: „Neblbni, tohle se už nedá spravit.“ A už jsem to ze sebe začala rvát. Uvědomila jsem si tu nevratnost.

O pokusu o sebevraždu jste dětem po propuštění neřekla. Dozvěděly se to až po letech.

Myslím, že se to dozvěděly, až když jsem se svěřila v televizi při natáčení Třinácté komnaty. Paní redaktorka to ze mě vymámila, když jsme stály před vraty Ruzyně. Původně jsem to nechtěla nikomu říct.

Mluvily o tom s vámi děti někdy?

Ne, my se k tomu vlastně po léta vůbec nevracíme. Občas jen zazní vtípek, že už bych ty prachy mohla vykopat. Té době říkají, že máma byla v lázních. Zasekla se ve mně tehdy jistá míra paranoie, takže když se teď syn chystá kandidovat v krajských volbách, začíná mi v hlavě zvonit alarm. Se synem jsme si názorově i hodnotově velmi blízcí. Má úplně stejnou výbavu, kterou mi dal můj tatínek. Její součástí je, že nedokážete rozeznat zločince, protože vám jednoduše schází fantazie.