Není to McCarthyho Cesta, ale další postapo Atwoodové

/ nakl. Argo

Obraz nepříliš vzdálené budoucnosti, který Margaret Atwoodová v románu vykresluje, je ve své tíživé pravděpodobnosti nejen znepokojivý, ale i varovný…Sněžný alias Jimmy je dost možná poslední člověk na Zemi, kde civilizaci vyhladil mor. Ve snaze vyrovnat se s minulostí a se smrtí svých přátel a lásky se Sněžný vydává po vlastních stopách do míst, kde ještě nedávno stávalo moderní, výstavní město a kam se po konci civilizace rychle vrací divočina.
Obraz nepříliš vzdálené budoucnosti, který Margaret Atwoodová v románu vykresluje, je ve své tíživé pravděpodobnosti nejen znepokojivý, ale i varovný…Sněžný alias Jimmy je dost možná poslední člověk na Zemi, kde civilizaci vyhladil mor. Ve snaze vyrovnat se s minulostí a se smrtí svých přátel a lásky se Sněžný vydává po vlastních stopách do míst, kde ještě nedávno stávalo moderní, výstavní město a kam se po konci civilizace rychle vrací divočina.

Ukázka:

Mango

Sněžný se probudí před svítáním. Nehybně leží a poslouchá příliv, vlnu za vlnou pleskající přes nejrůznější překážky, švúúú-švúúú v rytmu tepajícího srdce. Ze všeho nejvíc by si přál věřit, že ještě spí. Východní obzor halí šedavá mlha prosvětlená teď růžovou, mrtvolnou září. Zvláštní, jak něžně ta barva ještě pořád působí. Na jejím pozadí se ostře rýsují temné věže bizarně vystupující z narůžovělé a bledě modré laguny. Křik ptáků, kteří na nich hnízdí, a dunění vzdáleného oceánu zakusujícího se do falešných útesů tvořených rezavými díly aut, haldami cihel a nejrůznějšími sutinami zní skoro jako hukot sváteční dopravy.

Ze zvyku se podívá na hodinky – plášť z nerezové oceli i pásek z leštěného hliníku dosud září, ačkoli hodinky dávno nejdou. Nosí je teď jako svůj jediný talisman. Jako vždy mu ukážou prázdný ciferník: nula hodin. Při tom pohledu jím pokaždé projede záchvěv děsu: oficiální čas neexistuje. Nikdo nikde neví, kolik je hodin. „Klid,“ napomene se. Několikrát se zhluboka nadechne, pak si poškrábe štípance, vyhne se přitom místům, která svědí nejvíc, a dá pozor, aby si nestrhl strup, otrava krve je to poslední, co může potřebovat. Prohlédne okolní zem, jestli se tam něco nehýbe. Všude je klid, nikde ani šupina, ani ocásek. Levá ruka, pravá noha, pravá ruka, levá noha, pomalu slézá ze stromu. Smete ze sebe větvičky a kůru a omotá si špinavé prostěradlo kolem těla jako tógu. Oficiální fanouškovskou kšiltovku Red Sox si večer pro jistotu pověsil na větev a teď do ní nakoukne, vyklepe pavouka a nasadí si ji na hlavu. Poodejde kousek nalevo a vyčurá se do křoví. „Bacha,“ řekne kobylkám, které před proudem poplašeně poodletí.

Pak obejde strom na druhou stranu, dostatečně daleko od svého obvyklého pisoáru, a chvíli se přehrabuje v zásobárně, kterou si vyrobil z několika betonových desek opatřených pletivem proti krysám a myším. Má tu dvě tři manga zavázaná v igelitové tašce, konzervu bezmasých koktejlových párečků značky Sveltana, drahocennou, zpola – ne, ze dvou třetin – vypitou lahev skotské a energetickou tyčinku s čokoládovou příchutí, kterou schrastil na parkovišti karavanů, uvnitř fólie celou rozměklou a lepkavou. Zatím se neodhodlal ji sníst, co když je tou poslední, na kterou kdy natrefí. Schovává tu také otvírák na konzervy a z nějakého ne úplně jasného důvodu sekáček na led. Šest lahví od piva, jednak z nostalgie, jednak na pitnou vodu. A sluneční brýle, hned si je nasadí. Jedno sklo chybí, ale pořád je to lepší než nic.

Rozváže igelitku. Zbývá už jen jedno mango. Zvláštní, pamatoval si jich víc. Mravenci nalezli dovnitř, i když tašku zavázal co nejpevněji. A už se mu rozběhli po pažích, ti černí i ty maličké žluté bestie. Člověk by nevěřil, jak umějí štípnout, zvlášť ti žluťáci. Omete je ze sebe. „Přísné dodržování každodenní rutiny napomáhá zachování dobré morálky a udržení duševního zdraví,“ zadeklamuje nahlas. Nejspíš to bude citát z nějaké knížky, z nějakého obstarožního, nezáživného soupisu pravidel určených pro evropské kolonialisty spravující tu či onu plantáž. Nevybavuje si sice, že by kdy něco takového četl, ale to nic neznamená. Ve zbytku mozku, v místech, kde dřív míval paměť, jsou takových prázdných míst spousty. Kaučukovníkové plantáže, kávové plantáže, jutovníkové plantáže. (Co vůbec byl jutovník?) Určitě se jim tam doporučovalo, aby nosili tropické helmy, převlékali se k večeři a zdrželi se znásilňování domorodek. Znásilňovat se pochopitelně nepsalo. Zdržte se navazování blízkých vztahů s místním obyvatelstvem ženského pohlaví. Nebo nějak podobně… Beztak se nezdrželi, to by se vsadil. V devíti případech z deseti. „Vzhledem k polehčujícím okolnostem,“ prohlásí. Zůstane stát s otevřenými ústy a snaží si vzpomenout, jak věta pokračovala. Pak se posadí na zem a pustí se do manga.

.................

Další články

Doktorku Damiru Chismatullinovou, odbornici na chování slonů, brutálně zavraždili obchodníci se slonovinou, před nimiž se pokoušela ochránit poslední slony na světě. Její digitalizované vědomí bylo nyní staženo do mysli mamuta. Dokáže Damira coby nová matriarcha mamutů odrážet pytláky dost dlouho na to, aby se jejich druh uchytil? Anebo je přízrak Damiřiny minulosti společně s pravým důvodem, proč Moskva mamuty oživila, znovu odsoudí k záhubě?
Ukázky

Moskva vzkřísila mamuty - a jeden z nich dostal digitalizované vědomí vědkyně

Doktorku Damiru Chismatullinovou, odbornici na chování slonů, brutálně zavraždili obchodníci se slonovinou, před nimiž se pokoušela ochránit poslední slony na světě. Její digitalizované vědomí bylo nyní staženo do mysli mamuta. Dokáže Damira coby nová matriarcha mamutů odrážet pytláky dost dlouho na to, aby se jejich druh uchytil? Anebo je přízrak Damiřiny minulosti společně s pravým důvodem, proč Moskva mamuty oživila, znovu odsoudí k záhubě?
 | nakl. Host
Na základě výzkumu pramenů líčí David Grann osudy námořníků, kteří museli čelit jak silám přírody, tak přísně stanovené mocenské hierarchii a strachu z trestu, pokud se domů vrátí živí. Ukazuje nejen sled dramatických událostí vrcholící vražedným běsněním, ale také to, jak lidé manipulují historií, aby jejich odkaz zůstal neposkvrněný. Zfilmování knihy připravují režisér Martin Scorsese s Leonardem DiCapriem v hlavní roli.
Ukázky

Ztroskotá loď - a začne boj o holý život

Na základě výzkumu pramenů líčí David Grann osudy námořníků, kteří museli čelit jak silám přírody, tak přísně stanovené mocenské hierarchii a strachu z trestu, pokud se domů vrátí živí. Ukazuje nejen sled dramatických událostí vrcholící vražedným běsněním, ale také to, jak lidé manipulují historií, aby jejich odkaz zůstal neposkvrněný. Zfilmování knihy připravují režisér Martin Scorsese s Leonardem DiCapriem v hlavní roli.
 | nakl. Jan Melvil
Anna Fodorová (1946, Bělehrad) vyrůstala v Praze, žije v Londýně a v současnosti pracuje jako psychoterapeutka. Otec byl jugoslávský lékař a prozaik Theodor Balk, matka německy píšící novinářka Lenka Reinerová. Její třetí knihou v češtině je Vlastní krev - psychologický thriller o rodinných traumatech a potlačených vzpomínkách. Hrdinka Agáta je přesvědčena, že všichni její příbuzní zahynuli za války. Po dvaceti letech v emigraci ale zjistí, že někdo přežil.
Ukázky

Není větší utrpení než nosit v sobě nevypovězený příběh

Anna Fodorová (1946, Bělehrad) vyrůstala v Praze, žije v Londýně a v současnosti pracuje jako psychoterapeutka. Otec byl jugoslávský lékař a prozaik Theodor Balk, matka německy píšící novinářka Lenka Reinerová. Její třetí knihou v češtině je Vlastní krev - psychologický thriller o rodinných traumatech a potlačených vzpomínkách. Hrdinka Agáta je přesvědčena, že všichni její příbuzní zahynuli za války. Po dvaceti letech v emigraci ale zjistí, že někdo přežil.